Babiš potřeboval nepřítele. Našel Pavla
14. 7. 2026 / Fabiano Golgo
Každá školní třída zná ty dva typy. V první lavici sedí chlapec, který má sešit bez oslích rohů, přinese si kružítko, i když to učitel výslovně nepřipomněl. Vzadu sedí bohatý výtržník, který mluví přes učitele, vysvětluje spolužákům, že známky jsou spiknutí, a chová se, jako by školu vlastnil. V Babišově případě by ji patrně opravdu koupil, vložil do svěřenského fondu a potom se rozčiloval, že s ní už přece nemá nic společného.
Česká
politika dnes připomíná právě takovou třídu. Petr Pavel si vybudoval
obraz spořádaného muže, který stojí rovně i tehdy, když zrovna není
fotografován. Andrej Babiš naopak prodává chaos jako autenticitu. Jeden
působí, jako by stát měl nějaká pravidla. Druhý jako člověk, který
pravidla považuje za administrativní překážku určenou především
ostatním.
Není náhodou, že se Babiš rozhodl právě z Pavla udělat
hlavního nepřítele vlády. Populistická politika potřebuje protivníka
nejen proto, aby měla proti komu bojovat. Potřebuje ho, aby vůbec
dokázala vysvětlit, kdo jsme „my". Výzkum populistické komunikace
opakovaně ukazuje, že obraz lidu vzniká často až vymezením proti
nebezpečné elitě, zrádci nebo škůdci. Složitý problém dostane jediného
viníka, běžná politika se promění v mimořádný stav a vůdce se nabídne
jako jediný člověk, který může ohrožený lid zachránit.
Evropská
unie je užitečný nepřítel, ale špatně se fotografuje. Migrant se dobře
vyjímá jako anonymní silueta na předvolebním plakátu, nemůže však s
premiérem vést osobní spor před kamerami. Petr Pavel má tvář, hlas,
držení těla, životopis a Hrad. Lze mu připsat každou nepříjemnost, každé
rozhodnutí soudu, každý zahraničněpolitický rozpor. Především však
Babiše v lednu 2023 porazil poměrem 58,32 ku 41,67 procenta. Babiš se
sice později vrátil do Strakovy akademie, ale v jeho politické
dramaturgii druhé kolo prezidentských voleb zjevně nikdy úplně
neskončilo.
Pavel je navíc nepříjemně silný terč. V červnovém
průzkumu mu důvěřovalo 56 procent občanů, zatímco členům Babišovy vlády
32 procent. Dokonce mezi voliči motoristů měl prezident stále důvěru 45
procent dotázaných. To je pro vládní koalici problém. Nepřítele nestačí
porazit v institucích. Je třeba ho nejprve ušpinit tak, aby se jeho
samotná popularita začala jevit jako podezřelá.
A tak se z
prezidenta postupně stal „vůdce opozice", muž vedoucí prezidentskou
kampaň, loutka svého týmu a příčina konfliktu, který údajně nikdo ve
vládě nechce. Po summitu NATO v Ankaře označil Babiš Pavlovu účast za
ostudu. Tvrdil, že za českou delegací chodili zahraniční partneři a
ptali se: „Proboha, proč tady je, co tady dělá?" Kteří partneři to byli,
už premiér říci odmítl. Možná šlo o velmi diskrétní státníky. Tak
diskrétní, že o jejich existenci ví zatím pouze Andrej Babiš.
Ve
stejnou dobu Pavel navrhl obnovit pravidelné konzultace o zahraniční
politice. Babiš je odmítl. Neměl by na ně prý čas a nechce být součástí
prezidentovy kampaně. V celé scéně je cosi téměř barokního: předseda
vlády nemá čas sejít se s prezidentem, ale má čas natočit video
vysvětlující, že prezident příliš politizuje jejich vztah.
Tady
se ukazuje základní princip celé operace. Když Pavel navrhne schůzku,
dělá kampaň. Když Babiš schůzku odmítne a zveřejní útočné video, řídí
stát. Když prezident použije ústavní pravomoc, vyhlašuje válku. Když se
vláda pokusí tuto pravomoc omezit, pouze brání demokracii. Populistické
zrcadlo má jediné nastavení: každý krok protivníka je agrese, každá
agrese vůdce je obrana.
Babiš samozřejmě tuto metodu nevynalezl.
Viktor Orbán potřeboval dát tvář migraci, neziskovým organizacím,
Bruselu a údajnému zahraničnímu spiknutí, a tak z celé směsi vyrobil
George Sorose. Maďarsko zaplavily billboardy s jeho obličejem a vláda
později pojmenovala protiimigrační legislativu „Stop Soros". Z člověka,
který v Maďarsku ani nežil, vznikl téměř všudypřítomný škůdce, odpovědný
za všechno, co Orbán potřeboval právě vysvětlit.
Donald Trump
zase dokázal proměnit Hillary Clintonovou z volební soupeřky v
kriminální postavu kolektivního rituálu. Nešlo už o to, zda má lepší
nebo horší program. Dav měl skandovat, že má být zavřena do vězení. Politický
nesouhlas dostal podobu trestního řízení vedeného bez soudu, protože
protivník nesměl být pouze poražen. Musel být zbaven legitimity.
Ještě
bližší je slovenský případ. Robert Fico a jeho lidé opakovaně
označovali Zuzanu Čaputovou za americkou agentku a loutku zahraničních
zájmů. Prezidentka kvůli nepravdivým výrokům podala žalobu a hovořila
také o výhrůžkách, které dostávala ona i její rodina. Po letech
mimořádně hrubých útoků se rozhodla o druhý mandát neusilovat, protože
podle vlastních slov už neměla dost sil. Nelze z toho vyrábět
jednoduchou příčinnou rovnici. Slovensko však ukázalo, že protivníka
není nutné jedním úderem porazit. Stačí ho dlouho špinit, unavovat a
nutit, aby každý den znovu dokazoval, že není tím, čím ho vláda nazvala.
Petr
Pavel není porcelánový světec vystavený v hradní vitríně. Je politik.
Má poradce, sleduje veřejné mínění, vybírá si témata a jistě ví, že
prezidentské volby budou v roce 2028. Může dělat chyby, může překračovat
nepsané hranice a jeho kroky mají být kritizovány stejně jako kroky
kohokoli jiného.
Nic z toho však z něj automaticky nedělá vůdce
opozice. Prezident se nestává opozičním politikem pokaždé, když odmítne
fungovat jako dekorativní květina v pracovně premiéra. Česká ústava
nevytvořila Hrad jako věšák, na který vláda při příchodu odloží kabát a
při odchodu si ho zase vezme.
Babiš si Pavla vybral také proto,
že skutečná parlamentní opozice mu zatím neposkytla dostatečně silného a
fotogenického protivníka. Vláda potřebuje výraznou osobnost, proti níž
se může vymezovat, protože podobně silný lídr mezi opozičními stranami
chybí. Útoky na Pavla navíc spojují ANO, SPD a motoristy společným
nepřítelem.
Populista, který se dostane k moci, totiž narazí na
nepříjemný problém. Nemůže donekonečna nadávat na vládu, protože vláda
je on. Musí si proto najít jinou instituci, vůči níž může dál hrát
opozičního povstalce. Babiš se stal premiérem opozice proti
prezidentovi. Drží volant a současně křičí ze sedadla spolujezdce, že
zemi řídí někdo jiný.
Právě osobní kontrast dělá z Pavla tak
vhodný terč. Pavel mluví pomalu, Babiš zaplavuje prostor. Pavel se snaží
působit předvídatelně, Babiš prodává improvizaci jako lidovost. Jeden
připomíná existenci institucí. Druhý se už desítky let prezentuje jako
oběť institucí, i když je premiérem, miliardářem a předsedou nejsilnější
vládní strany.
Pavlův klid je pro Babiše nebezpečný, protože
funguje jako výčitka, aniž by prezident musel cokoli říkat. Ukazuje, že
autoritu lze vykonávat také bez permanentního rozhořčení. Nemusí to
znamenat, že má Pavel vždy pravdu. Znamená to pouze, že vedle něj
Babišův politický hluk začíná být slyšet jako hluk.
Strategie
dlouhodobého očerňování přesto může fungovat. Opakovaný výrok nemusí být
přesvědčivý. Stačí, když se stane únavným a postupně znečistí význam
slov. Jestliže vláda bude dva roky denně říkat, že prezident je
stranický kandidát opozice, část veřejnosti tomu nakonec uvěří a další
část si řekne, že pravda bude asi někde uprostřed. Právě na tuto
pohodlnou polovinu pravdy populistická propaganda spoléhá.
Babiš
však zároveň riskuje, že Pavlovi poskytne přesně to, z čeho ho obviňuje.
Když ho bude každý den nazývat vůdcem opozice, vyzdvihne ho nad
skutečné opoziční strany. Když bude každý spor vydávat za prezidentskou
kampaň, zajistí prezidentovi trvalý prostor v médiích. A když bude
odmítat schůzky ve chvíli, kdy je Hrad nabízí, každý jeho útok se může
změnit v neplacený volební spot pro Petra Pavla.
Vracíme se tedy
do školní třídy. Bohatý výtržník z poslední lavice si vybral premianta,
protože ho dráždí už samotná existence člověka, který má připravený
domácí úkol. Může kolem sebe shromáždit část spolužáků, vysvětlit jim,
že rozvrh je podvod a ředitelna součást spiknutí. Může dokonce na
nějakou dobu ovládnout celou třídu.
Jenže čím hlasitěji bude
křičet, že inkoust na podlaze rozlil premiant, tím nápadnější bude
lahvička, kterou stále ještě drží v ruce.
Diskuse