Ani soudci Nejvyššího soudu se příliš nesnažili projevit větší zájem. Po opakovaných odkladech a značném zdržování Nejvyšší soud dvakrát rozhodl proti této politice. V září 2025 soudci nařídili, aby vězni dostávali adekvátní stravu. V červnu letošního roku nařídili Izraelské vězeňské službě, aby obnovila návštěvy Červeného kříže ve věznicích. Zdá se, že ani jedno z těchto rozhodnutí v praxi nic nezměnilo. Kromě drobných změn v jídelníčku pokračuje záměrné hladovění a zástupci Červeného kříže stále nemají do věznic přístup. V obou případech byly podány návrhy na zahájení řízení pro pohrdání soudem. Petice týkající se léčby svrabu byla zamítnuta. Násilí a zneužívání pokračují bez omezení ve všech aspektech života vězňů.

V září Izrael zadržoval 9 329 vězňů "z bezpečnostních důvodů", ale pouze 16 procent z nich bylo obviněno a odsouzeno soudem. Zbytek tvořili zadržení (34 procent), osoby ve správním zadržení (34 procent) a „nezákonní bojovníci“ (16 procent) – status, který mezinárodní právo neuznává a který Izrael využívá k věznění obyvatel Gazy, Sýrie a Libanonu, aniž by jim přiznal práva válečných zajatců nebo trestně stíhaných osob.

Podle údajů poskytnutých vězeňskou službou v loňském roce propouštěla od začátku války v Gaze každý měsíc stovky vězňů, a to nezávisle na dohodách o výměně rukojmí. V roce 2024 bylo například propuštěno asi 5 000 vězňů, ačkoli v tom roce nedošlo k žádné výměně rukojmí za vězně. Ve většině případů jsou vězni propuštěni proto, že jejich zadržení, ať už správní (tj. bez formálního obvinění nebo soudu) či jiné, skončilo bez trestního stíhání nebo odsouzení. Propouštění stovek palestinských vězňů každý měsíc zpochybňuje tvrzení Ben-Gvira, že se jedná o teroristy nebo nebezpečné vězně.

Pět vězňů propuštěných v posledních 18 měsících hovořilo s deníkem Haaretz o tom, co se děje za mřížemi v mučících táborech Izraelské vězeňské služby. Ostatní bývalí vězni, zejména ti, kteří byli drženi ve správní vazbě, rozhovor odmítli ze strachu z odvetných opatření.

Všech pět z nich zhublo kvůli hladu 15 až 50 procent své tělesné hmotnosti. Všichni byli surově biti, v nejhorších případech až do té míry, že jim zlomili kosti. Všichni popsali, jak vězně sužuje svrab. Všichni popsali brutální kolektivní tresty, každodenní ponižování a teror. V jejich popisech nejzávažnějšího násilí hraje významnou roli taktická jednotka rychlého nasazení „Keter“ této služby.

Respondenti byli propuštěni v období od dubna 2025 do července 2026 z věznic Megiddo, Nafha, Ketziot, Ofer a Damon. Ve věznici Damon jsou zadržovány palestinské vězeňkyně. Všichni dotazovaní žijí na Západním břehu. Panuje shoda, že podmínky pro zadržené z Gazy jsou ještě horší.

„Strážci vtrhli do křídla a stříleli gumovými projektily na nahé vězně ve sprchách,“ Ali Samoudi, novinář, 59 let

Rozdíl mezi fotografiemi Aliho Samoudiho před jeho zadržením a po něm je těžko pochopitelný. „Do vězení jsem šel s váhou 120 kilogramů  a se dvěma nemocemi: cukrovkou a vysokým krevním tlakem,“ říká Samoudi, který strávil rok v administrativní vazbě. „Vyšel jsem o 60 kilogramů lehčí a s deseti nemocemi. Trpím silnými bolestmi hlavy, kvůli kterým jsem omdlel, intenzivními bolestmi v uších, problémy s očima, bolestmi žaludku a tlustého střeva, bušením srdce, závažným zánětem močových cest, bolestmi způsobenými trhlinami na paži a zádech a záněty šlach,“ řekl deníku Haaretz jen několik dní po svém propuštění.

Samoudi je známý novinář z Jeninu, který v průběhu let spolupracoval s mezinárodními zpravodajskými agenturami, včetně CNN a Reuters. Byl zatčen koncem dubna 2025 a držen ve věznicích Ketziot a Megiddo. Krátce po jeho zatčení izraelské obranné síly uvedly, že je podezřelý z převodu peněz Islámskému džihádu, což on důrazně popírá. O rok později byl propuštěn, aniž by proti němu bylo vzneseno obvinění. Správní zadržení není u novinářů zatčených během války ničím neobvyklým. Podle Výboru na ochranu novinářů bylo od začátku války zatčeno 110 palestinských novinářů, z nichž 73 pocházelo ze Západního břehu. Z těch, kteří byli zatčeni na Západním břehu, bylo 46 umístěno do správní vazby.

Samoudi strávil prvních několik měsíců v Ketziotu. „Tam nám spoutávali ruce za zády, nasazovali nám okovy na nohy, nutili nás ležet na podlaze, šlapali po nás a bili nás. Stráže mi svými údery těžce poranily ruce a nohy. Útoky strážných  závisely na jejich náladě. Někdy každý den, jindy jednou týdně. V prosinci přijela do Ketziotu delegace vyslaná předsedou Nejvyššího soudu. Vysvětlili jsme jim, jak to tam vypadá, a oni slíbili, že situaci zlepší. O týden později nás převezli z Ketziotu do Megidda. Situace se však nezlepšila. Naopak se ještě zhoršila.

„V Megiddu nám oholili hlavy a vousy. V každé místnosti bylo 10 lidí: šest spalo na postelích a další čtyři na podlaze. Dali nám po jednom páru spodních kalhot, takže když jsme je vyprali, neměli jsme co na sebe. Když chtěli vězně potrestat, donutili ho, aby se úplně svlékl, ať už byl mladý nebo starý, a zbili ho po celém těle tlustou trubkou. K tomu docházelo, když se vězeň příliš dlouho sprchoval nebo když během cvičení na dvoře promluvil s někým z jiné cely.

„Třetí den ramadánu vtrhli do našeho křídla ozbrojení strážci a stříleli gumovými projektily na vězně, kteří byli nazí ve sprchách. Nebyl k tomu žádný důvod. Chtěli nás zastrašit a dát nám najevo, že pokud se budeme modlit ve skupinách nebo nahlas, budeme potrestáni.

„K snídani jsme dostali čtvrt lžičky marmelády a lžičku labnehu. Někdy méně, ale nikdy více. Každý vězeň dostal na celý den 10 malých krajíců chleba. K obědu čtyři lžíce rýže, dva tenké plátky okurky, dva tenké plátky rajčete a lžíci fazolí. K večeři lžíci tahini, dvě lžíce hummusu a jedno natvrdo uvařené vejce. V sobotu není rýže, ale je tam malý kousek řízku. V úterý přidají malý kousek krůtího masa a ve středu dva malé párky. Žádná sůl, žádný cukr, žádná káva. Méně než čtvrt šálku čaje pro každého. Někdy přinesli prošlý hummus, který jsme vyhodili. Je zřejmé, že toto jídlo nestačí ani kočce, ani malému dítěti. Má nám jen umožnit, abychom se při sčítání mohli postavit a posadit. Způsobuje nemoci, jako je ta moje. Omdléval jsem a probouzel se rozvalený na podlaze.

„Nejhorší to s jídlem bylo o Pesachu. Dostávali jsme čtyři macesy denně. Ráno vařený brambor a natvrdo uvařené vejce, a to samé k obědu i k večeři. Když to skončilo, zvážili nás a každý z nás zhubl mezi dvěma a osmi kilogramy. Vážili nás každé dva měsíce. Vězni, jejichž váha klesla na 30 nebo 40 kilogramů, byli odvedeni do zvláštní místnosti a dostali trochu navíc, ale nic, co by skutečně nahradilo nedostatek jídla nebo pomohlo proti slabosti. Viděl jsem i lidi, kteří vážili 35, 40 a 45 kilogramů.

„Věznice se staly hřbitovem pro živé. Vězeň, který potřebuje jít na ošetřovnu, o to musí žádat znovu a znovu, a i když ho vyšetří, neposkytnou mu řádnou léčbu. Vězni nenávidí chodit na ošetřovnu, do nemocnice, k soudu nebo na schůzky s právníkem, protože je po cestě bijí. Proto mnoho z nich odmítá jít na ošetřovnu. Když o to požádáte, nadávají vám. Řekli nám: ‚Jděte k Alláhovi nebo do Gazy, ať vás tam vyléčí.‘ Jednou jsem omdlel. Spadl jsem na hlavu a odvezli mě na ošetřovnu. Dali mi Acamol [paracetamol] a potřeli mi to trochou jódu. Bezpečnostní strážný mi řekl: ‚Vstaň a vrať se do křídla. Novou hlavu ti dát nemůžeme.‘

„Jednou v noci jsme zaslechli křik. Když jsme se zeptali, co se stalo, řekli nám, že jeden vězeň onemocněl a že volají lékaře. Ale když zavoláte lékaře, nikdo nepřijde. Při ranní prezenční kontrole znovu požádali strážného, aby přivedl lékaře, protože se stav vězně zhoršil. Stále to odkládali až do 7:30, pak nechali dva vězně, aby ho na matraci odnesli na dvůr. Záchranáři trvalo další půl hodiny až hodinu, než dorazili, a mezitím se jeho stav zhoršil. Jmenoval se Louay Turkman a zemřel přímo před jejich očima. Poté ho odvezli do nemocnice.

„Jsem svobodný, nezávislý novinář. V terénu pracuji už desítky let. Nikdy jsem nepředstavoval hrozbu pro bezpečnost Izraele a nikdy ji představovat nebudu. Před mým zatčením a po celých 40 let jsem nikdy nebyl předvolán k výslechu, zadržen ani varován. Byl jsem osmkrát zraněn armádní střelbou. Naposledy to bylo, když zabili mou kolegyni Shireen Abu Akleh [korespondentku Al Jazeery, která byla zabita při reportáži o izraelském vojenském zátahu v Jeninu 11. května 2022]. Neexistuje žádné jiné ospravedlnění mého zadržení než moje práce novinářky. Možná byli rozzlobení, že jsem odjel do Ženevy a svědčil o zabití Shireen, nebo že jsem kvůli tomu podal stížnost proti nim u Mezinárodního trestního soudu. Moje zadržení je součástí záměrného útoku na palestinské novinářství. Izrael nechce, aby existovali svědci toho, co dělá. Nechce, aby někdo ukazoval světu tyto záběry.“

„Leželi jsme na břiše, spoutaní a se zavázanýma očima. Mlátili nás a zlomili mi zuby.“ Hiba Alawi, 38

Hiba Alawi, matka pěti dětí z města Ad-Dhahiriya na Západním břehu, jižně od Hebronu, strávila pět a půl měsíce ve věznici Damon poté, co se dvakrát pokusila vstoupit do Izraele za prací bez povolení. Dohoda o přiznání viny, na jejímž základě byla odsouzena, neobsahovala žádná obvinění související s bezpečností a uváděla, že je jediným živitelem rodiny a nemá trestní záznam. Původně byla odsouzena ke čtyřem měsícům vězení a pokutě. Protože pokutu nemohla zaplatit, byla uvězněna na další měsíc a půl. U soudu řekla soudci, že trpí srdečním onemocněním a ve vězení nedostávala své léky. Než byla letos v červenci propuštěna, zhubla 36 kilogramů.

„Jedna z nejhorších razií se odehrála v březnu,“ říká o věznici Damon, jediné věznici, kde jsou drženy palestinské vězeňkyně. „Hodili na dvůr tři slzné granáty, nechali kouř stoupat a křičeli na nás, ať si lehneme na břicho. Vešli do naší cely, šlapali nám na nohy, bili nás, chytili nás za ruce a svázali nám je stahovacími páskami tak, aby to záměrně bolelo. Odvlekli nás na dvůr a zavázali nám oči páskou, kterou utáhli tak pevně, až to bolelo. Nejdřív se mi snažili nasadit pásku přes oči, ale nešla mi přes hlavu. Nakonec přišla další strážkyně, dvakrát mě uhodila tak silně, jak jen mohla, silně mě zatáhla za vlasy a pásku mi nasadila. Odvlekla mě ven bosou. Když viděli, že se někdo snaží popadnout své žabky, udeřili ho do nohou. Některé ženy dostaly tvrdé rány do hlavy. Mně uhodili a vyrazili mi zuby. Jeden strážný mi dupal na prsty u nohou, až mi odpadl nehet.

„Když jsme tam leželi, byla jsem tak vyděšená, že jsem recitovala šahádu [islámské vyznání víry, recitované také v okamžiku blížící se smrti], a jeden ze strážných mi řekl: ‚Modli se za svůj život. ‘ Jedna vězeňkyně byla tak vyděšená, že recitovala verše z Koránu, a oni jí přiložili pušku k hlavě. Nechali nás ležet na zemi asi hodinu. Fotografovali nás a nadávali nám. Pak, zatímco jsme tam všichni ještě leželi, hodili nám k nohám další omračovací granát. Ten hluk mě vyděsil. Dodnes se každou noc bojím. I teď, když v domě uslyším nějaký zvuk, třeba jen klíč v zámku, všechno se mi to vrátí. Nemůžu dostat z hlavy, jak nás táhli a co nám udělali.

„Ve vězení mě ještě dvakrát zbili. Jednou mě udeřili do hlavy a postříkali mě plynem. Podruhé mě udeřili do břicha. Krvácela jsem 15 dní. Potřebuji operaci, protože mi poškodili dělohu.

„Po celých 170 dní, co jsem byla ve vězení, tvořila snídani lžíce labnehu a trocha marmelády na špičce lžíce. Na celý den jsme dostávaly šest krajíců chleba: někdy tvrdého, někdy namočeného ve vodě, někdy zatuchlého. K obědu jsme obvykle dostávaly dvě lžíce čočky, dvě lžíce hummusu a dvě lžíce rýže, někdy uvařené, jindy ne. V sobotu a v úterý jsme dostávaly kuřecí řízek, který ošklivě páchl, byl někdy syrový a nedal se jíst. Dva dny v týdnu jsme dostávaly malou lžičku tuňáka. Dostávaly jsme také okurku a rajče, ale byly úplně shnilé. K večeři lžíci tahini, lžíci hummusu a vejce, které bylo syrové, shnilé nebo zmrazené. Vejce jsme vyhazovali, ale někteří vězni byli tak hladoví, že je jedli.

„Šetřily jsme si snídani, oběd i večeři, abychom je mohly sníst najednou a cítily se syté. Někdy vtrhli do cely a vyhodili všechno naše jídlo, oblečení i matrace. Některé ženy braly pravidelně léky, a ty jim při raziích zabavili. Nepomohli ani těhotným vězeňkyním, i když byly vyčerpané, měly horečku nebo hlad. Nezletilé drželi v samostatné cele a celé noci proplakávaly. Byly strašně podvyživené a jednou týdně je vodili do sprchy.

„Během ramadánu bylo razií mnohem více a jídlo se výrazně zhoršilo. Dostaly jsme tak málo rýže, že by to nestačilo ani pro malé dítě. Jednou v noci jsme se najedly a když jsme se začaly modlit, hodili na nás omračovací granát, zbili nás, odtáhli na dvůr a nechali psy chodit po našich hlavách. Zároveň vtrhli do našich cel a vyhodili všechno jídlo, které jsme si schovaly, abychom se mohly najíst ještě té noci před začátkem půstu. Naplnily jsme láhve vodou, aby zmizela chuť chlóru a mohly jsme ji pít, ale strážci ji vylili na naše oblečení. Každá žena dostala tři hygienické vložky, a když je uviděli, rozházeli je. Protože jsme jich neměly dost, vyráběly jsme si vložky z kapesníků nebo oblečení.

„Svrab se v křídle rychle šířil. Začalo to u mě a u další vězeňkyně. Na ošetřovně nám řekli, že to pochází z prádla. Měly jsme jen dva kusy oblečení a nepustili nás se osprchovat, takže je jasné, že jsme dostaly svrab. Jednou nás bezdůvodně osm dní nenechali osprchovat se ani vyjít na dvůr. Byla jsem velmi slabá, takže tři týdny před mým propuštěním mě přesunuli do cely s těhotnými ženami.

“ Jedna dozorkyně byla obzvlášť odporná. Během razií osahávala dívky a prováděla u nich prohlídky s odhalením. V den, kdy jsem šla domů, mi řekla, ať si sundám všechno oblečení. Chtěla také, abych se předklonila a roztáhla nohy. Odmítla jsem, tak na mě začala křičet a zasáhla mě elektrickým paralyzérem. Dvě vězeňkyně si stěžovaly na dozorkyně, které je obtěžovaly. Jedna z dozorkyň navíc vyfotografovala vězeňkyni nahou. Vězeňkyně byla vážně traumatizovaná. Ta dozorkyně pak přestala do křídla chodit.

„Nikdy jsem nezažila nic tak strašného jako to, co jsem prožila ve vězení. Nikdo odtamtud nevyjde normální. Pořád si nedokážu ujasnit, kde vlastně jsem. Vrátila jsem se do života. Snažím se zapomenout na to, co se mi stalo, ale pořád mám pocit, jako bych byl v noční můře. Kdykoli uslyším nějaký zvuk, ať už od svých dětí nebo kdekoli kolem mě, pořád mám pocit, jako bych byl ve vězení.“

„Viděl jste někdy chodící kostry? Říkali jsme jim zombie.“ Samer Khuwaira, novinář, 45 let

Když Samer Khuwaira poprvé uviděl vězně trpící svrabem, zhroutil se. „Viděli jste někdy chodící kostry? Mají nohy pokryté krví, hrudníky pokryté krví. Puchýře a vředy všude. Někteří chodí o berlích, někteří s chodítkem, jiní se opírají jeden o druhého. Říkali jsme jim zombie. Člověk to nedokáže pochopit: mladí lidé, starší lidé, neuvěřitelně vyhublí. Na pažích nemají žádné maso. Vidíte jen vousy a oči.“

To viděl Khuwaira ve věznici Megiddo koncem května 2025. Tehdy to ještě nevěděl, ale v září téhož roku se i on nakazil svrabem, a to ve věznici Nafha. Říká, že čekal tři měsíce, než se dostal k lékaři na léčbu.

Během rozhovoru v červenci tohoto roku v rádiu Hayat v Nablusu, kde pracuje, Khuwaira předvedl, jak pomalu vězni se svrabem chodili, drželi ruce daleko od těla, aby se nedotkli vředů. Dvě a půl hodiny popisoval devět měsíců teroru, které prožil ve vojenském zadržovacím táboře Huwara a ve věznicích Megiddo a Nafha, kde byl držen v administrativní vazbě. Dodnes neví, proč byl zatčen: Osoby ve správní vazbě jsou zadržovány bez obžaloby.

„Čtyři dny po mém zatčení mě odvedli k výslechu. Policista se mě zeptal, jestli mám Facebook, pak otevřel můj profil a řekl: ‚Aha! Podívejte se na to, podněcujete proti nám.‘ Řekl jsem mu: ‚Jak to může být podněcování?‘ Zveřejnil jsem fotku mladého muže, kterého armáda zabila v Nablusu, a napsal jsem, že ho zabil Izrael. To je vše. Titulek zprávy a zpravodajský článek. Jsem novinář, který píše o Palestině, ne o Senegalu. Když se něco stane v Nablusu, píšu o tom.“

Jak již bylo uvedeno, Khuwaira nebyl stíhán a nebyly předloženy žádné důkazy o jeho zapojení do nelegální činnosti. Jeho stránka na Facebooku obsahuje převážně zpravodajské články, ale také příspěvky, které by izraelští čtenáři těžko snášeli, včetně chvalozpěvů na bývalého vůdce Hamásu Yahyu Sinwara, kterého nazval velkým vůdcem.

Khuwaira byl v lednu 2026 propuštěn z vězení poté, co zhubl 22 kilogramů. Jeho devítiletý syn ho nepoznal. Krátké video natočené při jeho propuštění, ve kterém se slzami v očích popisoval, co ve vězení vytrpěl, bylo zveřejněno na populárním kanálu Telegramu Abu Ali Express a získalo tisíce lajků. Israel National News (Arutz Sheva, médium spojované s osadnickým hnutím) zveřejnilo video pod titulkem, v němž ho označilo za „teroristu“.

„Den, kdy jsme dorazili do Nafhy, byl nejhorším dnem mého života. Cestou máte spoutané nohy a zakryté oči. Během jízdy vás fackují, kopou a strkají. Táhnou tě za pouta jako ovci a ruce ti začnou krvácet. U vchodu do Nafhy se musíš svléknout donaha. Předkloníš se, zkontrolují, jestli nic neskrýváš, a pak ti spoutají ruce za zády.

„Odtamtud nás jednoho po druhém odvedli do kovové klece. Spustila se siréna kvůli útoku z Íránu a strážci odešli a nechali nás tam. Sedíte si na nohou a pouta se vám zařezávají. Přestane vám proudit krev a ruce vám znecitliví. Už je necítíte. Není tam žádné jídlo. Po pěti nebo šesti hodinách v kleci nás jednoho po druhém postavili do dlouhé řady. Každý měl hlavu opřenou o záda člověka před sebou a nikdo nesměl zvednout hlavu. Pak přinesli provaz a provlékli ho mezi námi. Byli jsme jako domino. Strážný kopl posledního vězně v řadě do zad a všichni jsme do sebe narazili. Takhle nás hnali, 30 lidí. Museli jsme se otáčet, aniž bychom zvedli hlavu. Naráželi jsme hlavami do zdi, do dveří. Když ten za vámi šlápne na řetěz, málem spadnete a oni se smějí. Kdokoli zvedne hlavu, dostane facku nebo kopanec. Byl to temný, temný den.

„V Nafze jsem byl šawiš, ten, kdo rozdává jídlo. Každý den dostanete 10 krajíců chleba. Snídaně byla lžíce labnehu a lžíce nebo půl lžíce marmelády. Na zemi leželo 10 tenkých plastových talířů a na každý jsem dal lžíci labnehu. Džem jsem odměřoval podle čárek na plastovém kelímku: jedna čárka, dvě, tři. Musí to být přesné na milimetr. Nikdo nesmí dostat víc než ostatní. Rozdávání jídla je velmi těžká práce.

„Oběd se liší. V neděli je to šálek nebo půl šálku čočkové polévky a dvě lžíce rýže. Chléb roztrháš a dáš ho na rýži, aby to více nasytilo. V sobotu ti dají půlku brambory a řízek. Ten nakrájíš a rovnoměrně rozdělíš, a pak to, co zbude, rozdělíš mezi vězně znovu. K večeři jsou dvě nebo tři lžíce hummusu, vejce a dvě lžíce tahini. Dvakrát týdně dostanete lžíci nebo dvě tuňáka a jednou týdně párky v rohlíku.

„Základní věci, které máte, jsou hrnek a talíř z velmi, velmi tenkého plastu. Svůj hrnek jsem dostal 18. června a vrátil jsem ho 7. ledna. Úplně ten samý hrnek. Umyl jsem ho stokrát. Chcete slyšet něco vtipného? Vězeň, který byl propuštěn, mi dal svůj hrnek. Praskl, tak ho sešili košilí a nití, protože náhradní nedostanete. Za měsíc dostanete čtyři role toaletního papíru.

„Při raziích sem vtrhne jednotka, všichni ležíme na břiše se svázanýma rukama, přivedou psa a kopou do nás. Někdy stříkají plyn a nedá se dýchat. Někdy bezdůvodně házejí omračovací granáty. Stává se to i uprostřed noci, když spíte. Přibližují se krok za krokem, pak otevřou dveře, nastříkají plyn a bijí nás. Někdy se to stává každý den, jindy jednou týdně. Nikdy nevíte. Někdy vtrhnou do cely a vyhodí všechny naše věci na podlahu: šampon, zubní pastu, matrace, deky. Vymáčknou zubní pastu a rozmažou ji po matracích.

„Abychom se při raziích navzájem chránili, schoulili jsme se k sobě. Já jsem byl nejstarší, takže mě ti mladší chránili. Během razie je tam s strážci i zdravotník a někdy taky mlátí a nadává. Vždycky jsme měli skloněné hlavy, ale často jsme podle hlasů poznali, že tam je. Někdy přišel až poté, co nás zmlátili, zeptal se, jestli je někdo zraněný, a přinesl jim paracetamol.

„Jednou jsme byli na dvoře, když strážci najednou začali házet granáty. Čtyři nebo pětkrát vystřelili na zem a všechny nás odtáhli na toalety, které byly plné vody. Měli jsme pouta. Začali brát lidi jednoho po druhém do sprchy, svlékat je, mlátit a fotit. Mě nevzali. Nevím proč. Slyšeli jsme výstřely a výkřiky. Potom se do naší cely vrátil 21letý vězeň, stáhl si kalhoty a ukázal nám na hýždích krvavou skvrnu o průměru asi pět centimetrů. Nemohl chodit, ale vyhrožovali mu, že ho znovu zastřelí, pokud se nevrátí do cely. Následujících 10 dní nemohl chodit, jíst ani spát. Nepřišel žádný zdravotník, aby ho ošetřil. Někoho jiného v naší cele zasáhla gumová kulka ze vzdálenosti dvou metrů, protože se při razii v cele nepohyboval dost rychle.

„Snažit se pochopit, co se teď děje v Nafze, je jako snažit se pochopit, co se děje na Marsu. Ani jedna minuta není normální. Ani jedna. Jedním z důvodů, proč jsem onemocněl, byl neustálý strach.

„Když jsem dostal svrab, požádal jsem, abych mohl jít na kliniku. To bylo 12. září, ale vzali mě tam až 12. prosince. V pokoji se šesti lůžky nás bylo deset a tři z nás měli svrab. Nemohl jsem si sednout. Když jsem si sundal spodky, byly celé od krve, hnisu a žluté. Neustále jsem trpěl bolestmi. V noci jsem nemohl spát. Chodil jsem po pokoji sem a tam, protože mě to bolelo a nebyly žádné léky. Ta nemoc je na matraci, v oblečení, na dveřích, na stěnách. Není možné se izolovat. Kolem září mě začaly bolet i zuby. Nemohl jsem jíst ani spát. Víte, jak jsem to léčil? Nanesl jsem na to zubní pastu jednou, dvakrát, pětkrát, ale nic to nepomohlo. Po dvou dnech mi jeden z kluků navrhl, abych si vypláchl ústa bělidlem. Udělal jsem to dvakrát nebo třikrát. Trochu to pomohlo.

“„Když vyjdete na vězeňský dvůr, visí tam plakát s výčtem práv vězňů podle mezinárodního práva: ‚Máte právo na jídlo, vodu, léky‘ a tak dále. Někdy se vězni smáli a ptali se strážného: ‚Kdy s tím začnete?‘ Strážný odpovídal: ‚Až to schválí Ben-Gvir.‘ Když jsme strážnému řekli, že je nějaký vězeň velmi nemocný, odpověděl: ‚Zavolejte mi, až umře, a já ho strčím do černého pytle.‘ Viděl jsem lidi, jak omdlévají z nedostatku jídla, vyčerpání, nemoci, horečky.

„Uprostřed všeho toho utrpení si vězni někdy našli důvod k smíchu. Například tu nikdy není čaj ani káva. Takže když jsme ráno vstávali, někteří kluci šli k kohoutku s horkou vodou a říkali: ‚Předstírejme, že je to čaj, že je to instantní káva, že je to cappuccino. ‘

„Čas od času nám říkali, že soud rozhodl o tom či onom [ohledně zlepšení podmínek], ale nic se tím nezměnilo. Vím, že se dodnes nic nezměnilo, protože jako novinář dělám rozhovory s vězni po jejich propuštění. Vězeň, který byl před třemi či čtyřmi dny propuštěn z věznice, kde jsem byl držen já, mi řekl, že se situace ještě zhoršila.

„Dva týdny před mým propuštěním mě vzali na setkání s důstojníkem Šin Bet [bezpečnostní služby]. Zeptal jsem se ho: ‚Proč jste mě zavřeli? Mám právo vědět proč. Nechci se vrátit do vězení, tak mi řekněte, co jsem udělal, abych to už neudělal.‘ Odpověděl, že neexistuje žádný konkrétní důvod, že jsem člen Hamásu a moji přátelé jsou členové Hamásu. Řekl jsem mu: ‚Nejsem člen Hamásu, jsem věřící. Když jsi věřící, mám ti říkat Ben-Gvir?‘“

„Šetřili jsme jídlo, abychom se mohli alespoň jeden den v týdnu cítit sytí. Říkali jsme tomu ‚den sytosti‘.“ Rabie Abu Naim, aktivista za lidská práva, 35

Rabie Abu Naim z vesnice al-Mughayyir nedaleko Ramalláhu spolupracuje s Izraelci na ochraně pastevců před násilím osadníků. V lednu 2025 na něj a jeho bratra zaútočili vojáci a zlomili mu ruku. Jeden z nich se mu také pokusil stáhnout kalhoty a udeřil ho, čímž mu způsobil zranění na genitáliích. Říká, že když požádal o podání stížnosti u kriminálního oddělení vojenské policie, vysmáli se mu.

Během posledních tří let obklíčily jeho vesnici osadnické předposty, a vesnice se tak stala ohniskem vojenských razií. Byl zatčen před rokem, v noci před začátkem sklizně oliv, když se aktivisté připravovali pomoci zemědělcům. Během odvolacího řízení proti jeho zadržení vojenský soudce uznal tvrzení jeho právníka, že se účastní nenásilných aktivit po boku Izraelců. Přesto zůstal devět měsíců ve vazbě v táboře Ofer spravovaném IDF a ve věznici Ofer, kterou řídí vězeňská služba.

„V táboře Ofer jsem byl držen 70 dní. Jídla nebylo dost a po dobu 20 dnů jsme k každému jídlu dostávali pouze labneh, jednu zeleninu a čtyři plátky chleba. Kvůli tomu měli všichni žaludeční potíže. Nedali nám zubní kartáčky. Na sprchování jsme dostali trochu prostředku na mytí nádobí.

„Stráže každý den prováděly razie v pokojích, bili nás, pouštěli na nás psy a zasahovali nás elektrickým paralyzérem do hrudníku. Když vás zasáhnou elektrickým paralyzérem, tělo vám ztuhne. Mlátili nás do intimních partií, do žeber a do hrudníku. Jednou přišli do cely ještě před svítáním. Najednou se otevřely dveře a dovnitř hodili omračovací granát. Řekli: ‚Všichni na břicho! Všichni se vzdejte!‘ Spoutali nás a jednoho po druhém nás odvedli. Zasáhli mě elektrickým paralyzérem, když jsem ležel na břiše, pak mě postavili na nohy, popadli pouta a zkroutili mi ruce.

Abu Naim. Každé jídlo po dobu 20 dnů tvořil labneh, zelenina a chléb. „Všichni měli žaludeční potíže. Na sprchování jsme dostali trochu prostředku na mytí nádobí.“ Zdroj: Itai Ron

„Během těch 70 dnů v táboře jsem zhubl 15 kilogramů. Když mě převezli do věznice Ofer, jídlo se zlepšilo. Stále ho bylo velmi málo, ale bylo pestřejší. Každé ráno jsme dostali lžíci labnehu a tři plátky chleba. V sobotu odpoledne byl pro 10 lidí malý řízek a tři brambory, a každý dostal sedm až 10 oliv a tři krajíce chleba. V sobotu večer dostal každý jedno natvrdo uvařené vejce, tři krajíce chleba, dvě lžíce tuňáka a dvě nebo tři lžíce tahini. Byly tam také dvě rajčata pro 10 lidí, která jsme si rovnoměrně rozdělili. V neděli odpoledne byla rýže, která by naplnila malý šálek na kávu, šálek cizrny, šálek čočky a jedno vejce. Večer přinesli stejné množství rýže, šálek bílých fazolí a asi šálek salátu.

Většinou nebyla rýže správně uvařená. Byla nedovařená nebo suchá a zelenina byla shnilá. Vejce zapáchala a byla modrá, ale stejně jsme je jedli.

„Večer jsme také dostali malý šálek arašídového másla smíchaného s vodou. Na to jsem čekal celý den. Abychom oslavili narozeniny a podobné události, dělali jsme si vrstvy z chleba a arašídového másla.

“ Většina vězňů si schovávala jídlo na to, čemu jsme říkali ‚den sytosti‘. Z devíti krajíců chleba si schováte třeba tři. Shromažďujete chléb, dokud jich nemáte 30 nebo 40, a pak začnete obchodovat s ostatními vězni. Jedno vejce má hodnotu dvou krajíců chleba, hummus má hodnotu tří. Všechno si schováváte na den, kdy budete mít třeba pět nebo šest vajec a talíř rýže. Pak si dáte pořádné jídlo, takže alespoň jeden den v týdnu se můžete cítit sytí. Obvykle jsme to dělali v sobotu a někteří tomu říkali ‚Šabat šalom‘.

“Jídlo se při schovávání může zkazit, takže si vězni z igelitového sáčku vyrobili ‚ledničku‘ a dávali do ní třeba vejce. Sáček jsme zabalili do mokrých ponožek a pověsili na okno, aby na něj foukal vítr a udržoval ho v chladu. Ale byla s tím spojená i rizika. Kdyby strážci při prohlídce jídlo našli, vyhodili by ho.

„Zpočátku nás pouštěli ven na sprchu jednou za tři dny. Někdy uběhl celý týden, aniž bychom opustili celu, záleželo to na náladě strážných. Čtyři chlapi v mé cele měli velmi závažnou svrabovou infekci. Vlhkost také způsobovala plísňové infekce, které zanechávaly skvrny na kůži. Nemohli jsme se pořádně osušit ani umýt. Kvůli té plísňové infekci jsem požádal o zdravotníka, tak přišel strážný se psem a řekl mi: ‚Tady máš svého zdravotníka. Promluv si s ním.‘

„Jednou jsem se zeptal jednoho ze strážných, jestli si můžu pověsit ručník na slunce. Odmítl to, ale já jsem ho tam stejně pověsil. Řekl mi: ‚Počkej a uvidíš.‘ Moc jsem si z toho nedělal. Ten večer, po sčítání, přišli strážci a zmlátili nás jen kvůli tomu. Kopali mě botami do břicha a do obličeje.

“ Měl jsem jen jednu hnědou vězeňskou uniformu, jedny spodky a šedé tepláky a tričko od Červeného kříže. Když jsem se chtěl osprchovat, vypral jsem je a druhý den si je zase oblékl. Asi dva měsíce před mým propuštěním, poté, co se svrab rozšířil, začaly vězeňské úřady projevovat o něco větší zájem. Začaly vězně léčit, zahájily kampaň proti svrabu a jídlo se zlepšilo. Balily ho řádně a uchovávaly v chladu, takže nebylo špinavé, a nedovolily vězňům pokládat podnosy na podlahu. Tehdy přišel nový vězeňský správce a dostali jsme nové oblečení, spodní prádlo a čisticí prostředky.

„20. dubna 2026 bylo v křídle osm vězňů zasaženo gumovými projektily. Vedení věznice tvrdilo, že vyvolali vzpouru, ale ve skutečnosti jeden strážný v noci obcházel křídla a bezdůvodně stříkal slzný plyn. Jeden muž s dýchacími potížemi omdlel. Vězni zavolali strážného a řekli mu, že ten muž umírá, ale on je jen proklel. Křik v křídle sílil. Dorazili strážní a postřelili osm lidí ve dvou sousedních celách.

„Od vězně z mé vesnice jsem se dozvěděl, že můj bratranec byl zabit při nájezdu osadníků na vesnici. Byl to můj nejlepší přítel.

Bouchal jsem hlavou o zeď, plakal jsem a tiše si říkal: ‚Allahu akbar‘ [„Bůh je největší“]. Vězni mě uklidnili. Druhý den přišli do cely strážci z jednotky Keter. Jeden mi strčil hlavu mezi nohy, zatímco ostatní mi drželi ruce a bili mě do zad. Křičeli: ‚Chceš dělat potíže.‘ Začala se mi z úst valit pěna. Jeden strážný mě kolenem udeřil do žeber a já ztratil vědomí. Měl jsem zlomená dvě žebra. Dva měsíce jsem trpěl bolestmi a oni mi neposkytli žádnou lékařskou péči. I teď to někdy cítím.

„Při každodenní ranní prezenční kontrole musí každý říct: ‚Dobré ráno, kapitáne. Mockrát děkuji, kapitáne,‘ a poklonit se. Pak musíte zůstat na podlaze ještě půl hodiny, než dokončí sčítání. Jednou strážci přišli do křídel, vyhnali nás na dvůr a spoutali nám ruce za zády. Procházeli se s psy nad námi a stříleli do vzduchu. Naše hlavy byly přitlačeny k zemi. Neřekli nám proč, ale o pár dní později dorazili noví vězni a řekli nám, že viděli videa z návštěvy Ben-Gvira. Tak jsme přišli na to, proč to udělali.

„Jednoho dne jsem měl soudní jednání. Byl jsem překvapený, když mi během jednání můj právník řekl, že se mi narodila dcera. Byl jsem zadržen devět měsíců, což je relativně krátká doba, ale když jsem se dostal ven, viděl jsem, jak moc se situace ve vesnici zhoršila. Ukázalo se, že komunita mého strýce odešla kvůli násilí ze strany osadníků.

„Než mě propustili, zeptal se mě důstojník Šin Bet na 7. říjen. Řekl jsem mu, že tomu říkám prokletý 7. říjen. Řekl jsem mu: ‚Nepovažujte mě za teroristu. Nikdo není mírumilovnější než já. Náš problém jsou extremističtí osadníci, kteří obrátili svět vzhůru nohama.“ Kdyby na mě trochu zatlačil, řekl bych mu: ‚Mám víc židovských přátel než ty.‘ Mám židovské přátele, na které jsem opravdu hrdý, kteří mi stáli po boku během mého zadržení, před ním i po něm. Na to nezapomenu.“

„Někteří vězni měli průjem. Stráže si právě tyhle vězně vybrali, aby rozdávali jídlo všem ostatním.“ R., 43 let, obyvatel Západního břehu

Když byl R., 43 let, v dubnu 2025 propuštěn z věznice Ketziot, lékaři mu řekli, aby neobjímal své děti. „Mám pět dětí,“ říká. „Dva týdny jsem se k nim nesměl přiblížit kvůli svrabu, který jsem chytil na konci svého trestu. Celou noc tě to svědí a nemůžeš spát. Pak se ti po celém těle objeví puchýře. Když jsem to řekl vězeňskému lékaři, řekl mi, že mi nemůže nic dát: ‚Až umřeš, dostaneš mast od Boha.‘ Tam ti léky nedávají. Někdy, když o léky požádáš, potrestají tě tím, že zhasnou světlo v celé cele. Celý den pak strávíš ve tmě.

„V místnosti určené pro šest lidí nás bylo patnáct. Nebylo dost přikrývek, žádné oblečení. Šest měsíců jsem strávil ve stejných kalhotách a košili. Nebyly tam žádné lžíce ani hrnky, jen jednorázový plastový talíř. Když se ho pokusíte umýt, rozbije se. Tři týdny jsem neměl ani zubní kartáček. Pak mi přinesli malý.

„Každou noc přicházeli strážci z jednotky Keter, pokaždé do jiné cely. Přicházeli ve 2 hodiny ráno, stříleli gumovými projektily, někdy do cely nastříkali slzný plyn a zavřeli dveře. Po půl hodině je otevřeli a pustili nás na dvůr. Tam nás bili a přivedli psy, aby se mezi námi procházeli. Někdy nechali psa, aby tě poškrábal. Když ses ho pokusil odstrčit, vrhli se na tebe a zbili tě.

„Když tě přijde navštívit právník, jdeš do návštěvní místnosti. Cestou tam i zpět tě bijí. Máš zavřené oči, ruce spoutané za zády, hlavu skloněnou. Když zvedneš hlavu, zbijí tě. Spoutávky ti utahují velmi, velmi pevně, stejně jako okovy na nohou. Když upadneš, zbijí tě. Jednou jsem požádal strážného, aby mi trochu povolil pouta, protože jsem se nemohl hýbat, a on mě začal mlátit. Pak se ti vysmívají. Byli mladí, možná 25 let. Mezi nimi bylo hodně drúzů a ti byli ještě hrubší než židé.

„V noci zapnuli rádio a jeden ze strážných začal ve 3 ráno zpívat a nadávat: ‚ Vy zmrdi, zabijeme vás, upálíme vás.’ Převezli mě přes pět křídel a všude to bylo stejné.

„Sprchovat jsem se mohl jednou za 15 dní. Voda byla studená. Na 150 vězňů bylo šest sprch a všem nám dali půl hodiny. Pak vodu vypnuli. Kdo se stihl osprchovat, ten se osprchoval. Na celou celu jsme dostali jeden plastový kelímek mýdla: na vlasy, na tělo, na všechno. Nemáš čím se umýt. Na celou celu ti dají půl plastového kelímku pracího prášku.

„A nesmíte se modlit společně, jen každý sám. Kdyby nás slyšeli, jak se modlíme společně, přišla by jednotka Keter, nebo by odvedli lidi, aby je potrestali. Mě neodvedli, ale ostatní mi vyprávěli, že je zavřeli do malé místnosti s pytlem, který sloužil jako toaleta, a v noci na ně lili vodu. Když se lidé po třech nebo čtyřech dnech vrátili, nemohli stát.

„Někteří lidé přišli z věznice Megiddo. Měli průjem a nestihli to na toaletu. Někdy se pokakali. Stráže si právě tyhle vězně vybraly, aby rozdávali jídlo.“

Izraelská vězeňská služba na to reagovala slovy: „Popsaná obvinění jsou nepravdivá, nemají žádný faktický základ a jsou součástí kampaně zaměřené na očernění státu Izrael a jeho zákonných institucí po celém světě. Izraelská vězeňská služba (IPS) působí v souladu se zákonem a podléhá neustálé soudní kontrole. Všichni, kdo jsou zadržováni v zařízeních IPS, jsou drženi v souladu se zákonem a požívají práv a nezbytného zacházení stanoveného zákonem.“

Tiskové oddělení IDF v reakci uvedlo: „Od vypuknutí války byly do vybudování zadržovací infrastruktury investovány značné prostředky. Zadržovací zařízení IDF poskytují zadrženým místo na spaní, stravu, hygienické potřeby, lékařskou péči a další podmínky v souladu se zákonem a mezinárodním právem. Podmínky zadržení a zacházení podléhají interním mechanismům monitorování a dohledu, stejně jako externí a soudní kontrole.

„IDF odmítá obvinění ze systematického zneužívání zadržených. Zneužívání zadržených porušuje zákon a rozkazy IDF a je proto přísně zakázáno. IDF disponuje různými kontrolními mechanismy, které zajišťují, že zadržovací zařízení v její působnosti fungují v souladu se směrnicemi IDF a zákonem. Patří mezi ně nepřetržité sledování pomocí kamerového systému, pravidelné porady v rámci generálního štábu, dohled velitelů v daném zařízení a další opatření.

“ Omezovací prostředky se u zadržených osob používají k zajištění bezpečnosti a ochrany zařízení pouze ve výjimečných případech, které jejich použití odůvodňují, a to v souladu s izraelským právem, ustanoveními mezinárodního práva a rozkazy IDF. Správní zadržení se uplatňuje pouze tehdy, pokud bezpečnostní orgány disponují spolehlivými a podloženými informacemi naznačujícími, že zadržená osoba představuje skutečnou hrozbu pro bezpečnost dané oblasti a neexistují žádné jiné alternativy k odstranění tohoto rizika.

„Správní zadržení se uplatňuje v souladu se zákonem a na základě individuálního posouzení každého případu, a to teprve poté, co odborný úředník přezkoumal spis a potvrdil, že na základě neveřejných důkazů nelze podat obžalobu. Příkazy podléhají soudnímu přezkumu a jsou pravidelně přehodnocovány.“

Shin Bet odmítl odpovědět na otázku, proč byli Samoudi, Abu Naim a Khuwaira držení v administrativní vazbě.

Zdroj v angličtině ZDE 

Vytisknout