Diplomatická neschopnost USA ničí naděje na mír na Korejském poloostrově

18. 8. 2026

Chungova iniciativa vyprovokovala jihokorejského ministra zahraničí Cho Hyuna ke kritice agendy „mírového soužití“ ministerstva pro sjednocení vůči Severní Koreji, kterou označil za „příliš idealistickou“. Chung odpověděl argumentem, že „nic se nestane, pokud budeme nečinně přihlížet… Nejde o idealismus, ale o nejrealističtější a nejpraktičtější přístup v této chvíli.“

Chung má pravdu. Pokud by Jižní Korea nepřevzala hlavní roli v úsilí o navázání dialogu a spolupráci se Severní Koreou, není pravděpodobné, že se jí podaří vymanit se ze současného stavu zmrazené diplomacie na Korejském poloostrově. To by pravděpodobně znamenalo převzít vedení v navazování kontaktů a umožnit Spojeným státům zůstat v pozadí, dokud nebude dosaženo dohod.

Jihokorejský prezident Lee Jae od se od svého nástupu do úřadu v loňském roce snaží zlepšit mezikorejské vztahy. Provedl některé důležité změny v diplomatickém postoji Jižní Koreje vůči Severní Koreji. Jih se nyní vrátil k politice „mírového soužití“ vůči Severu. Zásady, o nichž hovoří, sahají až k Berlínské deklaraci bývalého prezidenta Kim Dae-junga z března 2000. Tato deklarace zahrnovala respekt k severokorejskému systému, závazek ukončit vojenské provokace a zastavení snah Jižní Koreje o absorpci Severu. Navzdory těmto gestům dobré vůle se však Leeově vládě dosud nepodařilo vyvolat reakci ze strany Kim Čong-una.

Jádrem paralýzy politiky Soulu vůči Severní Koreji je diplomatická neschopnost Washingtonu. Stejně jako předchozí americké vlády neprojevila ani Trumpova vláda žádnou skutečnou ochotu upustit od desítky let trvající neúspěšné politiky nátlaku a izolace Severní Koreje.

Sankce proti Severní Koreji nijak nepřispěly k zastavení jaderného zbrojení režimu, ale Washington i nadále trvá na rozsáhlých nevojenských sankcích, které poškozují severokorejské civilní hospodářství. Uvolnění těchto sankcí bylo hlavním požadavkem severokorejského vůdce Kim Čong-una na summitu Trump–Kim v Hanoji v roce 2019; ekonomická omezení zůstávají hlavní překážkou jakékoli smysluplné mezikorejské spolupráce či jednání mezi USA a Severní Koreou.

Severní Korea se bez naděje na byť jen částečné uvolnění sankcí uzavřela do sebe. Mezitím se Jižní Korea snaží najít cestu vpřed.

Jak ukázal veřejný spor mezi ministry Chungem a Choem, vnitřní napětí a rozkoly v rámci jihokorejské vlády ohledně politiky vůči Severní Koreji vedly v Soulu k politické paralýze.

Ministr pro sjednocení Chung ve snaze zmírnit napětí na Korejském poloostrově a zlepšit mezikorejské vztahy vyzval k omezení společných americko-jihokorejských vojenských cvičení a k zastavení cvičení jihokorejské armády podél mezikorejské hranice. Chung rovněž navrhl uznání Severní Koreje jako samostatného sousedního státu. To by znamenalo uznání reality dvou států a pomohlo by to skoncovat s mýty o sjednocení na obou stranách.

Ostatní aktéři (Národní bezpečnostní rada, ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo obrany) však byli zdrženlivější, částečně kvůli obavám z odporu konzervativních jestřábů v Jižní Koreji a ze strany amerických úředníků. Tyto instituce působily jako síla prosazující „status quo“ a v politických diskusích se vyznačovaly větší neochotou podstupovat rizika.

Na první pohled může tato dynamika vypadat jako pouhá institucionální rivalita. Odráží však zásadnější dilema, s nímž se Jižní Korea dlouhodobě potýká: prosazování vlastní zahraniční politiky a zároveň zabránění politickému patu ve spojenectví mezi Jižní Koreou a USA. Vzhledem ke klíčové roli Washingtonu v bezpečnosti Soulu musí jihokorejští představitelé při formulování politiky vůči Severu brát svůj vztah s USA jako klíčový faktor.

Pokud ale Lee doufá, že najde cestu ven z diplomatické slepé uličky, nemůže spoléhat na průlom ve vztazích mezi USA a Severní Koreou. Tím, že podřídí svůj nejdůležitější národní zájem nefunkčnímu a nezainteresovanému Bílému domu, se Jižní Korea zřekne své vlastní odpovědnosti.

Leeova vláda by měla co nejdříve zahájit odvážnější diplomatickou iniciativu a Washington by ji měl podpořit. Aby to mohlo fungovat, bude muset Washington zůstat v pozadí, zatímco Soul bude pracovat na prosazení jasného plánu, jehož cílem bude výměna částečného zmírnění sankcí OSN za ověřené ukončení výroby jaderných zbraní a mezikontinentálních balistických raket. Stejně jako v 90. letech by na toto zastavení výroby dohlížela Mezinárodní agentura pro atomovou energii přímo v Severní Koreji.

Pokud by Soul převzal větší úlohu v jednáních s Pchjongjangem, pomohlo by to i Trumpově vládě, která je omezena mnoha dalšími prioritami zahraniční politiky. Leeova vláda může převzít náročnou práci při vytyčování rámce jednání, což umožní prezidentu Trumpovi zapojit se do této záležitosti a připsat si diplomatické vítězství USA, kterého se prezidentům Bushovi, Obamovi ani Bidenovi nepodařilo dosáhnout.  

Celý text v angličtině ZDE