Jaká je vlastně cena za českou účast ve válkách a jiné pitomé otázky...
2. 6. 2011 / Miloslav Štěrba
"Mezinárodní síly pro podporu bezpečnosti v Afghánistánu (ISAF) se včera omluvily za civilní oběti náletu NATO...o život přišlo dvanáct dětí a dvě ženy".
"Podat žalobu na státy NATO, které při náletech na Libyi usmrtily až stovky civilistů, se chystá bývalý francouzský ministr zahraničí Roland Dumas". Prohlásil, "Je to brutální agrese proti suverénní zemi...."
Rasmussen: "Nepolevíme...budeme pokračovat v tlaku (na Libyi), dokud se nezastaví veškeré útoky proti civilistům".(vše citováno dle Práva, 31.5.)
Není vůbec výjimečné číst podobný humus v našich novinách a současně poslouchat chvalozpěvy na naše členství v NATO. Občané si zvykli na lži a mystifikace. Proč se rozčilovat, když mrtvoly se přece kupí stovky kilometrů od našich hranic, odpoví vám bez zardění. Myslíte, že naši advokáti budou následovat své západoevropské kolegy a obrátí se, např., na Ústavní soud s žádostí o prověření členství ČR v NATO? Jak velký počet nevinně zabitých dětí a žen za naší spoluúčasti je vláda ČR ochotna tolerovat? Vždyť svojí servilní politikou vůči novým spojencům dělá ze svých spoluobčanů spoluvinníky.
Co zbylo ze slibů amerického prezidenta z jeho převolební agitace? Kam ještě zavleče českou zahraniční a vojenskou politiku prezident Silvio Berlusconi? Vystačí si české matky kondolencemi od armádního "slušňáka" Alexandra Vondry? Kolik "žhavých" válek si budeme muset prožít, abychom vymazali z paměti jednu "studenou"?
Jestli je skutečně válka jen pokračováním politiky jinými prostředky, tak potěš pánbůh. Vždy tu budeme mít mocné a ještě mocnější, kteří se ochotně obrní uvedenou tezí. Jistě, v historii lidstva většinou vítězí silnější, agresivnější, lépe vyzbrojení. A nám se v této zemi vždy zdáli sympatičtější ti ubožejší, špatně vyzbrojení, stále ohrožovaní a likvidovaní, než abychom tleskali neviditelným bombardérům s jejich řízenými střelami. V našich arsenálech jsme se těšili spíše než z velkorážných kulometů z literárních skvostů, které tak jednoznačně stály na straně neválčení. Ať už si vybavíme Švejka, nebo Čapkova díla, skvosty světové literatury, a z nich bych uvedl alespoň Rimbaudova Spáče v údolí nebo Jevtušenkovu báseň Afghánský mravenec. Bojím se, že ani jedna není v čítance českého státního maturanta.
V neděli jsem se při procházce Horní Lhotou u Luhačovic zastavil u památníku obětem První světové války. Jenom z této malé vsi padlo devět mužů za císaře pána, jak je známo, a to jim bylo některým sotva 20 let. Na pomníku je dodnes, nevím proč, stále nápis: Našim hrdinům. Tohle pokrytectví mělo raison d'etre v době První světové války, ale proč v následujících letech? V čem spočívalo asi ono hrdinství? V zabíjení hrdinů jiných národů? Jakou smrtí skončil život mladých mužů? Kdy konečně občané změní nápis na prosté: Obětem nesmyslné války. Paní učitelka pak bude mít jednodušší úlohu, až půjde se svojí jednotřídkou kolem a promluví o míru. Nesmí však mít současně pod paží české noviny.
Diskuse