Britské listy v Jihlavě 6

Normalization/Kauza Cervanová

4. 11. 2013 / Sam Graeme Beaton

Filmu Roberta Kirchhoffa Kauza Cervanová (anglicky Normalization) se právem dostalo v kategorii "Mezi moři: nejlepší středo a východoevropský dokumentární film" na letošním jihlavském festivalu zvláštní ocenění. Vyjádření poroty velmi pochválilo Kirchoffův film, na němž autor pracoval osm let:

"Máme tu čest udělit Zvláštní uznání úžasnému snímku, jenž navazuje na strhující investigativní žurnalistiku čerpající z dokumentární tradice filmu Le Chagrin et la pitié režiséra Marcela Ophülse a jehož přesah vyzdvihuje současné společenské problémy regionu. Naše uznání tedy patří snímku Kauza Cervanová režiséra Roberta Kirchhoffa za jeho houževnaté a důmyslné hledání spravedlnosti a zároveň i vhodné filmové formy."

Nesdílím vždycky názor filmových porot - v ostatních kategoriích bych pravděpodobně nominoval na ceny několik jiných filmů, ale v tomto případě bylo správné uznat úsilí i techniku filmu Kauza Cervanová. Je tomu téměř čtyřicet let od té doby, co byla v Bratislavě za podezřelých okolností zavražděna studentka lékařství Ludmila Cervanová a co úřady tuto vraždu pět let vyšetřovaly. Nakonec bylo shledáno vinnými sedm mužů a byli celkem odsouzeni na 108 let do vězení. Tři obžalovaní jen těsně unikli trestu smrti. Případ je zvlášť zajímavý, protože obžalovaní muži pocházeli Z rodin vysoce postavených funkcionářů komunistické strany.

Poté, co byli tito muži propuštěni a interviewováni v televizi, všichni tvrdí, že jsou nevinní, že Cervanovou neunesli, neznásilnili a neusmrtili. Pro diváka a zejména pro ty osoby, které neznají podrobnosti tohoto případu, se toto zdá být úplně jasný případ - československý stát by přece nepotrestal děti z rodin komunistických prominentů bezdůvodně? Samozřejmě, že budou po propuštění tvrdit, že jsou nevinní, pokud byli obžalováni z tak hnusného zločinu?

Film má velký dopad právě proto, že řeší tyto otázky. V prvních přibližně asi dvaceti minutách tohoto investigativního dokumentárního filmu je převyprávěn příběh vraždy a jsme přesvědčeni, že toto je, co se stalo - v mnoha dokumentárních filmech diváci prostě přijímají to, co jim režisér předkládá, jako jasný fakt. Kirchhoff tomuhle rozumí, a proto nejprve jsme seznámeni s oficiální státní verzí událostí. Poté, co se mu podaří diváka víceméně přesvědčit, že oficiální verze událostí je správná, upoutá jeho pozornost k různým pochybnostem, na nichž je založena alternativní verze událostí: Kde jsou důkazy DNA? Proč mají někteří obvinění přesvědčivá alibi? Proč někteří "klíčoví" svědci nikdy nesvědčili u soudu? Ke konci filmu se zdá být téměř nemožné, že byli potrestáni skuteční viníci, a film sleduje pokusy obviněných očistit svá jména, a obsahuje také rozhovory se svědky, na základě jejichž svědectví vybudovaly československé soudy svou žalobu.

Sledovat to všechno ve filmu je velmi znepokojující, protože všichni svědci postupně svědčí o psychickém (a někdy i fyzickém) nátlaku, jímž byli svědci nuceni, aby u soudu lhali. Někteří z nich dokonce ve strachu před tajnou policií a možným pronásledováním emigrovali. Jedna žena, kterou přiměli, aby před soudem lhala, před porotou své svědectví odvolala, a byla pak na několik let uvězněna a nemohla být u toho, jak jí vyrůstá dítě. Osobní svědectví jsou doplněna archivními fotografiemi, filmovými záběry hudbou plnou napětí, které vyvolávají paranoidní pocity a pocity podezřívavosti, které dominovaly ve společnosti za komunismu. Nátlak a lítost trápí lidi dodneška a ukazuje to, jak lehké bylo pro StB naprosto zničit životy lidí, kteří jí vstoupili do cesty.

Pochmurné a napjaté prostředí, v němž se většina filmu odehrává, je pak nahrazeno kombinací strachu a absurdity, spojené s odvolacím procesem v nynější nezávislé Slovenské republice. K překvapení všech, kterých se to týká, slovenský Nejvyšší soud nejenže potvrdil původní rozsudky, ale ještě některé vězeňské tresty prodloužil. Někteří protagonisté se museli vrátit na několik dalších let do vězení, což ještě prohloubilo pocit nespravedlnosti. Kirchhoff, který je nyní pevně na straně odsouzených mužů, se pokouší interviewovat členu soudu a dokonce i slovenského prezidenta, ale k ničemu to nevede. Nakonec všichni odsouzení se podrobí testům na detektoru lži a výsledky jsou negativní. V rámci posledního pokusu očistit svá jména je případ předložen Evropskému soudu pro lidská práva, avšak než film skončí, výsledky ještě nepřišly.

V určitých ohledech jde film Kauza Cervanová proti zvyklostem dokumentárních filmů, které se snaží být co nejneutrálnější navzdory tomu, že výsledky ukazují něco jiného. Po úvodní části filmu začne být jasné, že účelem tohoto filmu je nejen obnovit vyšetřování smrti Cervanové, ale také pokusit se odsouzeným dosáhnout úspěchu při jejich snahách o spravedlnost. To je kontroverzní, protože, jak říká investigativní novinářka Luba Lesná, "traumatizuje to slovenskou společnost" až do dneška. Jak ukazuje Kirchhoff, polovina Slováků považuje ty muže za vrahy, druhá polovina za osoby nespravedlivě stíhané.

Možná je správné zaujmout v takovémto případě stranický postoj, a vysílá to signál o dědictví bývalého Československa, který je překvapující a znepokojující - že dědictví normalizace stále v určitých rozích slovenské společnosti přetrvává dodnes. Nedávné rozhodnutí potvrdit a zpřísnit původní rozsudky mi signalizuje, že na Slovensku existuje neochota otevřeně se zabývat minulostí. Touha udělat za celou věcí tlustou čáru je daleko silnější než by bylo otevření Pandořiny skřínky, k čemuž by bezpochyby došlo, kdyby odvolací soud dospěl k jinému rozhodnutí. Avšak nesmíme zapomínat na obětí v tomto případě - a není to jen oněch sedm mužů, kteří zřejmě byli naprosto nespravedlivě odsouzeni za zločin, který nespáchali, ale i mladá studentka medicíny, jejíž přátelé a příbuzní nikdy nebyli svědky toho, že by byli potrestáni její skuteční vrahové.

0
Vytisknout
3966

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2013