I pro Izrael existuje „před“ a „po“. Premiér Benjamin Netanjahu budoval pocit bezpečí, ba dokonce nedobytnosti. Snadnost, s jakou Hamás provedl svůj teroristický útok, při kterém zahynulo 1 200 Izraelců, včetně stovek mladých lidí na hudebním festivalu, tuto víru navždy zničila.

Tři roky od 7. října se Izrael i Gaza změnily k nepoznání. Důsledky útoku Hamásu a brutální reakce Izraele, při níž zahynulo více než 73 000 Palestinců, včetně 21 000 dětí, se však rozšířily mnohem dále.

Pod záminkou ochrany svých hranic zahájil Izrael války a vojenské ofenzívy po celém regionu, vyslal vojáky do Sýrie; fakticky anektoval části jižního Libanonu, kde uplatnil stejnou taktiku jako v Gaze; a spolu s USA zahájil nevyhratelnou válku s Íránem, která se vymkla kontrole a přerostla v regionální konflikt zasahující všech šest států Perského zálivu.

Válka s Íránem vyvolala nový konflikt mezi húsii v Jemenu a Saúdskou Arábií, který tento týden vedl k uzavření smlouvy o vzájemné obraně s Pákistánem a Tureckem, čímž vtáhl do víru událostí další dvě země. Na druhé straně Rudého moře se někteří ze stejných bojovníků zapojili do války v Súdánu a do nového konfliktu v Etiopii.

Více než tucet zemí na dvou kontinentech je nyní zapleteno do rostoucího počtu válek, v nichž se účastníci překrývají a kde se střetává řada protichůdných zájmů.

Změnilo se však ještě něco jiného, mnohem zákeřnějšího. Vláda mezinárodního práva, jakkoli křehká, byla otevřeně nahrazena vojenskou silou. V roce 2022 západní lídři – při budování koalice, která se oprávněně postavila proti plnohodnotné invazi Vladimira Putina na Ukrajinu – apelovali na morálku s odkazem na porušování mezinárodního práva. V Gaze však povzbuzovali a podporovali Izrael, i když bylo zřejmé, že dochází k porušování pravidel. Toto pokrytectví nezůstalo bez povšimnutí, a to nejen na globálním Jihu, ale i mezi mnoha miliony občanů na Západě.

Sledovali jsme, jak se to děje v reálném čase. Navzdory zákazu vstupu mezinárodních novinářů věděl každý, kdo měl telefon, co se v Gaze děje už od prvních dnů izraelské reakce. Stovky palestinských novinářů informovaly o bombardování nemocnic a škol, kaváren a studní, o zabíjení v místech rozdělování potravin, o smrti dětí a kojenců. Válečné zločiny ještě nikdy předtím nebyly vysílány v reálném čase, neúnavně, každou hodinu každého dne, po celém světě.

Gaza také změnila způsob vedení válek. Izrael se stal průkopníkem v používání umělé inteligence k výběru cílů, čímž urychlil náš sestup do budoucnosti, na kterou nejsme připraveni.

Všemu tomu bylo umožněno, aby se odehrálo v době, kdy Západ ještě mohl tvrdit, že „mezinárodní řád založený na pravidlech“ existuje. Možná ho zničil Donald Trump, ale nesmíme zapomenout, že jeho rozpad začal za Joea Bidena. Byl to právě Biden, kdo zajistil, že dodávky zbraní do Izraele pokračovaly bez přerušení; Biden, kdo trval na tom, aby každá rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyzývající k příměří byla vetována; a Biden, kdo zaútočil na Mezinárodní trestní soud, když se tento soud pokusil obvinit Netanjahua z válečných zločinů.

Podpora USA pro Izrael byla vždy silná a celkově nezpochybnitelná. Ale i republikánští prezidenti chápali, že mají vliv na jednání Izraele, a byli připraveni ho využít.

Ronald Reagan v roce 1981 pozastavil dodávky zbraní poté, co Izrael anektoval Golanské výšiny. O rok později jeho administrativa zastavila dodávky kazetových zbraní do Izraele poté, co je vláda Menachema Begina použila v obydlených oblastech během invaze do Libanonu. V roce 2002 stačilo zabití 15 Palestinců v Gaze, aby tehdejší ministr zahraničí Colin Powell oznámil přezkoumání způsobu, jakým Izrael využívá americké zbraně.

Izrael dostal volnou ruku také od všech ostatních členů G7, včetně těch, které vedou politici středového nebo středolevého zaměření. Francouzský prezident Emmanuel Macron, německý kancléř Olaf Scholz, kanadský premiér Justin Trudeau i australský premiér Anthony Albanese zpočátku Izraeli vyjádřili svou podporu.

Pouze António Guterres, často kritizovaný generální tajemník OSN, si vysloužil alespoň špetku uznání. Méně než tři týdny po 7. říjnu označil reakci Izraele za „kolektivní trest palestinského lidu“ a požadoval okamžité příměří.

Jediným paprskem naděje do budoucna je to, že díky našemu společnému pochopení toho, co se odehrálo v posledních třech letech, se v mnoha zemích změnil politický vítr.

Ještě než Andy Burnham vůbec vstoupil do sídla premiéra na Downing Street č. 10, omluvil se za to, jak Labouristická strana zreagovala na počáteční fázi konfliktu. Spojené království má nyní premiéra, který byl jedním z mála západních politiků, kteří jen několik týdnů po 7. říjnu vyzývali k příměří. Ochota ministra zahraničí Eda Milibanda přesně popsat izraelské akce na Západním břehu jako „etnické čistky“ naznačuje změnu postoje, která by mohla vést k soustředěnějšímu mezinárodnímu postupu proti Izraeli.

Ve Spojených státech klesla podpora Izraele na dno. Pro demokratického kandidáta, který chce v roce 2028 kandidovat na prezidenta, neexistuje žádná věrohodná cesta do Bílého domu, která by nezahrnovala podporu palestinské věci. A přesto nemůžeme prostě zavřít oči a doufat, že změna v Americe jako mávnutím kouzelného proutku vrátí svět do stavu, v jakém byl 6. října 2023.

Ani bychom neměli předstírat, že předchozí éra byla taková, do které bychom se chtěli vrátit. Vstoupili jsme 7. října do nového světa, nebo jsme si jen uvědomili, kde jsme byli? V průběhu tří let před útokem Hamásu se ve válkách v Tigray a Súdánu odehrávaly mnohé ze stejných trendů.

V Tigray, nejsevernější části Etiopie, si válka mezi ústřední vládou a Lidovou osvobozeneckou frontou Tigray vyžádala 600 000 obětí. Docházelo k brutálním masakrům, nucenému hladovění, rozsáhlému nasazení dronů – a absolutně žádné odpovědnosti. I v Súdánu byly drony zasaženy nemocnice, ženy znásilňovány, děti zastřeleny. Opět jsme mohli být svědky toho, jak se to děje. Opět to nemělo žádné následky.

Gaza však tento trend nepochybně urychlila a normalizovala nemorálnost. Války, které začaly, vymkly se kontrole a vtáhly do své spirály další země a další aktéry, nelze snadno zastavit. Tento konflikt má svou dynamiku, dochází k zatvrzování pozic, protože každý nový zločin vede k odvetě. Když panuje beztrestnost, když ti, kdo jsou za to zodpovědní, nikdy nezaplatí žádnou cenu, zbývá děsivě málo pák, za které by se dalo zatáhnout. Pokud válečné zločiny zůstanou nepotrestány, jen se stupňují.

A tak se rodina v Addis Abebě bojí zvuku dronu, který se zřítí do jejich domu. Vesnice v Libanonu je evakuována, zničena a její území se stává neobyvatelným. Obyčejná práce na letišti v Rijádu se stává každodenním smrtelným hazardem. Posádka špatně placených námořníků se modlí ke svým bohům, když proplouvá Hormuzským průlivem. Sny milionů dětí se zmenšují z vysokoškolského studia, slávy či bohatství na krutou realitu přežití.

A v Gaze, namačkaní ve stanech, zbavení dostatku jídla a vody, stále žijí dva miliony Palestinců pod brutální vládou Hamásu a pod každodenní hrozbou smrti ze strany vojenské síly, která se nebojí žádných následků.

Toto je nyní náš svět. Musíme si to uvědomit, pokud se má něco změnit.

• Steve Bloomfield je bývalý redaktor pro mezinárodní záležitosti deníku Observer