„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let.
O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal s sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
IX.
Mac se vrací zvenčí. Jdeme se podívat na stav šestikolky, kterou jednotce zajistil a která slouží hlavně k evakuaci bojovníků a bojovnic nasazených na pozicích, pokud se dostanou do jinak těžko řešitelné situace nebo jsou zranění. Zlobí údajně převodovka, bude třeba ji opravit a ideálně, výhledově zajistit ještě jednu. Michal říká, že nedávno evakuoval dva lidi z pozic a pod útočícími drony si nemůže dovolit technické selhání. Tentokrát ještě dojela. Mac mi ukazuje přídavné konstrukce navařené po stranách stroje, za sedadlem řidiče. Jsou to provizorní sedáky, díky nimž dokáže šestikolka evakuovat až čtyři lidi. Macův nápad.
Není to první šestikolka, kterou Mac do Ukrajiny dovezl. Ta předchozí skončila u velitele jiné jednotky, který ji sice ochotně přijal, ale jak Mac zjistil po několika měsících, zjevně ji takřka vůbec nevyužil. Když za ním Mac přijel, měla najeto jen pár desítek kilometrů, „míň, než když zajíždím stroj na polygonu“ slovy Maca. Je pochopitelné, že když řeknete někomu ve válce, že mu můžete dovézt pomoc, pravděpodobně neodmítne. Ale pokud chcete mít dobrý dojem z toho, že pomoc skutečně slouží, potřebujete o tom mít důkaz. Té jednotce už Mac pomoc nedodává, Michalovi a Runě ano. Říkají si o to, co skutečně potřebují a Mac má pravidelný přehled o tom, jak pomoc využívají.
Jedeme s Michalem do Slavjansku. Velitel je de facto pořád na telefonu a řeší logistiku a koordinaci činností jednotky. Většinou u toha vapuje nebo kouří, záleží, co je zrovna po ruce. Michal je z Doněcku, biker, jezdil na BMX. Ukazoval mi videa cca 15 let stará. Asi dvacetiletý kluk vzdáleně připomínající současného bojovníka na nich předvádí bravurní freestyle ve svém rodném městě. Je večer, jsou s kamarádem v parku, kolem lidi, zjevně příjemná letní atmosféra. Dnes je Doněck okupovaný Ruskem a zarostlý Michal místo kola řídí už čtvrtým rokem bojovníky, kteří brání Rusku, aby se roztáhlo přes další území Ukrajiny. On, stejně jako jeho lidé, jsou profesionální kombatanti, ačkoliv ještě před nedávnem žila většina z nich civilní životy.
Ve Slavjansku vystupujeme u Macova auta a třídíme zbytek věcí, které patří jiným. Měl by přijet Artem, dronař od Ostrých kartuz z Charkova, kterého už jsem několikrát potkal a který se objevil i ve filmu Velký vlastenecký výlet. Usměvavý týpek, který na začátku celoplošné invaze Ruska založil společně s dalšími kamarády jednotku a bojuje od té doby s ní. Původem inženýr, technolog.
Typický příběh ukrajinské armády: jednotky vznikaly spontánně, většinou na platformě přátel a kamarádů a postupně se začlenily do vojska. Jsou významně autonomní, což obnáší i potřebu doplňovat zásoby a výzbroj od armády z vlastních zdrojů. Artem si jede pro starlinky a další potřebnou technologii. Těším se na něj, mluví trochu anglicky a naše domluva je vtipná anglicko - česko - ukrajinská hatmatilka. Vždy jsme si dokázali říct všechno podstatné.
Je zrovna 8. 3. Mezinárodní den žen. Je vtipné sledovat, jak v Ukrajině přežívá duch sovětského významu svátku a jak muži z jednotky od rána shánějí květiny, dary a píšou papírová přání svým partnerkám a spolubojovnicím. Ženy mají dnes „svůj den“ a v Ukrajině se to zjevně stále bere jako svého druhu příležitost slavit. Moje přítelkyně neví přesně, kde jsem, nechtěl jsem jí to říkat dopředu, aby se zbytečně nestrachovala. Myslím na ni a při čekání na Artema se mi podaří na panelovém parkovišti najít místo, kde ocelový spojník vytváří tvar vzdáleně připomínající půl srdce. Doplním druhou půlku z kamínků, vyfotím, a posílám to Káti.
Artem je tu. Starší terénní pickup a na střeši reby, rušičky dronů. Cesta z Charkova sem, jak jsem psal, je nebezpečná a vojensky vyhlížející auto je prioritní cíl ždun, ruských dronů útočících kolem ukrajinských silnic. Artem je člověk, který se vždy směje. I dnes. Má se vždy dobře. I dnes. Viděl jsem ho sice dohromady pětkrát, ale mám pocit, že je to můj dávný přítel, se kterým se znám dekády. Kdybych měl s někým bojovat ve válce, bude to Artem. Měl bych v té všednodennosti války pocit, že válka je prostě takové hodně špatné počasí, což ale neznamená, že bychom kvůli tomu měli dávat najevo blbou náladu.
Jedeme s Macem na Novou poštu pro další elektroniku, kterou je potřeba zaplatit a převzít. Michalova jednotka je objednala a včera se dohodli s Macem, že je možné využít na to peníze ze sbírky. Mac sice neumí ukrajinsky v pravém slova smyslu, ale vzhledem k jeho znalosti situace, potřeb bojujících jednotek dokáže velmi dobře pochopit, co dává smysl a co je potřeba a podle toho také prioritizovat, případně priority měnit. Od toho se pak odvíjí také změny v plánech, ze dne na den i během dní jako takových. Pokud bych měl někomu doporučit trénink proměnlivosti a dovednosti adaptace, válka je k tomu asi nejlepší možná situace. Sice musíte plánovat, velmi strategicky, ale zároveň musíte počítat s tím, že už zítra budete muset všechno promýšlet znovu. Musíte to dělat rychle a musíte se rozhodovat s co možná nejlepším odhadem skutečnosti, protože jinak to bude stát život vás nebo někoho z vašich blízkých spolubojovníků.
Pokračování série zase zítra. Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický „blockchain“, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají „humanitárku“, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse