Heideggerův nacismus po roce 1934, druhá část Payneova životopisu

19. 8. 2026 / Boris Cvek

Heidegger dlouho žádným antisemitou nebyl, rozhodně ne jako jeho žena. Jeho myšlení se stávalo antisemitským svým důrazem na kořeny spojeným s odporem ke křesťanství a levici. Původ filozofie viděl v autarkní (je to šílené, ale opravdu) starořecké kultuře. Antické Řecko bylo, a to zejména tam, kde vznikla filozofie, založeno na mezikulturním, typicky námořním obchodu. U těch starých Řeků byla podle Heideggera zakořeněnost, která pak byla Římany a křesťanstvímpotlačena, takže západní civilizace je něco špatného, co musí být napraveno. Napraveno amozřejmě Heideggerem zakořeněném v Černém lese. Tohle je ten základní konstrukt, na který pak dobře nasedne nacistický antisemitismus, i když Heidegger zřejmě nikdy nebyl skutečně tvrdý antisemita.

Heidegger stavěl to, co vnímal jako kvalitu myšlení, nad původ. Na druhou stranu je dobře zřejmé, že potřeboval hájit svoje postavení eminentního filozofa. Tak Cassirerovo myšlení, ba věda vůbec, pro něj bylo židovské, protože si neuvědomovalo, že jde o chápání vycházející z nějakých kořenů toho a že k těm kořenům je třeba se přihlásit. Oproti Heideggerovi ale, zdá se mi, nikdo z lidí, kteří by mu mohli konkurovat, žádné pořádné kořeny neměl, tím méně ve švábském prostředí.

„Jewification in the broad sense was a synonym pure and simple of the general uprootedness at work in modern culture, whether that meant the growing influence of the Catholics at the University of Freiburg or the uprootedness, in Heidegger's view, of science in general: divided into competing disciplines, science took no interest in the essential question of being and confined itself to accumulating positive data without challenging the epistemic fundamentals on the basis of which they were accumulated. Heidegger therefore maintained that „the rootedness of the sciences in their essential foundation is moribund.“ (…) Of all contemporary philosophers Heidegger's most frequent target was Cassirer, because of his uprootedness, even aside from his Jewish ancestry… He had also taken great care to point out to his students and to Elfride (BC: jeho manželka) the role of his own peasant background, a spiritual inheritance that stood in stark contrast to Cassirer's urban, modern, and intellectual uprootedness.“

Guillauem Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 336-337.

Zmíněn je dobře známý princip nacistického režimu, totiž radikalizace založená na snaze různých menších fýrerů odhadovat, co jsou skutečná přání velkého Fýrera, a hnát věci za hranu přijatých norem. Pozoruhodné je, že Heidegger jako rektor projevil určitý smysl pro praktické následky čistek, když zjistil, že nežádoucí profesoři mají např. velké mezinárodní renomé nebo mají důležité granty ze zahraničí nebo dokonce jsou vlastníky přístrojového vybavení nutného k výuce. Takže ačkoli jako opravdu zásadní antitezi svého nového pojetí univerzity vnímal pacifismus, nakonec hájil vlivného chemika-pacifistu, který měl pro univerzitu praktický přínos a který navíc převlékl kabát a hlásil se k režimu. Naopak na jednoho profesora filozofie, kantiána, v Mnichově napsal zdrcující posudek, v němž odmítl vykořeněnost liberalismu, nebezpečnost zdánlivé objektivity vědy a obvinil katolickou církev, že jen díky ní tihle kantiánští liberálové mají své posty a mohou kazit mládež.

Samozřejmě největší nepřátelé jsou marxisté, židé, což obojí v nacistických bludech tak nějak splývá (v rámci „anihilace marxismu“ jsou levičáci posílání do prvního koncentráku, Dachau, už v roce 1934), ale udělat katolickou církev baštou liberálního kantiánství, to bere dech. Připomenu jen, že oficiální naukou katolické církve byl tomismus, demokracii oficiálně uznala až po druhé světové válce a liberalismus, natož Kantovo učení, není její parketou dodnes. Heidegger sám jako katolický teolog byl vše jiné než kantián, on musel vědět velmi dobře, že katolická církev měla úplně jiné pojetí filozofie a politiky. Ale hodilo se spojit dohromady liberální vykořeněnost, kantovství a katolickou církev. V řeči u příležitosti letního slunovratu se zase uchyluje k jakémusi pohanskému pseudonáboženství. Možná chytrá pružnost to vystihuje nejlépe.

„Catholicism was in fact the most dangerous institution and system of thought, a foreign body firmly attached to the Dasein of the German people. According to the rector of Freiburg, the liberal neo-Kantian Hönigswald owed his chair to the Roman Church alone. The Church was therefore the power underlying intellectual and political liberalism, as Heidegger had written… Inquiring into the concrete accomplishments of Zentrum (BC: poslanci za katolickou stranu Centrum nakonec podpořili v březnu 1933 zákon, který dával Hitlerovi moc vládnout bez parlamentu) „as a Catholic cultural force, over recent decades… It has encouraged liberalism and general leveling down – whether that took the form of lowering standards or – and this is much more dangerous and was the result of a concerted policy – of the raising of standards to a certain level of mediocrity kept well in hand.“ The former case probably corresponded to the rapid expansion of mass culture typical of modernity; Weimar may have served as a paradigm here (BC: Výmarská republika jako katolický stát). Hönigswald represented the latter case, because of his rigor and apparent objectivity. Ultimately, such universalism did not greatly trouble the Catholic Church, which was able to recognize in it one of its own ambitions. The Church, moreover, by virtue of its academic power, held that universalism well in hand.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 358.

Někdy na konci roku 1935 Heidegger zřejmě definitivně skončil s nadějemi, že někdy bude filozofickým vůdcem nového režimu. V roce 1934 rezignoval na rektorskou funkci, ovšem nikoli kvůli rozchodu s nacismem, ale kvůli tomu, že se ukázalo, že vazba studentů na SA a vláda v Berlíně maří je jeho fýrerství. Pokud jde o antisemitismus, Heidegger je nepochybně příznivce režimu i po vydání Norimberských zákonů v roce 1935. Celá jeho filozofická reorientace po skončení rektorátu na Nietzsche a Hölderlina neznamená, že by se rozešel s nacismem. Spíše dochází k jeho osobní krizi spojené s odcizením se mezi ním a manželkou (byl jí stále nevěrný s jinými ženami) a s tím, že odrůstají jejich děti (mladší syn, který není biologicky jeho, je mu paradoxně blíže a na rozdíl od biologického syna, který směřuje k technice, tento mladší syn se stává filozofem v otcových šlépějích – a vzorným nacistickým mládežníkem). Odcizuje se i od Jasperse, jehož žena je židovka a hrozí ji každým dnem, že bude zavražděna.

„He found encouragement for his own political theology, taking up the flight of the gods or the evocation of the gods to come. He developed his political theology even further, by painting the Third Reich in fateful and religious colors: „To be a Führer is a destiny,“ he said in his course on Hölderlin's Germania and The Rhine, and „destiny“ was the name for the „beyng (BC: ono „y“ není překlep, ale pokus vystihnout změnu, jakou udělal Heideggger v psaní Sein: psal to jako Seyn, pod vlivem právě Hölderlina) of the demigods“. In that way, the leader state… acquired a mythological brilliance from the Hölderlinian way Heidegger had of looking at it, while his reading the poet also gave new force ho his rooted and ontological patriotism: „The fatherland … is beyng… itself… the historical Dasein of a people,“ he explained in his course for the winter semester of 1934-1935, broadening to „beyng“ itself the thesis he had outlined in Being and Time, which equated the profound meaning of man's Dasein with dwelling alongside. In extolling the solitude of the thinker and poet, Heidegger, in his return to Hölderlin and Nietzsche, in no way broke with the ambient Nazi culture: on the contrary.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 384.

 

Heidegger tvrdil, že Německo, tj. Západ, tj. Evropa, je ohrožena kleštěmi USA a SSSR, což byli podle něj dva obdobné režimy ovládané židy a založené na moderní bezduché technologii. Samozřejmě Německo je oproti SSSR a USA země zakořeněná, metafyzická atd. Když zjistil, že po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop se ze SSSR stala pro nacisty země přátelská, pružně změnil postoj. Vzhledem k tomu, že hlavní nepřítel režimu v té době byla Británie, zaměřil se Heidegger na nebezpečí Anglo-americké: „the most dangrerous form of „Bolshevism“ now seemed to be embodied not by the USSR but rather by the bourgeois-Christian form of „English Bolshevism.“

Heidegger také prodělal změnu postoje k filmu a technice. Nejprve je kritizuje jako vykořeněný nihilismus typický právě pro USA a SSSR, ale když to používají nacisté, je to najednou metafyzická hloubka a dobro. Samozřejmě souhlasil s útokem na Francii, jen byl v nejistotě, zda tak hladký průběh války nepřináší moc málo utrpení na to, aby národ filozoficky zrál. Velký dojem na něj udělalo, když Britové zničili francouzskou flotilu v Oranu, což znamenalo i smrt asi tisíce lidí.

„Political morality (BC: píše autor knihy) was only a trap, a clever instrument serving interests of states. Law had no validity beyond the people who had instituted it; universalism could no longer be much more than a weapon of propaganda, destined to be polished up to serve in the war of all against all: „But in no case it is possible and licit for us to justify this behavior; each power, conceived metaphysically, has its own law. And it is only our impotence that it falls into injustice. However, it is part of the metaphysical tactics of each power to not consider the behavior of the opposing power from the latter's point of view precisely, but rather to evaluate its adverse behavior on the basis of a universal human morality, which nonetheless has only a purely propaganda value.“ (…) Until the end of the conflict, the philosopher held onto the idea that National Socialism was a historical necessity, commanded by the history of metaphysics, of which he alone perceived the authentic meaning (BC: tohle je asi nejlepší shrnutí celého Heideggerova přístupu k nacismu – a pokud by to drželi po konci války, byl by zjevně šílenec, což nebyl). That meaning led him to approve of every aspect, including racial, of the strong-arm policy adopted by the regime.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 398-399.

Heidegger zůstal režimu věrný do konce války. Na konci války myslel na to, jak zachránit své spisy, dokonce kvůli tomu chtěl pronajmout věž zámku. Věřil, že z nitra Švábska se znovu obnoví duch Západu, věřil stále v osud, předurčenost dějin, i když nerozuměl tomu, proč osud připouští pád nacistické říše. Už od pádu Francie si však nelze Heideggera představovat jako někoho, kdo by jásal. Měl obavy, že Francie padla příliš snadno. Od začátku útoku na SSSR měl obavy, že to nemusí dopadnout dobře, tedy pro nacisty dobře. A přizpůsoboval svůj pohled na to, kdo je ten hlavní žid: po paktu Ribbentrop-Molotov byli hlavní bolševici a židé Angličané, pak se to vrátilo k SSSR a nakonec: „bolshevism is only a derivative kind of Americanism“. Tedy kořen všeho zla jsou Spojené státy!

A co s holokaustem? Není jasné, zda o průmyslové genocidě v koncentrácích věděl, určitě ale věděl – protože to bylo obecné povědomí – o genocidě na sovětské frontě. Tuto hrůzu chápal jako osudově danou sebevraždu židovství v podobě SSSR, ale i židovství v Německu. Šlo v jeho představách o metafyzický proces, na kterém nemá nikdo lidskou vinu, proces záchrany a nové zakořeněnosti Německa a skutečné Evropy. Prostě návrat ke starým Řekům nebo k Hölderlinovi. Porážku u Stalingradu a další a další rány pro nacistickou moc vnímal tedy až do konce jako něco, co je v souladu s tímto osudem. A když se jasně ukázalo, že Třetí říše tento návrat ke kořenům nepřežije, bylo nutné klást nade všechno – byť na tom byla jeho rodina už tak zle, že v jeho garáži byly místo auta kozy, o nasazení jeho synů na východní frontě nemluvě – záchranu Heideggerových spisů jako klíčového prvku dějinného procesu návratu ke kořenům ve Švábských horách, odkud má proti Američanům, Sovětům a Britům povstat nový, skutečný Západ.

„Whether Heidegger knew or did not know what was being perpetrated there (BC: ve vyhlazovacích táborech) seems to me in no way to change the overall assessment: the philosopher, still and always radical, tended to approve of all the measures taken by the Nazi state to guarantee itself world domination and to precipitate the self-annihilation of modernity. For him, that undertaking was not the effect of a policy desired by his people but necessary outcome of the history of a jewified West, so much so that the Germans were becoming more „Jewish“, more uprooted and destructive, than the Jews themselves (BC: hrůzy nacismu tedy označuje za projev židovství v Němcích!). After that self-annihilation of the „Jewish“, of which they were ultimately the unwitting agents, the Germans could return to rootedness, thanks to their meditation on Hölderlin… Far from a genocide, devastation was thus a necessary step in the return home; the necessary ontological asceticism made it possible to disregard beings in order to accede to being. (…) Aletheia (BC: to přednášel studentům v kurzu o Parmenidovi 1942-1943; aletheia je podle Heideggera starořecké pojetí pravdy, zde konstrastující s římským, tedy katolickým, protože katolická církev je pro něj hlavní nepřítel pravdy), used moreover as an instrument of imperial domination (BC: tj. Říměm, tj. Vatikánem), had been distorted throughout the Middle Ages and continued to be so even in modern times, because it was obstructed by „an enormous bastion of the essence of truth determined in a manifold sense as Roman“. That violent warping of truth contributed strongly to ontological uprootedness, the spiritual „jewification“ from which the West was suffering. It was therefore imperative to destroy the bastion of the essence of truth that was maintained by Catholicism and was still obstructing the German spirit.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 408-409.

 

Heidegger po válce zažil duševní kolaps, léčil se na psychiatrii, musel čelit vyšetřování, byl donucen jako ex-člen NSDAP bydle ve svém domě s jinými, mu vnucenými lidmi – nejprve Francouzi a pak i ex-vězni z koncentráků. Od začátku se rezolutně hájil. To, oč mu šlo, bylo najít způsob, jak utrpět co nejmenší škody. A je to v souladu s jeho manévrováním za nacismu. Jako cestu k záchraně použil apel na vlivné staré známé: arcibiskupa a Jasperse. Celá ta situace má rámování francouzské okupace a protinacistické rezistence chápané konzervativně. Obojí Heideggerovi hrálo do karet. Na druhé straně na univerzitě si jeho rektorství mnoho lidí dobře pamatovalo v negativním smyslu.

Arcibiskup mu byl nápomocen, zřejmě i v naději v jeho veřejnou konverzi. Jaspers napsal dlouhý dopis, který Heideggera poškodil. Není v něm ovšem pochyby o Heideggerově filozofické genialitě, měl by prý mít možnost publikovat, ale ne učit. Jeho potrestání by mělo být v souladu s tím, jak jsou trestáni jiní ex-nacisté, ne mírnější. Heideggerovi nakonec bylo zakázáno učit a pomohl mu až kontext studené války a vliv francouzských intelektuálů. Zjevně nikdo významný nad Heideggerovým působením v době rektorátu i po něm neuvažoval jako nad intelektuálním bankrotem.

To, co jej nejvíce drtilo, byla představa, že jeho filozofický projekt, jeho úsilí, jsou vniveč. A zdá se, že nic takového mu ve skutečnosti nehrozilo, protože ani Jaspers, který se něj díval zkušeností manžela židovky, nezpochybnil jeho filozofickou genialitu. Heideggera brzy po válce navštívil francouzský intelektuál Gandillac (znal Heideggera už z Davosu z konference v roce 1920), který k němu měl velkou úctu jako k filozofovi, a snažil se nevidět cokoli, co by svědčilo o filozofově přetrvávajícím nacismu.

„Neither a fool nor a malicious joker (BC: narážka na pokus Francouze chápat Heideggerův hitlerovský knír jako narážku na Chaplinův film), impressed without being servile in his interview with the great philosopher… (BC: he) brought up politics, sensing that he was being „indiscreet“: „What does Heidegger think of the reeducation of the young, of the responsibility of his people? He readily acknowledges that the detoxification treatment will be long and difficult, that Hitlerism was in a sense only the historical explosion of a „structural“ malady of men generally. But he refuses to incriminate the „German“ man by name, to confess a sort of collective Verfallen of the Germanic community. The philosopher's only hope it to cultivate the true sense of freedom among his disciples.“ The Frenchman did not understand that Heidegger, having remained a Nazi, rejected the idea of German guilt. Heidegger had quickly changed the subject, not because he felt ill equipped to awaken consciousness to freedom as he understood it, but because he was ill at ease and knew he would not be understood. He therefore took refuge in „everyday banality“, attempting to make Gandillac forget the German philosopher's involvement and to mask his own ever-present support for the very principle of Nazism.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 434.

Obecně se v poválečném Německu holokaust popíral tím, že se dával na roveň pogromům v minulosti nebo, což byla právě Heideggerova taktika, na úroveň toho, co páchají Sovětský svaz nebo Spojené státy. Heidegger byl obratný. Vůči francouzským intelektuálům se choval jako svůdce. V polemice se Sartrem o humanismu, který odmítal, přešel do modu své pozdní mystiku typu, že člověk je pastýřem bytí. I tak ale ve Francii proběhla ostrá debata o Heideggerově nacismu. Nejvlivnější nakonec byl postoj, který odděloval Heideggera od jeho filozofie. Představa, že Heideggerův nacismus vychází z jeho přednacistické filozofie, nebyla ale výjimečná. Skandál Heidegger trvá od konce války dodnes.

Autor životopisu nestaví na denících, ale na korespondenci a přednáškách. K citaci dám ukázku z toho, jak odpověděl Marcusovi. Jak tedy Heidegger hájí nacismus? Holokaust byl produktem technologie, technika a technologie jsou to strašlivé zlo, čili stejně tak USA a SSSR, technické a průmyslové státy bez zakořeněnosti. Výroba vodíkové pumy je stejné zlo jako holokaust. Vykořeněnost je to zlo. Dějiny po pádu Třetí říše ztratily smysl, už je tu jen odcizená technika. Průmyslová výroba v zemědělství je to samé jako vyrábění mrtvol v koncentrácích. V dopise Marcusovi, viz níže, dává na úroveň holokaust a sovětské chování v NDR – a jinde zase hladomory v Číně. Pokud jde o kritiku technologie a techniky jako té hlavní hrůzy, jde tak daleko, že tvrdí, že psát na psacím stroji narušuje vztah bytí k jeho esenci. To jsou neuvěřitelné bláboly.

„In a letter to his former teacher (BC: tj. Heideggerovi), Marcuse had painted a picture of the Third Reich in three points: as a genocidal and anti-Semitic regime; as a totalitarian regime relying on terror; and as a regime driven by a perverse ideology adopting common and essential terms from the German language – foremost among them „spirit“, „freedom“, and „truth“ – only to give them meanings contrary to their usual ones. In reply Heidegger sent to Marcuse on 20 January 1948, he tried to be conciliatory but allowed his Holocaust denial and anticommunism to find expression: „Regarding the serious, justified grievances you have against a regime that killed millions of Jews, that normalized terror, and that has turned into its opposite everything that was ever really associated with the idea of spirit and freedom and truth,“ I can only add that in place of „Jew“, we must now put „East German“, and then that the same holds for one of the Allies, with the difference that everything that has happened since 1945 is known to world public opinion, whereas the Nazis' bloody terror was hidden from the German people (BC: za důraz stojí to datum 1945, čili po roce 1945 Sovětský svaz jako spojenec západních velmocí dělal ve východním Německu něco jako holokaust, což prý veřejné mínění celého světa vidí na vlastní oči, a stejně nic nedělá). (…) Granted, Nazi Germany had been guilty, especially vis-à-vis the Jews, but the USSR was even more guilty vis-à-vis the East Germans, whom it had subjected to the same fate, by violently occupying their territories. And because the Soviet Union was doing so before the eyes of the world and with its knowledge, the world itself bore a share of the guilt. (…) The philosopher indulged in a negationist, nationalist, and anti-Bolshevik sophism, a mark of the strong ideological continuity of his thought between the Nazi period and the present.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 447.

 

Asi od roku 1950 našel Heidegger zase klid a štěstí, přestal vidět v dějinách nějakou osudovost a smysl, obracel se spíše k tradici. Měl vnuky, přednášel na univerzitě jako emeritus a měl za to plat, který umožnil cestování zejména do jižní Francie a Středomoří. V Provence našel takovou pohostinnost, že se tam snadno cítil zakořeněn, připomínalo mu to staré Řecko. Užíval si života. Manželství strádalo ale jeho pokračujícími nevěrami, dokonce i v tak pokročilém věku 60-80 let (70 mu bylo v roce 1959). V roce 1950 navazuje opět milostný vztah s Arendtovou, která zažije hysterický výstup jeho manželky Elfride, kdy z Elfride vyhřezne čirý nacismus. Arendt v tom vidí ten vliv, který vedl Heideggera k nacismu, tedy jeho ženu. Ta na stará kolena v důsledku nevěr svého muže upadá do deprese, je léčena, ztrácí paměť atd.

Heidegger musí i později po válce čelit otázkám na svou minulost. Když vydá takřka nezměněnou verzi svých přednášek, kde doslova mluví o vnitřní pravdě a velikosti nacismu bez stopy kritické reflexe té hrůzy, která se stala, o sebekritice nemluvě, mladý student (24 let) Habermas publikuje ve Frankfurter Algemeine ostrou kritiku, která způsobí skandál. Habermas považuje Heideggera za velkého filozofa srovnatelného s Hegelem (Arendt svého milence považuje přímo za génia) a chce jít s Heideggerem proti Heideggerovi. Heidegger se rozhodne to ignorovat s tím, že jde o mladého člověka. Aféra však pokračuje v Die Zeit, kdy už se Hiedegger cítí nucen bránit. Stále více ztrácí zájem o životopisy filozofů, na což dříve dával ovšem důraz. Život filozofa je podle něj najednou druhořadý proti myšlenkám. Velmi mu vadí moderní historiografie, protože nepřenáší tradice. Polemika o Heideggerově minulosti pokračovala různou formou i nadále včetně knih, např. této konkrétní (a nejen v Německu, ale i ve Francii):

„The writer and critic Hühnerfeld, for example, conducted a fairly broad inquiry in his book of barely 100 pages (BC: In Sachen Heidegger: Versuch über ein deutsches Genie, 1959). Seeing Heidegger's rejection of biography as a way of concealing his own life, he demonstrated the philosopher's opposition to neo-Kantianism beginning in the 1920s and outlined connections to Romanticism and expressionism. He also pointed out his „barbaric provincialism“, his irrationalism, and the germ of Nazism in Being and Time, a germ that may have been the necessary reason for Heidegger's Nazi involvement. On that score, the philosopher Ludwig Marcuse, who reviewed Hühnerfeld's book for Die Zeit, expressed his skepticism, pointing out that Stefan George, despite his cult of the leader, remained immune to Nazism, chose exile in 1933, and, unlike the rector of Freiburg, did not say: „The Führer himself, and he alone, is the present and future German reality and your law.““

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 473.

 

Heidegger i na konci života života považoval nacismus za lepší než demokracii v tom smyslu, že se nacisté vydali správným směrem, jak zvládnout hrozbu, kterou pro lidstvo předpokládá moderní technika. V politice fandil spíše koalici socialistů a liberálů než konzervativcům. Na těch mu vadilo křesťanství. Mimochodem liberálové byli, což bych chtěl připomenout, stranou, kterou měli rádi ex-nacisté (k tomu Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbery Academic 2018). Heideggerův odpor ke křesťanským demokratům kvůli křesťanství je o to zajímavější, že chtěl katolický pohřeb ve svém rodném městečku. Nikdy se nezbavil potřeby zakořeněnosti a víry, že německé filozofické myšlení má blízko k filozofii starých Řeků. Dokonce prý Francouzi, když se chtějí naučit myslet, tak musí jít přes němčinu.

Arendt na konci Heideggerova života jeho působení v době nacismu přirovnala k Platónovi a Jaspers ho považoval sice za nepřítele, ale zároveň za jediného skutečně velkého myslitele, kterého potkal, a s nímž chtěl mít přátelský, blízký vztah. Snad ještě zmíním, že Heidegger na stará kolena už musel být asi věrný své ženě, protože při poslední milostné schůzce, a to ve věku 81 let, dostal infarkt. Arendt, která sama zemřela v roce 1975, jej v roce své smrti, rok před smrtí jeho, navštívila a shledala ho hluchým a netečným, velmi změněným. 26. května 1976 zemřel.

„Heidegger was compared to Plato (BC: v narozeninovém přání od Arendt) and was said to be one of the few great philosophers to have become involved in world affairs, thereby demonstrating the temptation tyranny represented for everyone. What Heidegger had sought, after war, to present as the greatest stupidity of his life was for Arendt one of the sure signs of his philosophical greatness. Added to that admiration was a pure, unaltered love, which led her to dedicate her panegyric to him in these words: For you for September 26, 1969 after forty-five years as ever. (…)

„Searching (BC: Jaspers píše do svého deníku) in vain for men who would attach importance to the eternal speculations, I thought I had come across one. He was only one. That man was my enemy, with perfect civility, for the powers we served were irreconcilable. It soon appeared that we could no longer speak to each other. Joy turned to sorrow, a distinctly hopeless sorrow, as if we had been unable to seize an opportunity that was within reach. Such was my enounter with Heidegger.““

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 481-482.

Spory o Heideggerovu nacistickou minulost pokračovaly i po jeho smrti. Oheň debat dostal potravu zejména v roce 1988 v podobě vydání knihy Heideggerova chilského žáka, který se rozhodl udělat z něj skrz naskrz nacistu. Dostalo se to i do francouzské televize. Kniha původně vyšla totiž ve francouzském překladu, protože německý originál byl v Německu odmítnut. Stála na historických bádáních Huga Otta, které byly vydány pak o něco později a k nimž se hlásí i Payenův životopis. K situaci se vyjadřovalo mnoho lidí, zejména ve Francii a Německu. V USA a Británii byl zájem menší. Ve Francii totiž Heidegger nahrazoval Marxe a Maa jako zdroj autority.

Většinový názor byl takový, že Heidegger nacista byl, s čímž měli problém hlavně jeho žáci, ale třeba jeden z nich, Gadamer, vyžadoval opravdové přiznání si problému. Ten hlavní problém byl obecně v tom, jak souvisí Heideggerova filozofie a jeho selhání. Jedna ze strategií obhájců spočívala v tom, že prostě došlo k omylu, resp. že pokud jsou pochybnosti, je třeba jako u soudu stát na straně obviněného. Zdá se ovšem, že Ottova kniha, historická práce bez snahy interpretovat Heideggerovo myšlení, jasně ukázala, že do roku 1945 Heidegger byl loajální Hitlerovu režimu. Ottova kniha byla, na druhé straně, příliš odborná na to, aby vyvolala širší pozornost, a taky v té době už Heideggerova aféra na nějakou dobu utichala.

„The newspapers, by contrast (BC: vůči odbornému tisku), did not pay attention to this major work in a manner commensurate with its importance… Nevertheless, Le Monde… was laudatory: „The study by the historian Hugo Ott, published in Germany in 1988, offers a great deal of new information that confirms Farías's (BC: onen autor chilského původu, který ale měl ve své knize vážné chyby, např. tvrzení, že Heidegger měl blízko k SA a s jejich koncem jeho vztah k režimu ochladl) version and contradicts the one Heidegger's friends have imposed since 1945. Rigorous and well documented, it sheds light on the conditions under which Heidegger acceded to the position of rector, the way he exercised it, and the reason he left it.“ „The German historian Hugo Ott confirms that, from 1933 to 1945, the philosopher remained loyal to Hitler's regime.“ A certain caution seemed to have temporarily prevailed, after the excessive enthusiasm about Farías's book: neutral though positive, this review showed that, after a great deal of agitation in the media for three years, Heidegger's affair was running out of steam. And, though critical, the book itself, with its seriousness, level-headedness, and altogether academic erudition, did not incite either bitter polemics ort he panegyrics of disciples.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 496.

 

Heideggerův syn Hermann potvrdil veřejně, že není jeho biologickým synem, a také to, že Heidegger v listopadových volbách 1932 volil NSDAP (ale ne v červenci, to volil nějakou malou lokální stranu). Rorty reaguje na balancovanou a věcnou biografii z pera R. Safranského (anglický překlad 1998) v New York Review of Books textem, který má takovýto podtitulek: jeden z největších západních filozofů byl mimo to nacistou. Došlo to až tak daleko, že Emmanuel Faye publikoval knihu, která tvrdí, že Heidegger vůbec nebyl filozof, ale jen nacista, a že přímo inspiroval Hitlerovy projevy a chtěl holokaust. To je ale zcela mimo mísu. Heidegger chtěl sice vyhladit židovské myšlení, resp. co za to považoval, z německé kultury, ne však zlikvidovat židy samotné. Fayova kniha vyšla ve francouzském originále v roce 2005 a v anglickém překladu v Yale University Press 2009. Vzbudila mnoho reakcí. Jedna z nich, myslím, celkem přesvědčivě dovádí argumenty Faye ad absurdum k otázce, zda také Hölderlin nebyl nacistou. Ve Francii probíhala debata o tom, zda Heidegger byl skutečně nacista, v USA naopak byla tématem kvalita Fayovy knihy.

„In addition, Fried did not share the desire to exclude Heidegger from philosophy; it was precisely on that battleground that he had to be combated. (…) Tom Rockmore who had written the foreword to the American edition and who saw the book as confirmation of his own thesis of an indissoluble link between Heidegger's political engagement and his philosophy, lavished praise on the „fullest review so far in the literature in any language of the relation between Heidegger and National Socialism.“ (…) Convinced that the opposite was true, Thomas Sheehan, a critical Heideggerian… belatedly took Faye to task. Dishonest or inept? He let the reader decide whether his adversary was not both, denouncing his „sloppy scholarship“.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 516-517.

Černé deníky původně měly vyjít úplně na konci celého souborného díla jako jeho koruna. Jenže když se Heideggerův vnuk, který rozhodoval o vydání, dozvěděl o jejich obsahu, považoval vydání za urgentní. Výbušnost těchto deníků spočívala v tom, že ukazovaly Heideggera jako nacistu a antisemitu dokonce i pro mnohé jeho dosavadní zastánce. Jenže jejich obsah býval taky dezinterpretován ve smyslu, že Heidegger vyloženě chtěl vyhlazení židů, což není pravda. Věcná debata by se měla vyhnout dvěma extrémním pozicím: negaci nepříjemné pravdy a honbě za nepravdivými senzacemi.

Heidegger nacista byl a byl antisemita, to bylo jasné dávno před vydáním Černých deníků. Ale co toho plyne, to musí být předmětem otevřené debaty. Mně osobně vadí spíše Heideggerova sebestřednost, která plácá ziskuchtivě nesmysly, kterým dost možná i věři. Nezdá se mi, že by byl politicky natolik kompetentní, aby byl skutečně nacistou v plném smyslu. Sebestřednost mu velela marginalizovat zločiny nacismu a tvrdit úplné nesmysly o návrat k Řekům atd.

Nemyslím, že by celá jeho filozofie byla nesmysl. Pořád se mi Bytí a čas zdá zásadní, geniální dílo, jen jeho aplikace byla příliš sebestředná a bezohledná i k filozofii samotné. Možná do velké míry frustrován akademickým prostředím začal někdy kolem roku 1930 filozofickým diskursem fakticky pohrdat a cynicky říkal stupidity, o kterých věděl, že jsou to stupidity. Nebo to měl jako nějakou zvláštní formu zaříkávání svého okolí, aby v něm mohl stoupat. Chtěl z toho kariéru, a pak nechtěl přiznat, že se dal na stranu masových vrahů. Na to morálně neměl.

Otázka hodnoty jeho filozofie bude i věcí srovnání, tak třeba ve srovnání s Husserlem je pro mě Heidegger génius. Ostatně hlásí se k němu i Rorty a Kenny ho čte jako pragmatistu. „Příruční jsoucno“ je skvělý Heideggerův výkon a pokud bych při jeho „autenticitě“ musel myslet na jeho promiskuitu, bylo by to dost možná i hodnotnější než moralizování, i když na druhou stranu autenticita jako následování nějakého vůdce, to je opravdu filozofická zrůdnost. Heidegger po Bytí a čas, ta jeho mystika, to je pro mě vyřízené – a nikdy jsem to neměl rád.

V Heideggerovi autenticky bylo něco jako „krev a půda“ a svou filozofii na tomto autenticky stavěl, na té stupiditě „zakořeněnosti“, věřil, že je zakořeněný, že hájí svůj kraj atd., ale ne v tom smyslu, že by chtěl dodržovat jeho mravy, tradice, víru, to rozhodně ne.

„Heidegger's being a Nazi is an opportunity for thought. Idolatry will diminish, and critical dialogue will be all the more productive in not lapsing into hatred. For that to happen, however, his Nazi destiny must not definitely kill him. Yet that may be how his story will be written: Heidegger adulated; Heidegger abhorred; Heidegger forgotten (BC: to se mi nezdá, pokud jde tedy o filozofii 20. století). For the time being, if journalists and the public seem to be wearying of this thirty-year-old scandal, the black notebooks themselves continue to inspire torrents of scholarly ink, but not always the best controlled… on the one hand, a negationism intent on minimizing or concealing the philosopher's Nazism; on the other, a sensationalism that, at the cost of dubious manipulations, paints a portrait more true to their authors' desires than to historical reality as it can be reconstituted.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 531-532.

 

Závěrečná bilance Heideggerova života začíná v Payenově knize básní, kterou uzavírá dvakrát opakovaný verš: The happy imbeciles who were born somewhere, tj. ti šťastní hlupáci, kteří se někde narodili. Payen začíná své úvahy tím, zda Heidegger nebyl takový hlupák. Proti tomu staví tohle: byl to nešťastný intelektuál, který odněkud odešel. Největší vliv na něj měla jeho žena a první světová válka. Měl být katolickým knězem, pak katolickým filozofem, pod vlivem své ženy a války se stává nacionalisticky orientovaným bezvěrcem. Válka ho přesvědčila o „bytí k smrti“, posílila militaristickou kulturu, ve které vyrůstal, kult hrdinů, a právě hodně přes jeho ženu, dceru důstojníka. Ani Heidegger, ani jeho žena skutečné hrůzy války nezažili a dívali se na ni idealistickýma, heroizujícíma očima.

Vojáci podle nich šli bránit vlast z vlastní odpovědnosti atd. Heidegger nikdy nechápal politiku. Za komunisty viděl Marxe a Hegela, místo francouzsko-německých vztahů jej zajímal Descartes a Bergson. Válka z něj udělala revolucionáře, který chce národu přinést duchovní, intelektuální obrodu. Zcela v souladu s dobovou mentalitou to bylo namířeno proti „židům“, což mohli být i němečtí autoři, kteří byli podle něj „vykořenění“. Jenže on sám byl vykořeněn. Jeho kult kořenů nevychází z jeho katolického dětství, ze švábského venkova, ale je to městský, intelektuální konstrukt spojený s nacionalismem, s hnutím mládeže, kterého byla součástí jeho žena. Obdiv pro německou krajinu, přírodu, lyžování atd., to venkované neměli. Vykořeněný Heidegger posedlý hodnocením kultury podle její zakořeněnosti pak došel – a to považuji za mimořádný výraz hlouposti – k myšlence duchovní revoluce návratem ke starým Řekům. Asi hlavně proto, aby obešel katolickou a románskou kulturu, což ukazuje, že jeho recepce Nietzsche, taky zásadní, byla nacionalistická, protože sám Nietzsche Němce nenáviděl a Francouze a románskou kulturu, dokonce i katolickou, stavěl nad ně. Na druhou stranu, a to je čistě má poznámka na okraj, kult starých Řeků jako něčeho německy alternativního proti Francii a Římu, to má zárodky někde už u Winckelmanna a Goetha. Navazuje na to Nietzsche v Zrození tragédie. Románská, katolická a osvícenská tradice starořecké umění tak vysoko nekladla. Naopak wagnerův antisemitismus byl typicky pro-helenistický.

„The Youth Movement, as contemporary historiography increasingly sees it, helped spread an antidemocratic, ultranationalist (völkisch), and anti-Semitic culture, whose rise was one of the factors accounting for the popularity of the „Myth of the War Experience“, especially among the young. (…) In the imaginary of the Youth Movement, soldiers found the courage to fight for their people, out of a sense of personal responsibility that was fully awakened in physical communion with the fatherland. The enhanced militarism that resulted tended to give even greater weight to heroism, already so important in European culture of the time. It kept alive the memory of recent wars and was quick to celebrate in song dazzling chivalric exploits and to recall the austere bravery of ancient times. (…) This was one of the consequences of that excessive militarism: the army's aristocratic and authoritarian organization model increasingly took root among young people in a country where liberal democracy seemed to many a foreign import, in contrast to the Germanic custom of Führer. In the aftermath of the war, Heidegger nurtured the hope that „authentically spiritual“ leaders, Führer, would change the life course of the German people. (…) …his criticism of modern culture took as its particular target what he saw as his era's rejection of distress , in favor of the pursuit of happiness and security. In his view, the evil from which Germany was suffering, its distress (Not), came precisely from the absence of distress (Notlosigkeit). This idea was one of the constants of his philosophy even before the Third Reich… For Heidegger, distress was not a problem, but the essence of all finitude; it is what German people had to find again. The combativeness necessary for authentic resoluteness in the face of existence could be rooted only in that soil.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 542-543.

Skutečný zájem o nacismus jako politiku měl Heidegger až po roce volbách 1933. Neměl rád NSDAP, ale Hitlera i jeho Mein Kampf ano. Jeho cílem bylo udělat centrem ideového vedení říše univerzity, čili sebe, ba chtěl vést i Hitlera. To ztroskotalo z mnoha důvodů, zejména kvůli anti-intelektualismu nového režimu, což je pikantní, protože sama Heideggerova filozofie je anti-intelektualistická. Nicméně ne tak moc jako Hitler, Rosenberg atd.

Antisemitismus u Heideggera je více namířen proti katolické církvi a pacifismu (nežidovský pacifista je horší než žid, který slouží říši) než proti židům jako takovým. Mohlo by se říci, že to není antisemitismus, nicméně žid, který slouží říši, slouží brutálně antisemitské politice. Anihilace židů je u Heideggera anihilace ideová včetně pálení knih. Nechtěl nikoho zabít. Na druhé straně byl s režimem loajální, čili fakticky podporoval násilí a vraždění. Zajímavý obrat přichází – a podle mě opět svědčí o sebestřednosti stejně jako předchozí kariérismus – s tím, když Heideggerovy naděje ve vlastní roli vůdce lidu směrem ke starým Řekům skončily. Najednou chápe nacismus jako barbarství, které přes válku, vyhlazování tělesně / mentálně postižených jako na nutné zlo míří k destrukci minulosti a nové budoucnosti. Je to zlo, ale bez něho by nedošlo ke zocelení národa a porážce nihilismu. Tedy je tu ještě nějaké větší zlo než hrůzy války a masové vraždy, a tím je vykořeněná, technická, moderní civilizace, kterou je třeba porazit právě tou hrůznou konfrontací.

A Heidegger má vést národ, který nyní už v jeho očích překonává díky nacistickému vedení staré Řeky, duchovně ke znovuzrození skrze meditace nad Hölderlinem a konfrontací s Nietzschem. Je pak i pochopitelné, když necítil hrůzu z pravdy o koncentrácích a nacistických zločinech, když je viděl po válce jako relativní ve srovnání se zločiny vykořeněné civilizace, která je hlavní zlo. On prostě neviděl pro sebe, svůj talent uplatnění v boji za demokracii a svobodu, to bylo to zlo, které je třeba porazit, a to určitě u samých kořenů jeho katolické výchovy a katolické teologie. To „židovství“, které pak nenáviděl nejvíce právě v katolicismu, je univerzální románská kultura, vykořeněná, bytostně nenárodní, a já bych dokonce dodal rozkládající tradiční hodnoty. Mimochodem: Nietzsche měl katolicismus právě rád jako jižanský, vůlí k moci a realismem daný princip.

„Technical and military development, though bad in itself because it favored the forgetting of being, was good inasmuch as it precipitated ruin. Illustrating in his manner the tensions between tradition and modernity that pervaded Nazism, Heidegger believed that the pursuit of power for its own sake was the only way to reinvent a future that would return to the principles of the Greek past. Gradually, he even convinced himself that the historical role of the Germans under the leadership of Nazism, a barbaric principle, surpassed the greatness of their elders from ancient times. And it was up to him, a philosopher leading the way toward the overcoming of metaphysics, to prepare his people spirituality for a rebirth through meditation on Hölderlin and his confrontations with Nietzsche. The spiritual death that lay in wait was the principal threat facing the West, an internal threat that did not rule out other, external dangers. National Socialism was based on an extremely violent vision: the world, humanity, and nature are the theater for permanent struggle, battles to the death – which are in fact desirable because, without combativeness, decadence and ruin assail the oversoft soul. (…) He (BC: Heidegger ve věci zahraniční politiky) adopted the vision of an encircled country that had prevailed on the right since the beginning of the century, to which he added the „pincers“ constituted by the USSR and the United States. That theme took up the anti-Semitic commonplace of a global Jewish conspiracy at work within the country itself…“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 551-552.

Heidegger byl zklamán rychlým pádem Francie, protože 1. to byla metafyzická mocnost Descartova, 2. její odpor měl německému národu způsobit velké utrpení, které povede ke katarzi. To samé čekal od první světové války. Ta měla vést k obratu ve směru hnutí mládeže, jehož byla součástí jeho žena, naopak hrůzy druhé světové války měly ukázat nihilismus modernity a obrat k heideggerovské koncepci nacismu. Heidegger nikdy nepřestal věřit, že nacismus bude rehabilitován.

Holokaust byl jen součást velkého dramatu zániku liberalismu a modernity – a když to nevyšlo za války, měla to přinést atomová puma, pokud tedy nějaký bůh nezasáhne. Heidegger celý život zůstal trval na svém pojmu vykořeněnosti. Vykořeněnost byla hlavní zlo modernity a liberalismu. A kde se tohle v něm vzalo? V katolicismu. Je to ten původní militantní anti-modernistický katolicismus, který v něm vlastně – ačkoli se stal myslitelem konzervativní revoluce a nacismu, odkud viděl už katolicismus jako hlavní zlo, hlavní vykořeněnost – po celý život zůstal. Heidegger jako mladý teolog nebyl teologem Písma a dialogu, ale teologem doktríny a boje, boje, který umožňoval převzít moderní znalosti a myšlenky pro vítězství doktríny.

Doktrínu opustil, protože se ukázala vykořeněnou. Návrat ke kořenům bylo mládežnické hnutí, v němž působila a k němuž – stejně jako k nacismu a NSDAP– ho dostala jeho žena. Návrat ke kořenům je sám o sobě paradox, nota bene spojený s úsilím o to vrátit Němce filozoficky ke starým Řekům (to nejsou kořeny švábského regionu), nota bene pokud se z militantního katolicismu stane modernistická revoluce proti modernitě a navíc ve jménu zakořeněnosti jako boj proti metafyzice (a ten oceňoval dokonce i Rorty a nazýval se v tom heideggeriánem, ale právě jen v tom).

Osud Heideggera je tak fakticky ukázkou nahodilosti, vykořeněnosti, naprostým opakem jeho víry v prozřetelnost nebo smysl dějin. Dávno před Třetí říší Heidegger chtěl být něco jako kněz nebo guru svých učedníků, ba celého národa, celého obrození Západu. Paralela s Hitlerovou vírou v osud a principem následování se přímo nabízí – a to je to Heideggerovo pojetí univerzity v době jeho rektorování, jeho chápání společnosti jako Gefolgschaftu atd. Aletheia, čili odkrytost, pravda, byla pro Heideggera podle Payena přijetím poslání velké historické chvíle, osudu, svoboda jako svoboda kolektivu, ne jako svoboda jedince, který se naopak svobodně, pravdivě podřídí (paralela je tu s Goebbelsovým pojetím svobody). Úplný závěr knihy ocituji doslova, tam je přímo paralela s Hitlerem:

„Each in his own way, Hitler and Heidegger wanted to elevate themselves above the shared human condition. That pretension to be more than human is what the Greeks called hubris… Hitler's hubris led Germany into totalitarianism, crime, and ruin. In Heidegger's case, even as it persuaded him to support Hitler's regime, that hubris sparked the grandiose hope of revolutionizing philosophy, of becoming the spiritual master of his age, of guiding Germany beyond metaphysics, even if that mean striding in sorrow across a planet in ashes. As it was for Hitler, who suffered from depression towards the end of 1942, hubris was the cause of many of the philosopher's torments: the trauma of his rectorship's failure, then his depression about being implicated for his role in the Third Reich and seeing his grandiose dream to be Germany's spiritual guide crushed. Heidegger's hubris did not cause only his own unhappiness. His wife shed tears over the overly ardent homage he paid to so many women who came worship him and whom he needed to accomplish his great Work. Heidegger loved the Greek poets and thinkers. Perhaps he should have mediated more fully on Aeschylus, who gave him this warning in the Persians: „For hubris, when it springs, / Puts forth the blade of vengeance, and its fruit / Yields a ripe harvest of repentant tears.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, 559-560.