Poprava jako podívaná. Opravdu jsme se od středověku tolik vzdálili?

12. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Proč by někdo chtěl popravu vysílat?

Argumenty zastánců nejsou složité. Pokud někdo spáchá mimořádně závažný zločin a stát ho za něj odsoudí k smrti, proč by se výkon trestu měl odehrávat za zavřenými dveřmi? Nemohl by pohled na skutečnou popravu odradit další potenciální pachatele? A nemá veřejnost právo vidět, jak stát vykonává trest jejím jménem?

Zaznívá také námitka, že po tom, co pachatel provedl svým obětem, není důvod chránit ho před zraky veřejnosti. Takový postoj je pochopitelný zejména tehdy, když si člověk představí rodiny zavražděných a jejich celoživotní bolest.

Jenže mezi požadavkem na spravedlnost a touhou vidět smrt pachatele je rozdíl. Stejně tak mezi veřejnou kontrolou státní moci a přímým přenosem popravy. Stát může otevřeně informovat o rozsudku, umožnit kontrolu zákonnosti výkonu trestu a nechat o případu nezávisle informovat novináře, aniž by samotnou popravu vysílal jako mimořádnou událost.

Rozhodující proto není, zda má stát trestat závažné zločiny, ale zda je jejich veřejné vysílání skutečně nutné a co má společnosti přinést.

Odstraší pohled na smrt další pachatele?

Představa, že pohled na popravu člověka odradí od zločinu, se nabízí sama. Jenže mezi tím, co si myslíme, že by mohlo fungovat, a tím, co skutečně funguje, je velký rozdíl.

Výzkum publikovaný v roce 1995 v časopise Criminal Justice and Behavior sledoval 291 voličů v Kalifornii. Část z nich viděla záznamy poprav, zatímco ostatní sledovali přírodopisný film. U většího podílu lidí, kteří viděli popravy, následně klesla podpora trestu smrti. Studie nezkoumala dnešní internetové přenosy a její výsledky nelze vztáhnout na každého diváka. Ukazuje však, že skutečná poprava nemusí na lidi působit tak, jak její zastánci očekávají.

Nelze tvrdit, že takový přenos nikoho neodradí. Stejně tak ale není možné bez přesvědčivých důkazů prohlašovat, že bude účinným prostředkem prevence násilí. Pokud chce stát vystavit smrt člověka milionům diváků, měl by umět vysvětlit, proč je to nutné a na základě čeho předpokládá, že to bude fungovat. Což však uspokojivě vysvětlit opravdu   nejde .

Zločin, který nelze zlehčovat

Nidal Malik Hasan zahájil 5. listopadu 2009 střelbu na americké vojenské základně Fort Hood v Texasu. Zabil 13 lidí a dalších 32 zranil. Byl armádním psychiatrem a útok spáchal na základně, kde sloužil. V roce 2013 byl odsouzen za 13 vražd a 32 pokusů o vraždu. Jeho plánovaná poprava má být provedena zastřelením.

Rozsah a závažnost tohoto zločinu jsou nepochybné. Kritika veřejného vysílání popravy není obhajobou Hasana ani zpochybňováním jeho viny. Utrpení pozůstalých a přeživších si zaslouží respekt bez ohledu na to, jakou podobu má mít trest.

Právě u tak závažného případu se ukazuje, zda dokážeme rozlišovat mezi spravedlností a pomstou, mezi výkonem trestu a veřejným spektáklem. Právní stát se neprokazuje jen tím, že dokáže pachatele potrestat. Prokazuje se také tím, že při výkonu své moci dodržuje pravidla a hranice, které si sám stanovil.

Bubnování vystřídal internet. Ale co se vlastně změnilo?

Veřejné popravy byly po staletí součástí výkonu trestní moci. Na náměstích se shromažďovaly davy, lidé přicházeli sledovat smrt odsouzeného a stát tím předváděl svou autoritu. Poprava měla být nejen trestem, ale také varováním pro ostatní.

Od této praxe moderní společnosti postupně ustupovaly. Ve Francii vyvolala veřejná poprava Eugèna Weidmanna v červnu 1939 mimořádnou pozornost. Dav, fotografie a filmové záznamy proměnily popravu v krvavou podívanou a francouzské úřady následně rozhodly, že další popravy se budou konat za zavřenými dveřmi. Ve Spojených státech se za poslední veřejnou popravu obvykle považuje oběšení Raineyho Betheyho v Kentucky v roce 1936. Británie veřejné popravy ukončila už v roce 1868.

Člověk by skoro nabyl dojmu, že se vracíme do patnáctého či šestnáctého století, kdy se popravy ohlašovaly bubnováním, na náměstí se scházely davy a smrt odsouzeného se stávala veřejnou událostí. Jenže dnes už nepotřebujeme bubeníka, který přivolá zvědavce do ulic. Máme internet, živé vysílání a technologie, díky nimž může popravu sledovat prakticky kdokoli, odkudkoli.

Změnily se kulisy, rozšířilo se publikum a technické možnosti jsou nesrovnatelně větší. Ale změnilo se také něco podstatného na samotné představě, že smrt člověka má být veřejnou podívanou? Opravdu jsme se od dob, kdy se lidé shromažďovali na náměstích, abychom sledovali popravu, posunuli tak daleko, jak si o své civilizaci rádi namlouváme?

Nejde jen o morálku. Jde také o lidská práva

Záměr živě vysílat popravu má závažný právní rozměr. Klíčovým dokumentem je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který Spojené státy ratifikovaly.

Jeho článek 7 zakazuje mučení a kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Výbor OSN pro lidská práva ve svém obecném komentáři č. 36 z roku 2018, konkrétně v bodě 40, výslovně uvádí, že veřejné popravy jsou v rozporu s článkem 7 Paktu. Výbor zároveň vysvětluje, že nedodržení zákazu určitých způsobů výkonu trestu smrti podle článku 7 může způsobit, že poprava bude svévolná, a tím poruší také článek 6 chránící právo na život.

Nejde tedy pouze o morální názor jednotlivce. Existuje výslovný výklad mezinárodního orgánu pro ochranu lidských práv, podle něhož jsou veřejné popravy s tímto ustanovením neslučitelné.

Důležitý je také článek 10 odst. 1 Paktu, podle něhož se se všemi osobami zbavenými svobody musí zacházet lidsky a s úctou k jejich přirozené důstojnosti. Tato zásada platí i pro člověka odsouzeného za mimořádně závažný zločin. Lidská práva nejsou odměnou za slušné chování. Jejich smyslem je mimo jiné stanovit hranice, které musí respektovat i státní moc.

Je přitom nutné rozlišovat mezi samotným trestem smrti a způsobem jeho vykonání. Článek 6 Paktu za určitých podmínek připouští trest smrti ve státech, které jej nezrušily. To však neznamená, že stát může ignorovat ostatní závazky, které přijal.

Výbor OSN výslovně hovoří o veřejných popravách. Zda by konkrétní americký plán internetového přenosu byl v případném soudním řízení posouzen přesně stejným způsobem, zatím nelze vydávat za pravomocně rozhodnutou otázku. Přesto jde o závažnou právní námitku, kterou by americké úřady měly přesvědčivě vypořádat.

Odstrašení dalších pachatelů ani zájem veřejnosti samy o sobě nemohou zrušit povinnost státu respektovat lidská práva. To, že je někdo odsouzen za strašlivý zločin, ještě neznamená, že stát smí jeho smrt proměnit v představení.

Co zůstane po přenosu?

Lidé mohou na pohled na popravu reagovat různě. Někdo odvrátí zrak, jiného taková zkušenost zasáhne a další ji může sledovat ze zvědavosti. Nelze předem říct, co to udělá s každým člověkem.

Studie publikovaná v časopise American Journal of Psychiatry v roce 1994 zkoumala novináře, kteří byli svědky popravy v kalifornské věznici San Quentin. Z patnácti respondentů, kteří vyplnili dotazník, jich 60 procent uvedlo pocit odcizení či odpojení od ostatních lidí. Šlo o malý soubor, jehož výsledky nelze vztáhnout na všechny diváky ani přímo na internetový přenos. Připomíná však, že svědectví o skutečné popravě nemusí být psychicky neutrální zkušeností.

Internet navíc umožňuje záznam uložit, vystřihnout, sdílet a opakovaně přehrávat. To, co má být podle zastánců varováním před násilím, se může změnit v senzaci, kterou si lidé budou pouštět ze zvědavosti. Smrt člověka se tak může stát dalším šokujícím obsahem na sociálních sítích.

Je skutečně tohle způsob, jakým chce moderní stát veřejnosti ukazovat výkon spravedlnosti? Pokud má být cílem odstrašení, proč riskovat, že se z popravy stane spíše mediální atrakce než varování?

Hranice, kterou bychom neměli překročit

Marek Orko Vácha, český katolický kněz, teolog a etik, označil plán veřejné popravy v rozhovoru pro Seznam Zprávy za návrat ke středověku. Jeho kritika se dotýká rozdílu mezi samotným trestem a jeho veřejným předváděním.

Tento problém ale není výlučně náboženský. Lidská důstojnost má své hranice i tam, kde společnost odsouzeného právem považuje za pachatele mimořádně závažného zločinu. Respekt k těmto hranicím neznamená souhlas s jeho jednáním. Znamená přesvědčení, že stát nemá každou svou moc proměnit v podívanou jen proto, že to technicky dokáže.

Záměr živě vysílat popravu je nemorální, nevkusný a nehodný 21. století. Nejen proto, že z lidské smrti činí mediální událost, ale také proto, že se dostává do vážného napětí s mezinárodním výkladem zákazu veřejných poprav podle článku 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Odmítnutí veřejného vysílání neznamená omlouvání Hasanova zločinu ani přehlížení jeho obětí. Znamená trvat na tom, že stát musí respektovat hranice své moci i při trestání pachatele, jehož vina je mimořádně závažná.

Veřejná poprava vysílaná milionům diváků není důkazem vyspělosti právního státu ani vyspělosti naší euroatlantické civilizace . Je návratem k představě, že lidská smrt může sloužit jako podívaná a nástroj demonstrace moci. Takový záměr je třeba odmítnout nejen z etických a morálních  důvodů , ale také s vědomím závazků, které státy přijaly v oblasti ochrany lidských práv. Civilizace se totiž nepozná jen podle toho, jak přísně trestá ty, kteří porušili její pravidla, ale také podle hranic, které si při trestání sama stanoví.