Jde o 24 různých vojáků a důstojníků. Každý z nich má jistě jiný důvod, proč se rozhodl promluvit. A myslím si také, že je důležité říci, že film se především snaží odhalit systémy, které používají, systémy masového zabíjení. Ale pak je tu samozřejmě také psychologický mechanismus, který člověku umožňuje se na tom podílet. A můžete slyšet různé situace, které vojáci popisují. U některých si myslím, že opravdu cítí lítost, a u některých...

Moderátor: Ne všichni. 

Ne všichni, to je pravda. Myslím, že někteří z nich možná mluví jen proto, že, víte, někdo jim za nás klade tyto otázky, tak nějak z čista jasna. V Izraeli se o tyto informace nezajímá mnoho novinářů. 

Moderátor: Proč si myslíte, že ti lidé, kteří nelitují toho, co udělali, se to snaží ospravedlnit, proč s vámi mluví? 

Myslím si, že možná uvnitř toho litují, nevím, protože jsme se do těch psychologických důvodů opravdu hluboce neponořili, ale alespoň z těch rozhovorů jsem měla pocit – a nevím, jak jsi to vnímal ty, Yuvale –, že stále nechápou závažnost toho, co popisují, tedy zabíjení, jak říkáte, dětí, žen a mužů v jejich domovech. Ta dehumanizace v naší společnosti, ve které žijeme, je velmi, velmi hluboká. Takže si myslím, že i kdyby cítili, že něco není v pořádku, nemyslím si, že opravdu chápou, jak těžké to je. A je to vidět i na tom, jak o tom mluví. Jo. 

Ne, jo, myslím, že stručná odpověď zní: lidé jsou obecně opravdu komplexní a někdy bylo možné u téže osoby, v tom samém rozhovoru, vycítit na jedné straně lítost, ale protože jsou ty události tak nedávné, tak čerstvé, bylo pro ně stejně snadné nasadit si zpět klobouk zpravodajského důstojníka nebo vojáka, kterým byli ještě před chvílí, a ospravedlnit to a pochopit. Takže někdy, jak říkala Rachel, u té samé osoby vidíte jakoby obě stránky najednou.

Moderátor: Tohle je přesně ten druh filmu, který by se měl v Izraeli promítat. 

Rozhodně. 

Moderátor: A v Izraeli se nepromítá. 

Zatím ne, ale chystáme se ho uvést. 

Moderátor: Ale jaký dopad to podle vás bude mít na izraelskou společnost, pokud se tam ten film někdy dostane? 

To je ta největší otázka. Těžko říct. Myslím, že z toho, jak zatím reaguje izraelská společnost – z toho, jak se k tomu mnozí zatím staví – je zřejmé, že to vyvolá hodně hněvu a hodně kritiky. To je zcela jasné, ale na druhou stranu si myslím, že se jedná o téma, s nímž se izraelská společnost už mnoho let nevyrovnala. A už teď vidíme, jak se například právě toto slovo, o kterém budeme mluvit – „Naza“, že? Toto slovo v hebrejštině znamená „vedlejší škody“. Jedná se o počet civilistů, u nichž důstojník předpokládá, že při útoku zemřou nebo budou zraněni. V Izraeli se to nyní stalo extrémně politizovaným tématem. Nyní o „Naza“ mluví všichni, mnoho Izraelců. Vědí, o co jde. 

Moderátor: Začínáte mít dopad. 

Nevíme to jistě, ale dopad tam rozhodně je, jen není jasné, jakým směrem se to bude ubírat. Píšou mi lidé, kteří vyjadřují to, čeho bychom chtěli dosáhnout, a to je – a to je důležité – že musíme mluvit o tom, co jsme udělali. Nesmí se to opakovat, tenhle kritičtější pohled, ale je tu také spousta hněvu a spousta…

Moderátor:  Chci říct, že jste zjevně zasáhli citlivé místo u vlády i u IDF. Natočili si vlastní verzi filmu, ve které vysvětlují, o čem Naza vlastně je. Existuje velmi dlouhá odpověď ze strany IDF, kterou jsem četl. A jedna z věcí, kterou zmiňují, je, že jste ve filmu dostatečně nevystihli náladu v Izraeli po 7. říjnu. Zahynulo 1 250 lidí, včetně rukojmí. Byl jsem tam den poté a pro izraelskou společnost to byla velmi, velmi těžká rána. A i když se o tom ve filmu zmiňujete, tvrdí, že to nebylo uvedeno do správného kontextu. 

No, já jsem tam samozřejmě také byl 7. října. Lidé, které známe, byli toho dne zavražděni. Je to strašlivý masakr, který nelze nijak ospravedlnit. A mám pocit, že film těmto událostem věnuje dostatečný prostor a váhu. Vidíme scénu s vypáleným kibucem. Vidíme vojáky, jak mluví o tom, jak je to zasáhlo, o zkáze toho dne. Myslím, že velká část té kritiky, o které jste se zmínil, pocházela od lidí, kteří ten film možná ani neviděli. A to je jeden z důvodů, proč ho velmi brzy zdarma zveřejníme online. Protože nakonec, ano, samozřejmě, je to film o utrpení civilistů v Gaze. To je jeho jádro. To je samozřejmě jeho hlavní téma. Ale nakonec chceme, aby se lidé s filmem setkali přímo. Chceme, aby si ho lidé zhlédli a udělali si vlastní názor. 

Moderátor:  Zajímalo by mě, Rachel, vždyť oba máte rodinu v Izraeli. A mě zaujalo, jak se izraelská společnost za ta léta změnila. A já jsem tam žil v roce 1989, kdy se řešení dvou států zdálo naprosto možné. Byla to první intifáda. Ale i moji přátelé v Izraeli, kteří věřili v řešení dvou států, kteří politicky patří k levému středu, i onijste se  s takovými rozhovory se svými přáteli, když jste natočila tenhle velmi působivý film? Bojíš se, že vaše vlastní rodina nebo přátelé to prostě neuvidí stejně jako vy? A jak se s tím vyrovnáváte?

Samozřejmě se setkávám s kritikou i ze strany mé vlastní rodiny. Ale myslím, že moji nejbližší příbuzní, v jistém smyslu – možná je to zjednodušený pohled –, ale protože mám osobně palestinské přátele na Západním břehu, natočili jsme s Baselem a Hamdanem film „Another Land“ a obecně i v Gaze, kde mám v posledních letech kontakty. Takže si myslím, že pro moji rodinu je možná snazší pochopit tu perspektivu, kterou film zastává. Samozřejmě jsou ale v mé rodině i lidé, a také lidé v mém okolí, kteří se snažili tento film označit za zradu, za něco hanebného. Mám ale pocit, že nakonec je to v naší společnosti prostě takhle – jen jsme dosud nemluvili o tom, co jsme udělali. Takže jo, nevím. 

Moderátor:  Myslím tím, že otázka Palestinců se v předvolební kampani zjevně téměř neřeší. 

Co se týče Gazy, vůbec se o tom nemluví. Celé spektrum židovsko-izraelských stran, od středolevice nebo levice až po krajní pravici, o tom prostě nemluví. A to vytváří vakuum. Myslím, že to je také jeden z důvodů, proč tento film a další – nejsme jediní. Chci říct, že existuje skupina Izraelců, skupina, která se už léta snaží zvednout varovný prapor, upozorňovat, mluvit a ozývat se, a také skupina Palestinců, palestinských občanů Izraele, kteří byli, víte, skutečně uvězněni. A tak tu panuje naprosté mlčení. A svým způsobem jsme toto mlčení porušili, že? A možná je to částečně důvod, proč nás označují za zrádce, ale já si nemyslím, že jde o zradu.

Myslím, že je to naše povinnost jako Izraelců, a myslím, že je to to, co bychom měli dělat v první řadě, aby se tyto zločiny neopakovaly a aby se neopakovaly na Západním břehu, protože je to jen otázka času, pokud nedojde ke skutečnému politickému řešení, které zaručí práva oběma národům, a ne jen tomu, že jeden národ má stát a druhý ne. Pokud bude existovat, víte, spravedlnost a rovnost, pak se můžeme vydat jinou cestou, ale tato cesta povede jen k čím dál většímu násilí, a to je velmi nebezpečné. 

Moderátor:  Jeden z vašich svědků, jeden z vašich informátorů, ke konci filmu popisuje, jak odjel do Polska, aby navštívil místa holokaustu, a jak si myslel, že viděl čisté zlo v podobě nacistů a toho, co provedli židům. A pak říká: „Vzhledem k tomu, co jsme udělali, dělá to z nás také zlo?“ A zdá se, že na tuto otázku odpovídá kladně. Mám na mysli to srovnání, že Izraelci dělají Palestincům to, co nacisté dělali židům po celé Evropě. To je velmi, velmi ošemetné srovnání, že? 

To je, a nemyslím si, že to tak řekl. Nemyslím si, že řekl, že je to totéž. 

Moderátor:  Neřekl, že je to totéž, ale byly tam určité podobnosti. 

Ano, a myslím si, víte, on je zjevně, víte, je to židovský Izraelec, který sloužil v armádě. Byl v Gaze. Popisuje masakry, které viděl u rozdávacích míst s jídlem. Viděl Palestince, jak běží k jídlu a jak na ně střílejí. A já si vlastně myslím, že je důležité podívat se na tyto vzorce, podívat se na to, co je univerzálního na páchání vražd. Protože to není nic jedinečného, není to jedinečné zlo spojené s Izraelem nebo s Izraelci. Je to něco, co se v průběhu dějin opakovalo a bude se to dít znovu – vzorce toho, jak být pouhým kolečkem v systému, vzorce odlidšťování. A je důležité se je snažit přesně pochopit, protože pokud jim porozumíme, je větší šance, že můžeme zabránit tomu, aby se opakovaly znovu a znovu. A znovu, nejde vůbec o to, abychom dělali zjednodušující srovnání. 

Moderátor:  Ale lidé se o to pokusí za vás, proti vám. A budou lidé, kteří řeknou: „Ach, on nás přirovnává k nacistům.“ To ve filmu vůbec neděláte. A ani tato osoba. 

Chtěl bych také poukázat na to, že i Netanjahu ve filmu hovoří o holokaustu. A mluví o něm v jiném kontextu. Zatímco voják o tom mluvil ve snaze pochopit, co je univerzální, a vyvodit z toho univerzální ponaučení, Netanjahu zmiňuje holocaust v reakci na to, že na něj byly vydány zatykače. V minulosti – ne ve filmu, ale v minulosti – přirovnal soudce Mezinárodního trestního soudu, kteří vydali tyto zatykače za válečné zločiny, k německým soudcům za nacismu. Je to tedy otázka volby: jak o té paměti uvažujeme. Opět, nechci dělat zjednodušující srovnání, ale vyvozujeme z toho univerzální ponaučení? Uvažujeme o něčem, co lze obecně aplikovat na lidská práva pro všechny? Nebo vyvozujeme takové ponaučení, jaké se snaží vyvodit Netanjahu, které je mnohem užší a které se, jak se domnívám, snaží ospravedlnit stále více zabíjení. Myslím, že právě tento způsob uvažování se v tom filmu objevuje. 

Moderátor:  Rachel, kamera je neuvěřitelně působivá, protože na mě rozhodně zapůsobila svou jednoduchostí. Vše natočené v noci, panorama Tel Avivu, které vypadá téměř jako panorama z filmu Blade Runner, velmi futuristické, a pak záblesky z běžného života lidí – často sledují izraelské televizní zprávy, někdo žehlí, někdo krmí dítě, cokoliv. A to byl opravdu velmi, velmi dobrý nápad. Napadlo mě, co jste tímhle druhem, tímhle kontrastem, chtěli sdělit? 

Je důležité říct, že spousta informací, které jsou ve filmu, už byla zveřejněna v investigativních reportážích. A myslím, že když jsme došli k rozhodnutí, že z toho chceme udělat film, tak naše první a nejdůležitější rozhodnutí bylo: „Dobře, natočíme to na kameru, protože je to něco jiného, když ti vojáci mluví před kamerou. Ale pak jsme si také uvědomili, že točíme film, takže musíme využít i tuto formu a to, jaké vrstvy může přidat. A myslím, že všechny rozhovory se odehrávají v Tel Avivu, na střechách a v noci, přesně tak. A myslím, že je vždycky těžké si přesně vzpomenout, co nás k tomu vedlo, ale myslím, že jednou z prvních věcí, které pro nás byly důležité, je to, že bydlím blízko Tel Avivu, vyrostla jsem tam, a myslím, že i v posledních letech – když se tam procházíte, nemáte vůbec pocit, co se děje v Gaze, a to je odtamtud jen asi 60 kilometrů. Samozřejmě jsou tam plakáty s rukojmími, sirény, rakety. Je tam pocit války, ale není tam prostě nic, z čeho byste mohli alespoň slyšet, co se děje. A to je tak blízko. 

Moderátor:  Samozřejmě mi to připomíná film „Zone of Interest“. 

Jo, i z toho tam je určitý vliv. A myslím, že i proto jsme se rozhodli natáčet rozhovory tak trochu na veřejnosti, abychom vytvořili spojení mezi slovy a popisem těch systémů – způsobem, jakým vojáci popisují systémy zabíjení – a městem, které v jistém smyslu dál žije. Samozřejmě ne jako obvykle, ale jo. A jak jste říkal, nahlédli jsme i do bytů lidí a jednou z věcí, na které jsme se soustředili nejvíc, byly televize. Vidíte, jak lidé sledují televizi. Je to tak trochu rituál. Nevím, jestli to máte i tady, ale v Izraeli to tak dělají moji rodiče. Všichni se v 8:00 posadí a sledují zprávy. A ano, ve zprávách vidíte Bibiho projev, jak mluví o tom, že izraelská armáda dělá vše pro to, aby neublížila civilistům. A to pak koresponduje s tím, co popisují vojáci, s těmi systémy, o kterých mluví. Jo. A také to ukazuje slova, která mainstreamová média používají k popisu toho, co se děje v Gaze – nebo k tomu, co nepopisují. Takže si myslím, že to byly hlavní důvody, které nás vedly k volbě této formy. 

Moderátor:  Yvele, jedna z kritik ze strany IDF je, že jste jim film před zveřejněním neporomítli. Nedal jste jim na to právo. Myslíte si, že je to oprávněná kritika? 

No, mohu říct, že si myslím, že vím, že jsem se během těch tří let, kdy jsme na filmu pracovali, obracel na IDF s veškerými hlavními tvrzeními, která se ve filmu objevují – ohledně čísel NAZA, ohledně umělé inteligence, ohledně všeho – pravděpodobně více než desetkrát. A snažili jsme se, aby byl film co nejobjektivnější. Rachel zmiňovala Netanjahua a uváděla izraelský pohled, který jsme všichni už slyšeli, že? Všichni jsme už dříve slyšeli, že Izrael nemíří na civilisty a že Hamás využívá civilisty jako lidské štíty. A vojáci ve filmu to komplikují. Říkají – někteří z nich říkají – ano, Hamás někdy civilisty jako lidské štíty využívá, ale ve skutečnosti jsme systematicky bombardovali lidi v jejich bytech, protože to bylo nejjednodušší. Protože když někdo jde domů spát, můžeme špehovat jeho rodinu, můžeme špehovat jeho děti.

Moderátor:  Například dvanáctiletá holčička, jak říká jeden z lidí ve filmu. A pak víme, kdy je její otec doma, a bombardovali jsme je a zabili jsme celou rodinu. A tak. Ano, kde je tatínek? Tak se ten systém jmenuje. Samozřejmě tedy chápu, proč tito 24 izraelští vojáci a důstojníci, kterým leží na srdci Izrael, kterým leží na srdci izraelská společnost, nepodávají ten druh výkladu, jaký podává mluvčí. A možná je to pro ně nepříjemné. A ještě bych dodal, myslím, jen z hlediska spravedlnosti a toho, kdo se může vyjádřit, kdo to může vidět a kdo může mluvit: Myslím, že v každém rozhovoru o Gaze by se mělo zmínit, že izraelská armáda a vláda stále, tři roky po 7. říjnu, neumožňují mezinárodním médiím vstup do pásma Gazy. 

Měli bychom se ptát víc.

Moderátor:  Jsme součástí kampaně, která se snaží tam dostat, a oni řeknou: „Ne, nemůžete.“ A myslím, že pokud jste jim psali dopisy, je to z vašeho pohledu z dobrého důvodu. 

Je to tak důležité. Víte, slyším ten názor, že: „Víte, neudělali jste to, přáli bychom si, aby v tomhle filmu byl náš hlas více slyšet.“ Dobře, jasně. Ale jsou tu hlasy dvou milionů Palestinců v pásmu Gazy, kteří čekají, až je uslyší lidé jako vy. Pravděpodobně byste tam šli a udělali s nimi rozhovory, ale brání vám v tom Izraelci. 

Moderátor: Další věc je, že ten proces, tak jak je popsán, je popsán, víte, s přesností. Takže, víte, vaši  informátoři říkají, že na každého člena Hamásu – nevím, jaká byla přesná čísla, pohybovalo se to od 6 do 10 – 

Víme, že to bylo až 20, a to u nižších hodností. 

Moderátor:  Takže v tom je určitá logika. A člověk si tak trochu klade otázku, zda u některých těch, víte, extrémnějších tvrzení – myslím, že v jednom případě šlo o 500 zabitých civilistů – zda by nebylo lepší mít konkrétní adresu: kde k tomu úderu došlo, na které ulici to bylo, abyste mohli ten konkrétní incident prošetřit. Protože to bychom jako novináři udělali, kdybychom… vím, že je to jiné, ale o to bychom se snažili – zkusit se vrátit k co největšímu počtu zdrojů ohledně konkrétní adresy. Snažili jste se o to? A proč jste to neudělali, pokud ne? 

Ne, rozhodně jsme to udělali. A zmínil jste ten útok, při kterém mělo být 500 civilních obětí. Ve filmu o tom mluví jedna osoba. Máme i další svědky, známe datum, čas i místo. Zatím jsme to nezveřejnili. Při natáčení filmu, kdy máte před kamerou lidi, to představovalo velké riziko. Předvídali jsme reakci Izraele. Netanjahu nedávno prohlásil, že tito lidé, kteří s námi mluvili a kteří podle mého názoru splnili svou povinnost, by měli být stíháni. A nařídil Šin Betu, aby je dopadli. Takže jsme měli nás a, mimochodem, deník Guardian – vyšetřování deníku Guardian, který s námi tento film produkuje. Museli jsme přijmout neuvěřitelná opatření, abychom ochránili totožnost lidí vystupujících před kamerou. A to často znamenalo mít tu míru přesnosti v zákulisí, ověřovat, zda tvrzení sedí, ale neukazovat to před kamerou. A jen pro upřesnění: IDF to popřela, máte pravdu, popřela těch 500 obětí, popřela, že by došlo k jakýmkoli vedlejším škodám v řádu stovek, tedy stovek obětí. Ale kdokoli se podívá na útoky v Gaze – možná si některé z nich pamatujete, například 31. října v uprchlickém táboře Jabalia, kde byl vybombardován celý obytný blok a bylo tam více než 300 obětí.

Haaretz před pár dny informoval, že podle údajů NAZA si tento útok vyžádal 250 až 300 obětí. To se už blíží k těm 500. Opakuji, jde o jiný útok, o kterém víme, a doufám, že ho v blízké budoucnosti budeme moci zveřejnit. Když se tedy podíváte na vzorce, podle nichž izraelská armáda bombardovala Gazu, když mluvíte s Palestinci v Gaze, s palestinskými novináři, kteří to říkají od samého začátku – a myslím, že jsme jim měli více naslouchat, přičemž mnozí z nich za to zaplatili životem –, pak svědectví vojáků a protokoly, které popisují, se shodují s tím, co vidíme na místě. To, co vidíme na místě v Gaze, není ta „chirurgická“ kampaň s vysokou přesností a minimalizací civilních obětí, o které nás chce vojenský mluvčí přesvědčit, že se odehrála. Stačí se podívat na satelitní snímky. Kdokoli si může prohlédnout záznamy z leteckých operací a podívat se na data. A prostě neexistuje žádná souvislost mezi tím, jak izraelská vláda hovoří o tom, co se stalo, a tím, co se ve skutečnosti odehrálo na místě. 

Moderátor:  Rachel, myslím, že v epizodách 24 a 25 se mluví o něčem jako 279 případech vojáků, kteří se pokoušeli spáchat sebevraždu, a někteří z nich uspěli. Je tedy zřejmé, že to na některé lidi, kteří se toho účastnili, a na některé další, s nimiž jste pro tento film mluvila, mělo těžký psychický dopad. Jaký dopad podle vás měla Gaza na izraelskou společnost? 

Myslím, že je to těžká otázka, protože zaprvé to opravdu není něco, co bychom zkoumali. Ve filmu, pokud jde do hloubky, si myslím, že samozřejmě existuje. 

Moderátor:  Ale jde jen o dojem, který získáte od lidí, se kterými jste mluvila. 

Takže si myslím – a vidíte to i na reakcích na film teď – že prostě není místo, kde by se o těchto věcech dalo vůbec mluvit. Chci říct, lidé prostě nejsou… Existuje důvod, proč, víte, je tam 24 vojáků a důstojníků a Yuval v posledních letech mluvil i s mnohem více lidmi, ale prostě není kde o tom mluvit. Podívejte se, jak společnost reaguje, když se to začne rozebírat. A to jsou lidé, kteří jsou vojáci, kteří tam byli, kteří vědí, co se stalo. A samozřejmě to vyvolává napětí. Vyvolává to… nevím, nedokážu si to představit, protože nejsem na jejich místě. Ale myslím si, že první věc, kterou musí izraelská společnost udělat, je alespoň dát těmto vojákům prostor, aby mohli mluvit, aby je někdo vyslechl a aby se jim věřilo, že si uvědomují, co udělali. 

Moderátor:  Navíc jde o Izraelské obranné síly. Je to občanská armáda. Víte, každý tam absolvuje svou vojenskou službu. Není to jako profesionální armáda v jiných zemích. Je to jiné. Je to součást izraelské společnosti. 

Rozhodně, je to součást identity a je tam tolik rodin, kde mají syna nebo dceru, kteří se v posledních třech letech aktivně podíleli na bombardování Gazy nebo na akcích v Gaze a na věcech s tím souvisejících, a je to tak trochu tabu, pokud jde o kritiku armádní politiky. A je také důležité říci, že tento film se zaměřuje na protokoly, zaměřuje se na systémy. Snaží se tomu porozumět, protože velmi často, když jako novinář jednám s IDF – pravděpodobně jste to také už slyšeli –, velmi často říkají: „Vyšetřujeme to,“ a pokud se jedná o něco, co vypadá špatně, řeknou: „No, je to chyba konkrétního vojáka nebo našich protokolů, vylepšíme naše protokoly.“

My se ale nezabýváme výjimkami z pravidla. Snažíme se podívat na samotná pravidla. Nejde tedy ani tak o případ jednoho vojáka, který udělal chybu. Chyby je důležité vyšetřovat, ale v tomto filmu nás chyby nezajímají. Zajímá nás to, co chybou nebylo. A politika masového zabíjení nebyla chybou. Byla součástí, byla zakotvena v politice armády. Byla to ta čísla NASA. Byla to místa s potravinami. Byly to imaginární čáry, které Palestinci překročili a byli zastřeleni. To tedy ve filmu zkoumáme. 

Moderátor:  A jde o to číslo, o tu číslici, o číslici NAZA – o přijatelný počet civilistů, které můžete zabít za každého člena Hamásu, který jedná v duchu pomsty a hněvu. A právě to je tak šokující. Změní se v tomto procesu jediné číslo a výsledkem jsou tisíce zabitých lidí. 

Ano, čísla se po 7. říjnu změnila. A nejen to, změnilo se i to, na koho se dalo zaměřit. Pokud v minulosti – jak mi říkají zdroje z tajných služeb z minulosti – izraelská armáda někdy útočila na vysokého představitele Hamásu v jeho domě, s vědomím, že zabije manželku této osoby, její děti, někdy i vnoučata, její rodiče. A oni patřili k vysokým šaržím v Hamásu. Po 7. říjnu se počet takových cílů vyšplhal na desítky tisíc – šlo o lidi tak nízkého postavení, že ti, kdo je vybírali, nám říkali, že si ani nepamatují jejich jména. Někdy jsme dokonce museli použít umělou inteligenci, program zvaný Lavender, abychom vůbec zjistili, že tito lidé patří k Hamásu. A někdy byli lidé označeni s takovou mírou chybovosti, že jsme si ani nebyli jisti, zda patří k Hamásu. Často byli označeni lidé, kteří nepatřili do vojenského křídla, ale do křídla politického. Došlo tedy k opuštění toho, co představuje legitimní cíl, a zásady proporcionality. A skutečnost, že tito lidé byli bombardováni – opět většinou ne v boji, ale když se vraceli domů –, že systém byl postaven na bombardování lidí uvnitř jejich domů spolu s jejich rodinami. Myslím, že pokud hledáme důvod, proč je tato kampaň leteckého bombardování odborníky považována za jednu z nejsmrtelnějších pro civilisty v moderní historii, je to rozhodně část odpovědi. 

A samozřejmě IDF tvrdí, že Hamás používá lidské štíty, ale chci říct, že vrátit se ke své rodině a být obklopen svou ženou a dětmi není lidský štít. 

Jo, chci říct, IDF je… chci říct, Hamás je hrozný. A samozřejmě zneužívají civilní infrastrukturu v Gaze. Je mi to jasné, nemám problém to říct. Ale je to mnohem složitější než jen to. Pokud tomu rozumím z rozhovorů s mnoha zdroji v izraelské armádě, většina bombardování, většina zabíjení civilistů je důsledkem rozhodnutí IDF bombardovat. Mluvím o kampani leteckých útoků, o bombardování lidí, když jsou uvnitř domů. A ty domy nejsou místa, kde by Hamás prováděl vojenské operace. Je snazší tam lidi najít. Když se nad tím zamyslíte: když jdete večer domů spát, ležíte v posteli, strávíte v ní 8 hodin. Vaše děti pravděpodobně používají mobily. Mluví o tom volně a otevřeně. Je to jako ideální místo pro armádu. Je to hrozné říkat, že? Protože to znamená masakr civilistů. A když použijete umělou inteligenci, když použijete algoritmy, když použijete počítače, můžete ten počet míst znásobit na desítky tisíc. Protože v jednom místě filmu říká důstojník zpravodajské služby, že bylo 40 000 lidských cílů a že je tam 40 000 domů. Ke každému člověku patří jeden dům. A dá se vytvořit systém. Dá se to systematizovat. A tohle jsou výsledky. 

Moderátor:  A co vaše vlastní budoucnost v Izraeli? Myslím tím, že premiér vám chce odebrat občanství. Byli jste označeni za zrádce. Myslím, že jste dostali mnoho výhrůžek smrtí. Jak si představujete svůj návrat? 

Plánujeme se vrátit. Myslím tím na 100 %. 

Jo. 

Chci říct, naše rodiny jsou pro jejich přátele smyslem života. Tohle je náš domov a záleží nám na tomhle místě. A jo, co se týče našich životů… Těžko říct. Byly tu výhrůžky smrtí a také politici, kteří mluví o odebrání našeho občanství. Ale nevím. Myslím si, že riziko, které jsme podstoupili, je malé ve srovnání s ostatními, kteří dokumentují, co se děje. Takže...

Moderátor:  Yuvale, co je ta jedna věc, kterou byste si přál, aby si lidé z tohoto filmu odnesli? Zejména Izraelci.?

Nakonec je to volba a věci nemusí pokračovat tímto způsobem. Může existovat i jiná cesta. To, co jsme udělali, je strašné, a lidé, kteří vedli tuto kampaň zabíjení a odlidšťování, by měli nést odpovědnost. Vím, že je to teď těžké si představit, to bych řekl Izraelcům, ale ve skutečnosti to tak být nemusí. Myslím tím, že existuje jiná cesta k politickému řešení, kde práva, která máme my, budou mít i Palestinci, a to minimalizuje šance na… Chci říct, že tento film natočila Rachel, spolu s dalším kameramanem, ve tmě, a my se z téhle temnoty můžeme dostat. A řekl bych, že pro mě je nejdůležitějším důvodem, proč jsme tenhle film natočili, to, aby tyto zločiny skončily. A to se stalo zcela běžnou záležitostí. Chci říct, že těsně před tímto rozhovorem jsem se snažil zjistit, kolik lidí bylo dnes v Gaze zabito. Myslel jsem, že tuto statistiku v rozhovoru uvedu. A jak vidíte, dnes v Gaze byli zabiti lidé, asi čtyři nebo pět. Navzdory příměří. Navzdory příměří bylo od října 2025, kdy bylo uzavřeno, zabito více než 1 500 lidí. Většina z nich jsou civilisté. A nemohl jsem najít jejich jména. Neviděl jsem o nich žádnou zprávu v žádném mainstreamovém médiu, ani v izraelském, ani v západním, vůbec nic. Nemohl jsem to zjistit, chtěl jsem se připravit, chtěl jsem říct: „Víte, takhle se jmenovali.“ Nemohl jsem, protože je to prostě úplně běžné. Je to zabíjení. Vím o Shad a Ajad, o osmiletém dítěti – to bylo jméno, které se mi podařilo najít u dítěte, které bylo zabito, bylo mu 8 let, viděl jsem její fotku. Tyto zločiny tedy skutečně pokračují a my jsme je nějak, nějak úplně normalizovali a přijali. A to je něco, co se musí změnit. Všichni bychom měli usilovat o změnu, protože lidský život je lidský život a na tom, zda jde o život Palestince nebo Izraelce, nezáleží. Nemůžeme připustit takovou nerovnováhu v tom, jak se díváme na ostatní lidské bytosti. A ta Naza, o které mluvíte, je přesně tím příkladem. Je to zacházení s celou rodinou v budově jako s číslem. A to je něco, co se musí změnit, a proto si myslím, že jsme ten film natočili.

Vytisknout