12. 7. 2026 / Boris Cvek
Podle Tocquevilla americká federace, nebo spíše konfederace, posílila během americké revoluce (války proti Britům, kdy Spojené státy podporovala Francie – Tocqueville tuto revoluci pohrdlivě srovnává s Francouzskou revolucí), nicméně po ní se federální vláda dostala do situace, kdy vyhlásila svou bezmocnost. To vyvolalo přípravu nové, současné, ústavy USA.
Problém byl, jak zachovat suverenitu států a zároveň zachovat federaci. Unie proto měla jasně vymezené pravomoci, například vybírat daně, obranu a zahraniční politiku, zatímco vše ostatní zůstalo na státech. Mezi hlavní unijní instituce patřil Nejvyšší soud (Tocqueville argumentuje, že pravomoci Unie jsou např. i díky centralizace soudní moci silnější než pravomoci staré monarchie ve Francii), Kongres a prezident.
Na úrovni Unie je Kongres složen tak, aby balancoval zájmy lidu vs. zájmy států, což dobře známe z dneška: v Senátu mají státy navzájem stejné zastoupení, ve Sněmovně je zastoupen lid podle počtu obyvatel. Velkou pozornost věnuje Tocqueville srovnávání prezidenta a francouzského krále. USA a Francie odvozují podle něj prakticky stejnou měrou vládu z lidu: v USA pomocí voleb, ve Francii pomocí revolucí. Jinak je ale král ve Francii tak propleten se zákonodárnou a soudní mocí (konstituční monarchie, nikoli starý režim) a tak svázán s právy jedné rodiny na dědičnou moc, že to vytváří zcela jinou situace, než je postavení prezidenta v Unii, který je prakticky podřízen Kongresu.
Paradoxně prezident podle Tocquevilla může vládnout i bez většiny Kongresu právě proto, že je mu podřízen, že je slabý, zatímco ve Francii by střet mezi králem a parlamentem znamenal vážnou krizi a kolaps systému. Prezident je samozřejmě, stejně jako dnes, omezen i v oblasti zahraniční politiky, a to Senátem. Na druhou stranu velmi prozíravě a realisticky (Tocqueville má obecně sklon poukazovat na to, že teoretické zásady v reálném životě dostávají podobu podle praktických okolností) zdůrazňuje, že slabé postavení prezidenta Unie je dáno tím, že ta na rozdíl od Francie nemají kolem sebe nepřátele, má malou armádu a nevede války. Za občanské války a po ní role prezidenta výrazně roste. Ostatně Unie se stává skutečně silnou federací až po občanské válce.
Tocqueville považuje volbu federálního prezidenta za vážnou politickou krizi, kterou si musí demokratická společnost projít. Je to čas pro vášně, intriky, korupci, nicméně poznamenává, že dosud nikdo kvůli této funkci nebyl ochoten vyvolat povstání. Funkce prezidenta americké Unie prý nestojí za to, aby se někdo pokoušel ji držet ozbrojeným konfliktem, protože prezident se pod skončení mandátu těší bezpečnosti a dobrému životu. Stejně tak úředníci, kteří musí skončit se starou administrativou, mohou být prý připraveni o pohodlí, ale živobytí si snadno najdou mimo vládu. Tím je zajištěno, že boj o moc není bojem o život.
Za velkou chybu považuje to, že prezident Unie může být zvolen znovu, protože to jej prý pak motivuje k tomu, aby dělal, co lidu na očích vidí, aby lid korumpoval atd. Systém volby prezidenta probíhá přes volitele (volené lidem) proto, aby volba mohla proběhnout naráz – a pokud se nezdaří, volí prezidenta Sněmovna (takto byl zvolen v roce 1801 po asi 30 skrutiniích Jefferson).
Tocqueville se velmi vážně zabývá také federálním soudnictvím, které považuje za základ státnosti Unie. Federální vláda může státy nutit k poslušnosti především přes federální soudy, zejména Nejvyšší soud USA, který není jen odvolacím osudem, ale přímo vynáší rozsudky (i nad státy samotnými) a určuje judikaturu. Podle Tocquevilla je Nejvyšší soud v důsledku důležitou politickou institucí, která musí brát v úvahu veřejné mínění, jinak by mohlo dojít ke vzpouře.
Soudy samozřejmě musejí být nezávislé na moci výkonné i zákonodárné, nicméně všechny tyto tři moci vycházejí z jednoty organizace a myšlení státu. Federální justice je tedy podle Tocquevilla základem USA jako jednotného národa, který je nadřazen konfederovaným státům. To napětí mezi státy a Unií je tam ale cítit a je naprosto zjevné, že tehdy Unie neměla ještě tu federální sílu, jakou získala v důsledku občanské války.
Politické strany jsou podle Tocquevilla velké a malé. Velké způsobují revoluce a převraty, malé jsou postaveny na osobních zájmech a jejich vtělení do politické agendy. Strany ale vždy nakonec tíhnou ke sporu o zásadní princip: omezit moc lidu, nebo ji uvolnit. Federalisté chtěli to první a po revoluci (to byla doba velkých stran) využili situace a vtělili své myšlenky do ústavy. Tehdy se lid bál o Unii a dal jim moc. Když se lid přestal bát, převážila strana republikánů (neplést s dnešními republikány nebo s republikány za Lincolna, kdy byli republikáni na straně centralizace Unie) – prvním jejím triumfem bylo zvolení Jeffersona v roce 1801 do funkce prezidenta. Federalisté pak zanikli.
Tocqueville pohrdavě píše o boháčích v USA, kteří sice nesnášejí vládu lidu, ale bojí se ho. Tzv. aristokratická strana je prý, aspoň zatím, bez šance, ale Tocqueville – v rozporu se svou tezí o nutném prosazení se demokracie všude na světě – připouští, že i v USA se může dostat k moci monarchie, pokud se změní podmínky. Boháč si prý zatím podává ruku se svým ševcem (se kterým dokonce mluví o politice jako s rovnoprávným občanem!) a chodí skromně oblečený, aby lidu lichotil. Doma ale žije jako aristokrat. To samozřejmě francouzský šlechtic, který svou moc a své bohatství vystavuje na odiv, považuje za nechutné.
Tocquville na jedné straně odmítá, že by ve Spojených státech byly nějaké opravdové příčiny pro vážný politický střet, dokonce ani ty materiální, ale pak zase uznává, že hlavní politický střet obecně, kolem kterého se politika vždy nutně musí točit, je střet mezi bohatými a chudými. Říká to velmi explicitně a tvrdě, něco ve smyslu: co je vždy naprosto jasné a na čem končí všechny diskuse, to je to, že já jsem bohatý a ty jsi chudý, to nás staví proti sobě. Samozřejmě v USA se tohle v té době řešilo politicky. Tocqueville zmiňuje poprvé i ekonomický konflikt mezi Severem a Jihem o povahu obchodu: Sever chtěl cla, Jih naopak. Ten spor byl zřejmě velmi zásadní a hluboký a souvisel s ekonomickým systém v obou částech Unie.
Občané Spojených států jsou, píše Tocqueville, už jako děti vedeni k tomu, aby se starali sami o sebe a vytvářeli za tím účelem spolky, v nichž si sami stanovují pravidla, která dodržují. Ukazuje, že v Unii spolky představují obrovskou politickou sílu, která ale není destruktivní. Spolkový život za účelem politických cílů prý Američané převzali z Anglie. V demokracii je podle Tocquevilla zejména možnost politické menšiny se spolčovat a protestovat proti vládě většiny důležitou pojistkou proti tyranii. Podstatné ovšem je, že v Unii je většina jasně dána všeobecným volebním právem. Tuto situaci Tocquevill kontrastuje s Evropou, kde může kdejaký politický spolek považovat sebe za výraz většiny, která je potlačena, protože neexistuje všeobecné volební právo. To pak vede k tomu, že v Evropě jsou politické spolky militantní a usilují o násilnou změnu režimu.
Tocqueville ovšem podrobně odmítá, že by všeobecné volební právo mohlo vést ke zvolení těch nejlepších, dokonce je to podle něj prý naopak (jako příklad uvádí Sněmovnu reprezentantů, kde prý sedí průměr až podprůměr, jako kontrast uvádí Senát, který byl tehdy volen nepřímo přes státy). Nicméně podle Tocquevilla je všeobecné volební právo pro svobodu i demokracii nezbytné a má mnoho výhod, jednou z nich je výše právě fakt, že o většině není pochyby (je třeba ovšem připomenout, že ženy, jakožto skutečná většina společnosti, volební právo neměly).
Obecně Tocqueville vidí mnoho problému v americké decentralizaci správy: úředníci mají větší tendenci ke svévoli, jsou méně kontrolováni shora, ale zase je kontroluje lid. Když úředník vyvěsí seznam opilců, kterým nesmí být naléváno, berou to prý občané Unie jako správnou věc, protože to je otázka místních poměrů a lidé vědí, zda to je adekvátní.
Podle Tocquevilla v USA chybí úřední záznamy a evidence a nejlepším zdrojem informací o minulosti jsou noviny. Zajímavé jsou úvahy o daních a korupci. V demokracii, říká Tocqueville, v důsledku všeobecného volebního práva vládnou chudí (každý, kdo se musí živit vlastní prací, je podle tohoto šlechtice samozřejmě chudý), takže veřejné výdaje jsou vysoké a lid chce, aby byly vynaloženy v jeho prospěch. Tocqueville cituje obrovské výdaje na veřejné školství nebo chudinu ve státu New York.
Oproti tomu monarchie nebo aristokracie má za cíl, aby si chudina zvykla na svůj osud, chudina je pro šlechtu něco jako odlišný lidský druh, do kterého se nelze vžít. V demokracii vládne lid, který všechno posuzuje z perspektivy chudých lidí, např. preferuje vyšší platy pro nižší úředníky, kteří jsou mu blíže, než pro vyšší úředníky ve srovnání s Francií (samozřejmě i v USA té doby měl prezident vyšší plat než někdo na obci, ale ten poměr byl jiný než ve Francii). Princip, že každý úředník je placen veřejností, umožňuje, aby úřady mohli zastávat i lidé, kteří se živí vlastní prací, naopak čestné funkce bez platu prý vedou k vládě aristokracie.
Tocqueville má zvláštní pohled na korupci: ve Francii se korumpuje tak, že si boháči kupují veřejnou moc v konkurenci s jinými boháči, je to takový trh, který je ale lidu vzdálený, takže nedává špatný příklad (korupce v Anglii podle Tocquevilla, pro srovnání, byla založena zase přímo na kupování voličů). Lid tomu prostě nerozumí. Ve Spojených státech naopak jsou korumpováni volení politici a lid to sleduje a má tendenci za vším hledat korupci, zejména poměřuje politiky vlastním pohledem. Navíc vzhledem k tomu, že Unii je prý mnohem lukrativnější než politika soukromý byznys, stávají se úředníky spíše neschopní lidé, kteří mohou vidět jedinou cestu k bohatství právě v korupci.
Podle Tocquevilla je obecně v USA velké bohatství a svoboda, která (demokracie, vláda většiny) obecně generuje mnohem větší bohatství, než dokáže zdanit. Aristokracie a monarchie naopak mají tendenci likvidovat zdroje bohatství a vážit si spíše bohatství, které už lidi mají, než toho, které mohou vytvořit. Američané jsou proti tomu posedlí tvořením bohatství a zlepšováním svého materiálního života, touží po novotách, blahobytu, vzdělání a pokroku.
Tocqueville pojednává o tom, co je to vlastenectví, a tvrdí, že za staré monarchie ve Francii (myslí tím asi vládu Ludvíků XIV.-XVI.) prosté obyvatelstvo bylo vlastenecké v tom smyslu, že mu nevadilo, že je vydáno na milost a nemilost panovníkovi, důležité bylo, že jim vládne nejmocnější panovník světa. Dnes se tohle přičítá Rusům jako nějaká dědičná vlastnost. Francouzi byli stejní (a za Frondy nebo za Revoluce takoví nebyli, takže se to prostě mění). Tocqueville tvrdí, že vlastenectví, které za starých časů „nevinnosti“ spočívalo na náboženství, citech k půdě atd., nelze v moderní době držet – jeho jedinou náhradou je podle něj americký model: lid si uvědomí tím, jak se aktivně podílí na správě země, že prosperita vlasti je v jeho vlastním zájmu, a tak – a to je přímo Tocquevillův termín – začne milovat svou vlast z chamtivosti. Na tom je prý založen patriotismus občanů Unie.
Dokonce Tocqueville tvrdí, že patriotismus je tam tak vyhrocený, že cizinec nemůže na Unii nic kritizovat, aniž by je urazil. Tocqueville to označuje za nejméně snesitelnou vlastnost občanů USA. Tvrdí, že jsou schopni chápat i počasí a přírodní podmínky Severní Ameriky jako svou vlastní zásluhu. Ta země je jejich, oni ji budují a nikdo jim na ni nebude sahat.
Demokracie ovšem podle Tocquevilla nedovede dělat pořádnou zahraniční politiku, protože lid není stálý a je zmítán vášněmi. Jako příklady aristokracií, které uspěly tak, jak podle něj demokracie nemůže, udává dvě impéria: římské a britské. Chválí USA za izolacionismus a rozsáhle cituje Washingtonův postoj: Evropa je plná válek a my se musíme držet od nich co nejdále. Nicméně když prý ve Francii vypukla revoluce, chtěl americký lid jít do války s Británií a Washington ztrácel mezi lidem i jeho zastupiteli podporu.
Tocqueville míní, že se USA nemohou stát velkou vojenskou mocností z mnoha důvodů, jedním z hlavních je absence povinných odvodů, což prý lid nepřijme, protože by to bylo proti němu. Myslím, že by se velmi divil, kdyby zjistil, že právě z USA se stala už na konci 19. století vojenská velmoc. Nicméně to bylo spojené s centralizací po občanské válce a s celkovou změnou americké mentality.
Tocqueville taky vidí slabost americké demokracie ve špatných zákonech a neschopnosti úředníků, nicméně velmi zdůrazňuje, že neustálá změna zákonů a lidí u moci v demokracii umožňuje zpětné opravy, což podle něj je hlavní důvod americké prosperity. Tvrdí, že na první pohled se Unie po stránce zákonů a kvality úředníků jeví hrozně, ale když se člověk zadívá hlouběji, vidí naopak, že to funguje skvěle. Zatímco v aristokracii korupce a chyby úředníků a politiků vedou k petrifikaci systému, který je vytvářen pro dědičnou třídu (Tocqueville skutečně užívá toto slovo a třídní dělení a zájmy společnosti bere za prakticky nepřekonatelnou samozřejmost), tak v demokracii to, že úředníci nemohou předat své úřady po dědičné linii a že jsou tak často měněni, že se nemohou uzavřít do nějaké trvale fungující kasty nebo mafie, vede k neustálé obnově systému.
Například Tocqueville přímo tvrdí, že zkorumpovanost a neschopnost jednoho úředníka v USA nevede k propojení s jiným takovým úředníkem, ale naopak jejich chyby vedou k tomu, že se navzájem usvědčí. Tak podle Tocquevilla demokracie pracuje k obecnému prospěchu i svými chybami, zatímco aristokracie potlačuje obecný prospěch i svými přednostmi (kdy schopní a skvělí lidé vytvářejí mafii ve jménu vlády svých potomků).
Tocqueville rozsáhle uvažuje nad tím, kde se bere v občanech Unie úcta k zákonu, a vysvětluje to tím, jak jsou běžní Američané součástí politického života a tvorby zákonů. Mluví o obrovské, neuvěřitelné aktivitě běžných občanů v těchto ohledech. Dokonce i ženy se podle něj účastní takových shromáždění a zapomínají na domácí práce – prý to berou jako divadlo. Občan Unie nekonverzuje, ale diskutuje, má sklon k politickým proslovům i v soukromém hovoru, a když se zapomene, obrací se na druhého člověka oslovením: „Pánové!“, jako by byl na nějakém shromáždění. Podíl občanů na tvorbě zákonů a veřejném životě je podle Tocquevilla v moderní době jedinou zárukou úcty k zákonům. Lid musí mít sobecký zájem na tom, aby zákony fungovaly.
Ale pak tvrdí: chcete stát skvělých činů, plný umění, poezie, slávy? – pak nechtějte demokracii. A hned dodává: pokud ale nemáme na vybranou, musíme demokracii rozvíjet, aby co nejméně škodila (víme, že Tocqueville považuje demokracii za něco nevyhnutelného). Další problém: demokracii chybí stabilita zákonů, pořád se něco mění, lid není schopen dokončit a domyslet projekty, prostě chybí tu něco, co bych nazval „deep state“, mnoha Američany dnes nenáviděný a krásně představený v britské tradici státní správy v pořadech „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“. Tocqueville by asi žasl, jak se demokracie od jeho dob dokázala proměnit a stát se efektivní.
Další opakující se téma je tyranie většiny, ta je prý největší nebezpečí demokracie. Tocqueville ukazuje, jak v tehdejší Unii většina tak či ona ovládá, přímo či nepřímo, úplně všechno. Problém je v přílišné homogenitě americké společnosti, což se postupem dějin výrazně změní a různá práva menšin se stanou potom mantrou americké demokracie a charakteristickým rysem právního státu. Nicméně je jasné, že v demokracii práva menšin těžko mohou fungovat proti vůli většiny, takže hlavní úkol v tomto směru je budovat pluralitní a uvědomělou většinu.
Nebezpečí tyranie většiny ilustrují dva příklady: v Baltimore nějaké noviny psaly tak, že se to většině nelíbilo, došlo k rabování i vraždě, nicméně milice ze strachu z většiny nezasáhla, stejně tak soudy ze strachu z většiny neodsoudily vrahy. V Pensylvánii měli svobodní černoši právo volit, ale volit nechodili, protože se báli lynčování většinou. Tohle ale nejsou akce postavené na volbách, hlasování, naopak takto mohou fungovat prostě jen tyranizující gangy.
Tocqueville tyranii většiny chápe jako naprosté vymazání svobody ducha. Mučení inkvizice podle něj nemůže zastavit svobodu ducha tak jako tyranie většiny, která sice nemučí, nezabíjí, nebere majetky, ale staví člověka s jinými názory do pozice vyvrhele a spouští tvrdou autocenzuru. Podle Tocuquevilla takto Spojené státy nevypadaly hned od začátku, naopak v době revoluce (tedy vzpoury proti Británii) to byla země plná velkých, svébytných osobností, ale pak nastoupila tyranie většiny. Na druhou stranu pak rozebírá podrobně, co tyranii většiny v USA brání: je to správní autonomie na místní úrovni a hlavně obrovský vliv právníků. Ke svobodě je nutné, aby spravedlnost stála nad většinou a aby spravedlnost byla něco jako všelidský zájem, že ten, kdo hájí spravedlnost, je vyslanec všeho lidstva.
Podle Tocquevilla právníci svým způsobem vzdělání a myšlení tvoří ve společnosti zvláštní kastu, v demokracii, nota bene v Unii nebo Anglii s precedentním pojetím práva, kastu konzervativní a aristokratickou. Ve Francii nebyli před rokem 1789 puštěni k moci, tak se stali služebníky revoluce. V Anglii je naopak aristokracie zapojila do systému vlády a stali se spojenci aristokracie (Tocqueville označuje Anglii za „aristokratickou republiku“, už tehdy to pro něj nebyla tedy faktická monarchie). V Unii jsou v jeho očích právníci jedinou aristokracií, které se lid nebojí, naslouchá jí a rád na ní závisí ve všech možných, zejména občanských, sporech.
Praktické působení právníků v reálném, běžném životě má podle něj na lid výchovný vliv – lid si uvědomuje, že jeho rozhodnutí má nějaké reálné důsledky, učí se myslet realisticky nad zájmy spoluobčanů a jejich právy. Porota ho nezajímá jako nástroj trestní práva, ale jako politický orgán, který představuje uplatnění lidu v hledání spravedlnosti, zejména v občanskoprávních sporech. Porota je podle něj svrchovaně politický orgán a slouží k tomu, že právnický duch a smysl pro spravedlnost se šíří lidovými vrstvami. Samozřejmě mnoho zásadních kauz i v USA té doby rozhodovali soudci sami.
Zajímavé je, že Tocquevilla vůbec nezajímá otázka, zda porota nějak pomáhá k tomu, aby se nalezla skutečná spravedlnost, to považuje za technikálii. Dokonce v oblasti trestního práva nevidí nic jiného než posuzování zjevných fakt, což je až odzbrojující pro člověka, který žije v možnostech moderní kriminalistiky, kdy lze opravdu mluvit o možnosti stavět na faktech: otisky prstů, balistika, DNA, krevní skupiny... nic z toho v roce 1830 nebylo.
Tocqueville popisuje konkrétního revolucionáře, rovnostářského populistu, který přišel z Francie do Unie, kde se stal bohatým statkářem v Pensylvánii. Když se tam potkal s Tocquevillem, začal ho poučovat o tom, jak důležitá je majetková nerovnost, pořádek atd. Tocqueville žasl a ironicky k tomu píše, že ten pán asi konečně našel chybějící část v řetězci důkazů pro své společenské teorie. A pak zvolá: kéž by štěstěna měla vliv jen na naše tělo a city a nikoli na náš rozum. Tyhle pasáže jsou snad až postmoderní a Tocqueville krásně ukazuje, jak je rozum člověka dán podmínkami. Tocqueville s tím není úplně komfortní, není postmodernistou, ale tyhle fakta v realitě zřetelně vidí.
Jiným příkladem je katolická církev v USA. Tocqueville je katolík, má náboženství velmi rád a v roce 1830 chápe katolickou církev jako v zásadě naprosto svobodnou a rovnostářskou, pokud se zbaví vrchnosti. Ukazuje ovšem, že hlavní důvod, proč v Unii jsou katolíci nejvíce demokratičtí a rovnostářští ze všech křesťanů, je to, že jsou chudí a jsou v menšině. Jiné podmínky vytvářejí zcela jinou církev, byť je to ta samá církev. Katoličtí faráři dokonce už v té době v Unii dospěli k postoji, že politika je něco, co nepatří do náboženství, a že chybné politické postoje nejsou zásadní náboženské selhání, ale jsou na úrovni chybných představ o stavění domu. Zní to velmi zajímavě, až šokujícím způsobem, když si člověk uvědomí, kam katolická církev spěla po roce 1850, tedy k politickému pojetí katolictví, k odmítnutí demokracie, liberalismu atd.
Tocqueville považuje náboženství za dobro a Unii za vysoce náboženskou společnost, která je proti Evropě příkladem moderního pojetí víry. On chápe náboženství jako emoci a chápe ho jako společenský tmel, který má lví podíl na stabilitě svobodné společnosti. Chápe ho tedy čistě prakticky a obdivuje občany Unie za to, že přes velké množství „sekt“, které tam jsou, mají toto praktické pojetí, přičemž prý nevadí ani nějaké to pokrytectví, které se musí být v tak náboženské společnosti vyskytovat jaksi nutně. Hlavní vliv náboženství v Unii vidí v rodině, což považuje za pozitivní, naopak v Evropě vidí v té době rozklad rodiny a z rodinných frustrací pak lidé v Evropě prý dělají revoluce.
Hlavní problém rozkladu náboženství v Evropě (rok 1830!) je podle Tocquevilla spojení náboženství s politickou mocí. Právě důsledné oddělení státu a církve a nutnost tolerovat bouřlivý společenský život, politické a technické novoty, svobodu, právě to v Unii vedlo podle něj ke zdravému pojetí víry, které se může vázat na trvalé potřeby citového života člověka, naopak v Evropě se náboženství spojilo s politikou a oprávněný politický boj proti staré moci vede k nenávisti k náboženství, které je s ní zaměňováno.
Tocqueville přímo tvrdí, že spojení náboženství s politickou mocí je jako přivázat věčnost k mrtvole. Pro Tocquevilla v roce 1830 by radikální sekularizace Evropy, jak proběhla ve 20. století, nebyla překvapením, stejně jako by pro něj nebylo překvapením náboženské ukotvení USA, které přetrvává až dodnes. Bylo by pro něj asi velkým překvapení, že převážně ateistické společnosti mohou být svobodné, a to dokonce tak svobodné, jak nikdy žádná jiná společnost nebyla – míním tím třeba skandinávské společnosti dnešní doby.
Tocqueville se velmi obsáhle se věnuje osudu Indiánů a černochů v USA. Mluví o rasách, ale za různé rasy považuje také Francouze a Angličany. Vztah Američanů k Indiánům a černochům považuje za tyranii. Indiáni jsou podle něj určeni k vyhynutí. Mechaniku tohoto procesu popisuje rozsáhle. Indiáni jako lovci kontaktem s kolonisty získali touhu po nových věcech, takže lovili nadmíru zvěř, aby mohli získat ty věci směnou. Navíc zvěř byla vypuzována civilizací, takže museli jít se zvěří stále na západ. Tím ale naráželi na území jiných kmenů. Jak zvěře ubývalo, přicházela bída a hrůza. Tocqueville chápe osud těchto lidí jako děsivý, nelidský, plný hrůzy.
Indiáni podle něj z různých důvodů odmítali civilizaci. Jedním z nich byla hrdost a tradiční hodnoty. Zde Tocqueville říká, že Indiáni uvažují jako středověká šlechta na hradech: smyslem života je boj, lov a sláva. Považuje to za primitivní, ukazuje, jak jsou indiánští muži nuceni pojetím cti k životu, který je neslučitelný se zemědělstvím. Někteří Indiáni ale přijali zemědělské zvyklosti a snažili se civilizovat, dokonce vydávali své noviny. Jenže ti zase nemohli ekonomicky konkurovat osadníkům, a tak skončili taky v bídě a vymírání. To ale podle Tocquevilla byla i situace Francouzů: tam, kde se francouzské kolonie setkaly s anglickými, byly ekonomicky zničeny. Francouzi navíc měli mnohem větší sklon smísit se s Indiány a přijímat jejich způsob života.
Vrcholem všeho je pak přístup států a federální vlády, které Indiánům slibovaly a přísahaly, že od nich koupí už jen toto poslední území a dají jim pokoj. Vždy to bylo porušeno a Indiáni neměli žádná reálná práva. Tocqueville nakonec říká, že občané Unie pomocí naprosto humánně vypadajících prostředků, pomocí různých smluv, koupí, záruk, pomocí hry na lidskost (např. vezmou Indiány za ruku a odvedou je do jejich rezervace, kde je nechají zemřít hlady), dokázali vyhladit indiánskou rasu, zatímco Španělé, kteří se k Indiánům chovali naprosto brutálně, pouštěli na ně své psy, vraždili je, nakonec nedokázali Indiány zničit a částečně s nimi splynuli. Celkově je jasné, že Tocqueville chápe Indiány jako normální lidi, kteří kdyby měli více štěstí a možností, mohli by se civilizovat, nicméně jejich tradiční způsob života a kulturu považuje za stejně nezachranitelnou jako evropský středověk.
Pokud jde o černochy, Tocqueville považuje otroctví za čiré zlo. Obnovení otroctví Evropany v 17. století je podle něj strašné selhání křesťanské civilizace. Ve srovnání s otroctvím v antice je to novodobé horší v tom, že je spojeno s rasou, takže propuštěný otrok a jeho děti budou vždy náležet „otrocké rase“. Navíc antický otrok byl nezřídka vzdělanější než jeho pán, naopak černošští otroci jsou drženi záměrně na úrovni dobytčat.
Podle Tocquevilla je otroctví ekonomicky nevýhodné a v Unii roku 1830 je to jasně vidět. Otrok není motivován pořádně pracovat a musí být živen celý život, dělník je mnohem efektivnější. Jako příklad dává srovnání států na obou březích řeky Ohio: Kentucky je otrokářský stát, zaostalý, naopak Ohio je stát, který nemá otrokářství, ba zakazoval černochům vstup na svou půdu, a zde vládne podnikavost, bohatství, vyspělost. Otrokářství vytváří u bělochů pohrdání fyzickou prací, odpor k podnikání, lenost, zálibu v lovu a zbraních – což Tocqueville dává do paralely s klasickou evropskou šlechtou (svým postavením, mentalitou blízko otrokářům). Takový přístup k životu vede k úpadku.
Problém je, že státy severu Unie sice otroctví odmítají a postupně ruší, nicméně podle Tocquevilla tam rasismus v důsledku toho spíše roste. Propuštění otroci nemají šanci konkurovat bílým dělníkům a upadají do bídy a strašného umírání. Navíc politika, že nově narození černoši jsou svobodní, vede k tomu, že dospělí černoši jsou prodávání na Jih. Celkově pak platí, že s tím, jak ustupuje otrokářství na jih, ustupuje s ním i černá rasa na jih (připomenu, že podle něj slovo „rasa“ znamená i anglickou rasu nebo francouzskou rasu). Zatímco sever Unie se podle Tocquevilla může černochů zbavit, jih to nedokáže a nemůže jim ani dát svobodu, protože to by vedlo k válce mezi černochy a bělochy.
Je zajímavé, že Tocqueville vůbec nepočítá s možností občanské války Severu proti Jihu, naopak uvažuje, že běloši na Jihu budou potřebovat pomoc Severu. Toto téma prý bylo na Severu velmi živé. Tocqueville zmiňuje soukromé iniciativy transportu svobodných černochů do africké kolonie Libérie, kde si černoši udělali malé Spojené státy: s volbami, kongresem, porotami atd. Nicméně transport podle Tocquevilla není řešení, protože nemůže fyzicky dosáhnout přestěhování černošské rasy z USA. Na jihu USA tak vzniká obrovský problém, který se podle Tocquevilla snaží otrokáři dusit stupňujícím se útlakem černochů, např. je zakázáno učit je číst a psát.
Tocqueville věnuje rozsáhlé úvahy otázce budoucí stability Unie. Ukazuje, jak je federální vláda slabá a jak ji budou moci státy zničit, pokud budou chtít. Všechny věcné motivy vidí ovšem na straně zachování Unie. Např. Jih potřebuje od Severu nejen ochranu před případnou vzpourou černochů, ale hlavně seveřanské loďstvo pro obchod se světem. Sever také Jihu poskytuje průmyslovou výrobu. Pro všechny státy je výhodný obrovský vnitřní trh bez cel a všechny státy v rámci Unie prosperují. I ty nejzaostalejší státy Jihu podle Tocquevila rostou více než nejbohatší státy Evropy.
Hlavní nebezpečí pro Unii vidí ovšem paradoxně v tom růstu samém. Unie roste nejen bohatstvím, ale hlavně populačně a geograficky a dochází k tomu, že Jih ztrácí na vlivu, protože oproti Severu a Západu ztrácí na obyvatelstvu, tedy i na zastoupení ve Sněmovně, čili ztrácí vliv na volbu prezidenta atd. Jižanům prý připadá, že v důsledku obrovské expanze Severu a Západu jsou utlačovaní.
Tocqueville se kromě toho obává, že tím, jak nesmírně rychle se Unie rozvíjí a jak je posedlá rozvojem kapitálu, novotami, vírou v lidskou zdokonalitelnost, může brzy dojít k tomu, že bude zcela jinou zemí, než je za jeho doby. Pro mnohé lidi to může podle něj být nepřijatelné. Např. předpokládá, že centrum USA se přenese do údolí řeky Mississippi. Asi by se dnes divil, že východní pobřeží stále zůstává skutečným centrem USA, ale sílu státu New York viděl už ve své době. Asi by se také divil, že z USA stala skutečně silně centralizovaná federace, v níž federální vláda není rozhodně nechána na pospas jednotlivým státům, ale naopak je výrazně silnější než ony.
Na světě jsou v roce 1830 podle Tocquevilla dvě rostoucí velmoci, které překonají zbytek světa: USA a Rusko. Obě si podle něj jednou rozdělí svět, USA pomocí svobody, Rusko pomocí nevolnictví. Jinak se Tocqueville stále točí kolem slabé federální vlády, která vznikla podle něj jen náhodou v důsledku revoluce, a čím větší blahobyt občanům Unie dává, tím více si oni myslí, že se bez ní obejdou.
Zabývá se i vzpourou Jižní Karolíny proti clům, což byla událost, která směřovala k občanské válce. Federální vláda ale ustoupila. Jižní Karolína přišla s principem tzv. nulifikace, tedy práva jednotlivých států odmítnout jakýkoli federální zákon a odmítnout federální jurisdikci. Zde jsou asi skutečné kořeny občanské války. Nulifikátoři byli Jižané. Tendenci k rozpadu USA ve prospěch suverenity států chápe Tocqueville jako republikánský princip, který je v USA obecně velmi silný a který zahrnuje tendenci občanů Unie k vládě lidu, stojící na přesvědčení, že člověk je dostatečně nadán Bohem k tomu, aby si o svých věcech, včetně víry, životní cesty, povolání, byznysu, ale i politické orientace, rozhodoval sám.
Republikanismus je v USA prý téměř nevykořenitelným principem a scénář nastolení aristokracie nebo monarchie, tedy uzurpace vlády nad lidem malou skupinou lidí, je podle Tocquevilla téměř vyloučen. Aristokracie a monarchie v Evropě podle něj vznikala pomocí válek a násilí, a to za specifických podmínek, které v moderním Evropě nebo USA už prakticky nejsou možné. Šlechtic Tocqeville tak svou společenskou třídu posílá do nevratné minulosti.
Tocquville se také celkem podrobně zabývá otázkou obchodní moci Unie a podrobnými úvahami dochází k závěru, ale její občané dokážou být díky své vervě a odvaze, ba bezhlavosti, díky svému prahnutí po zisku, lacinější než všechny jiné národy. A podle Tocquevilla láce je tou největší silou v obchodu. Ukazuje celkem přesvědčivě, že i národy a říše, které se nenávidí, spolu běžně obchodují, pokud je to pro ně ekonomicky výhodné, tedy laciné. Konkrétním příkladem je pro něj rozvinutý obchod mezi v té době úhlavními nepřáteli: Británií a USA. Tocqueville předpovídá, že USA se stanou největší námořní mocností na světě, obchodní i vojenskou.
Diskuse