Zkuste si odpovědět, kdo je vlastně ten “Ukrajinec v Česku”?

27. 10. 2026 / Bohumil Kartous

Vaše kolegyně sdílela na sociální síti otřesnou zkušenost z přístupem lékaře, k němuž přišla s ukrajinskou klientkou ve vysokém věku. Jak často se setkáváte s nenávistnými postoji v takových situacích?

Občas se to stává. Není to naštěstí běžné, ale není to ani ojedinělá situace. Vždy pak přemýšlím o tom, zda se to náhodou v podobných situacích neděje i jiným zranitelným skupinám, které s sebou nemají doprovod, např. tlumočníka, interkulturního pracovníka či komunitního pracovníka, který situaci reflektuje a má třeba více platforem, na kterých o té zkušenosti může mluvit. Tyto situace, jak jsem už řekla, nejsou úplně běžné, ale je potřeba si uvědomovat, že v krajním případě mohou vést k retraumatizaci.

Na druhou stranu, setkáváme se i s mimořádně vstřícnými doktory a ordinacemi, kteří se snaží co nejlépe pracovat s osobami s částečnou jazykovou bariérou, které jsou zvyklé na úplně jiný zdravotnický systém.

Pak tu jsou další věci. Ministerstvo zdravotnictví, zřídilo na začátku války telefonickou tlumočnickou linku a komunikační karty, podobné nástroje vytvořilo několik dalších organizací, velmi kvalitní linku pomoci provozuje také Charita. Problém ale je, že hodně zdravotnických zařízení odmítá telefonické tlumočení. Ne vždy je ale možné sehnat tlumočníka či interkulturního pracovníka. Největší problém tak možná není krajní diskriminace, ale spíš mírná neochota vyjít vstříc a zkusit nástroje umožňující pacientům s odlišným mateřským jazykem, kteří český ještě neumí, komunikaci se zdravotníky v situaci, kdy jsou kapacity interkulturních pracovníků v ČR jednoznačně nedostatečné.

Čím jsou tyto postoje vyvolávány? Do jaké míry je to podle vás způsobeno vlivem toxicity sociálních sítí a jejím přenosem do veřejné debaty? Včetně politického marketingu populistů a extremistů?

Ten na to má určitě také vliv. Občas si čtu komentáře pod články o uprchlících. Třeba pod textem o úspěchu jedné ukrajinské učitelky na české škole. Nebo o tom, že se kluk z Ukrajiny umístil na vysokém místě v Olympiádě českého jazyka. Je to naprosto děsivé. Nevím, do jaké míry je to trolling a do jaké opravdoví lidí, kteří jsou sami v náročných situacích, frustrování a tím pádem trollingem jednoduše manipulovatelní. Politický marketing populistů a extremistů se krmí především strachem, takže určitě z toho čerpá také. Velmi nebezpečným a neetickým způsobem. Trolling a konspirace vytvářejí toxickou atmosféru, ve které frustrovaný člověk bojující s vlastní náročnou situaci nemá už potřebu ověřovat informace, věří sdělením ze zdrojů, které chtějí jeho strach zneužít. Strach v tom hraje největší roli. Strach a nedůvěra k tomu, co naše společnost předtím neznala. Migrace je v ČR dlouhodobě komunikována jako problém, přitom je to přirozený jev. I Češi emigrovali a migrují. Je to navíc jedno z velkých témat současného světa, kterému se nejde vyhnout, je potřeba o něm mluvit v klidu a srozumitelně. Je ale lehce zneužitelné a k tomu zneužívání dochází bohužel i v médiích, i na sociálních sítích, i v politickém marketingu.

Jak obecně hodnotíte postoje Čechů k ukrajinské komunitě? Předpokládám, alespoň doufám, se nesetkáváte pouze s nenávistí…

Ne, to určitě ne, je to velmi pestré. Stále se setkáváme se i se solidaritou a zájmem. Stále jsou tu přece Češi, kteří dobrovolničí, vozí do Ukrajiny humanitární pomoc, sledují, co se v Ukrajině děje, zajímají se o ukrajinskou kulturu.

Co ale pozoruji jako sociální pracovnice je určitá únava majority z narativu kolem války. Což je vlastně paradox, válka se nás bezprostředně netýká, ale stejně hodně vnímám hlasy o vyčerpání z toho, že je neustále přítomná v médiích, v politických rozhodnutích.

Další věc je, že když byla na začátku války přijímána různá opatření, která měla podpořit soužití uprchlíků s majoritou, nikdo netušil, na jak dlouho to bude. A předpokládám, že vůbec nikdo nepředpokládal, že se bavíme o letech. Dneska už válka v Ukrajině trvá déle než 1. světová. Dětí, které jsem přijely jako kojenci, chodí do školky. A mluví česky a jsou tu doma. 

Občas chodím tlumočit právě do škol a tam často slyším, že velmi chybí dlouhodobější strategie pro práci s dětmi s odlišným mateřským jazykem. Velmi málo děti s dočasnou ochranou se pak vůbec dostane na střední školu. Pro děti, které přijedou v vyšším věku chybí kurzy, které by je na další vzdělávání připravili, jejich kapacity jsou omezené. Není to neochotou, ale absenci systému, který by tuto cílovou skupinu podpořil. Nejsme vůbec přípravení na to, že se k nám dostanou zranitelní senioři, kteří se ocitnou do nějaké míry mimo český sociální systém. Problém je, že se to už děje. Oni tu už jsou, velmi zranitelní, často neviditelní, obtížně zachytitelní i pro organizace, které by je teoreticky mohly podpořit. Řešení těchto situaci, až se dostanou do fáze akutní krize, je náročnější a dražší než systémová prevence. A je jasné, že to vyčerpává osoby, které pracují v oborech potýkajících se s těmito výzvami. 

Další věc, kterou bych ráda zmínila v kontextu majority je nedostatek informací. Už na začátku války jsem měla pocit, že otázky kolem přístupu osob s dočasnou ochranou k sociálnímu systému je nedostatečně komunikována, že vzniká kolem toho spousta hoaxů. Ne, osoba s dočasnou ochranou nemá nárok na superdávku, rodičovský příspěvek či příspěvek na péči. Ano, existuje humanitární dávka. Při jejím vypočtu se pracuje s existenčním a životním minimem a započitatelnými náklady na bydlení, které jsou paušální a značně nižší, než normativní náklady u superdávky. Často se setkávám s hlasy, že osoby s dočasnou ochranou jsou v rámci dávkového systému podporované více, než Češi, ale opravdu tomu tak není.

Jak vnímají situaci sami Ukrajinci žijící v Česku? V příspěvku vaší kolegyně byla i pasáž, která poukazovala na fakt, že stará paní dožívající v cizí zemi kvůli válce v Ukrajině není šťastná z toho, že zde je. Mladší Ukrajinci v Česku, alespoň ti odvážnější, zase poukazují na směšnost populistické rétoriky, podle které v Česku berou dávky a kradou Čechům práci…

Hodně záleží. Kdo vlastně je Ukrajinec žijící v Česku? Může to být někdo, kdo zde žije řadu let, je integrován, má trvalý pobyt, umí česky, je zde doma. Může to být dokonce někdo, kdo už získal občanství. Někdo, kdo má životního partnera z ČR a buduje s ním rodinu. Někdo, kdo má zaměstnaneckou kartu a je zde hlavně kvůli práci. Někdo, kdo zde studuje. Někdo, kdo zde už vystudoval a začlenil se na trhu práce. 

O přístupu k sociálnímu systému či vstupu na trh práce nerozhoduje národnost, ale typ pobytu. Každá osoba, kterou jsem před chvíli vyjmenovala, tady bude mít trochu jiné možnosti, přestože všechny přišly ze stejné země. Jejich zkušenost a možností také ovlivní to, zda se jim podaří plně integrovat. Podle toho taky bude vypadat, jak situaci vnímají. Ano, někdo bude ironizovat. Někoho se to dotkne. Někdo se to bude snažit nevnímat. Musím ale říct, že vnímám, že tu populistickou retoriku ukrajinská komunita vnímá a že je náročná i pro mnohé Ukrajince žijící v Česku dlouhodobě, kteří Česko vnímají jako domov. A tuším, že to musí být nesmírně bolestivé. Představte si, že nějaké místo považujete za domov, skvěle v něm fungujete, zapadate, a najednou vám tam někdo přijde a vykřikuje, že máte táhnout domů. I když vás třeba vůbec nezná, jen zaslechl váš téměř nepatrný přízvuk. I to se bohužel děje. Velmi se mě to dotýká, protože jsem taky odněkud přišla, i když ne z Ukrajiny. A doma se cítím už vlastně jenom v Praze.

Jak vlastně vypadá takový typický život Ukrajince či Ukrajinky v Česku? A jak koresponduje s výše uvedenými modely obsaženými v populistické rétorice?

Těžko říct, jak vypadá ten typicky život, jak jsem už říkala, je to pestrá skupina, ale co se dá říct určitě je, že to ty populistické modely nenaplňuje. Ty modely vytvářejí takového toho Schrodingerova přistěhovalce, který zneužívá dávky, ale i  krade práci, to moc naplnit nejde.

Hodně záleží, jaké povolení k pobytu dotyčný má. To určí, za jakých podmínek zde bude žít a fungovat. Zda bude moct změnit zaměstnavatele, když se mu zachce, zda bude mít veřejné zdravotní pojištění nebo bude si muset koupit komerční. Zda dosáhne třeba na rodičovský příspěvek, když se mu narodí dítě, nebo na příspěvek na péči, když se mu dlouhodobě zhorší zdravotní stav. Nic z toho není samozřejmost. Velká většina příchozích z Ukrajiny je ale ekonomicky a pracovně aktivní. Často pracují v potřebných povoláních. Odvádějí spoustu nevděčné, neviditelné práce.

Vaše organizace se snaží pomáhat nejen Ukrajincům, ale obecně cizincům žijícím v Česku. Mohla byste prosím upřesnit, na co se v této práci zaměřujete? A v čem je tato práce užitečná nejen pro cizince, ale pro českou majoritu?

Poskytujeme především právní a sociální poradenství. Dále také interkulturní práci, což jsou doprovody do různých institucí, na úřady, do zdravotnických zařízení. Pracujeme se všemi cizinci. 

Myslím, že ta užitečnost spočívá hlavně ve zvyšování informovanosti o normách a pravidlech v Česku. Kdo více ví, bude zde lépe fungovat. Pro majoritu by mohla být zajímavá interkulturní práce. Interkulturní pracovník není asistentem či zástupcem klienta, je prostředníkem mezi dvěma stranami komunikační situace. Nejsme tu jen pro pacienta s jazykovou bariérou, ale i pro jeho ošetřujícího lékaře. Stává se, že nás kontaktují i instituce a jsme za to rádi.

Co by vám ve vaší práci pomohlo?

Větší prostor pro mezioborový dialog, více možností financování projektů pro naší cílovou skupinu, možnost navýšit personální kapacity.

O službách Sružení pro integraci a migraci se můžete dozvědět více na webu organizace (zde).