Brutální útok je odsouzeníhodný. Ale jazyk soudce také

21. 5. 2026 / Petr Waniek Horvath

čas čtení 4 minuty
Před Okresním soudem v Třebíči se projednává brutální útok skupiny mladíků na muže, kterého zkopali na ulici a nechali ležet bez pomoci. Je to čin, který si zaslouží jednoznačné odsouzení a přísné posouzení. Jenže do řízení vstoupil moment, který s trestní spravedlností nesouvisí, ale přesto může ovlivnit celý proces a tím je  jazyk samotného soudce.


Když předseda senátu během výslechu obžalovaných pronesl otázku, zda šlo o „nějakou cikánskou férovku“, nešlo o neobratnou formulaci. Šlo o výrok, který je v přímém rozporu s tím, co od soudce vyžaduje právní řád i základní principy spravedlivého procesu. A to je třeba říct jasně.

1. Nestrannost není psychologický stav, ale právní standard

České právo i evropská judikatura pracují s jednoduchým pravidlem:
soudce musí být nestranný, a zároveň tak musí působit.

To není formalita. Je to základní podmínka legitimity soudního rozhodování.

Evropský soud pro lidská práva to opakuje už desítky let. V případech Piersack, De Cubber nebo Kyprianou jasně řekl, že nestrannost se posuzuje objektivně – tedy podle toho, zda soudce svým chováním může vzbudit pochybnosti o své nezaujatosti.

A právě to se v Třebíči stalo.

Výraz „cikánská férovka“ není popis skutku. Je to etnický stereotyp. A stereotyp v ústech soudce znamená, že objektivní pochybnost vzniká automaticky. Ne proto, že by soudce nutně chtěl rozhodovat nespravedlivě, ale proto, že jeho slova vytvářejí dojem, že určité etnikum spojuje s určitým typem násilí.

To je přesně situace, kterou § 30 trestního řádu označuje jako možnou podjatost.

2. Jazyk soudce je součástí výkonu soudní moci

Soudce není soukromá osoba. Je to představitel moci soudní. Každé jeho slovo v soudní síni má právní význam, protože může ovlivnit:

·      výklad motivu činu,

·      hodnocení věrohodnosti obžalovaných,

·      posouzení polehčujících či přitěžujících okolností,

·      a v konečném důsledku i výši trestu.

Zákon o soudech a soudcích proto výslovně ukládá soudci povinnost vystupovat tak, aby neohrozil důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování.
To není etická fráze. Je to právní povinnost.

Pokud soudce používá jazyk, který by byl problematický i v běžné veřejné debatě, natož v soudní síni, porušuje tuto povinnost.

3. Proč je to nebezpečné: precedenční a institucionální rovina

Tento případ není jen o jedné větě. Je o tom, co taková věta znamená pro:

a) legitimitu justice

Soudní moc stojí na důvěře. Pokud soudce používá předsudečné výrazy, veřejnost může oprávněně pochybovat, zda rozhoduje podle důkazů, nebo podle stereotypů.

b) rovnost před zákonem

Čl. 3 Listiny zakazuje diskriminaci mimo jiné z důvodu etnického původu.
Soudce, který používá etnicky zatížené výrazy, se pohybuje na hraně porušení této zásady.

c) budoucí řízení

Pokud by soudce v jiné kauze použil výrazy typu:

·      „ukrajinská zlodějna“,

·      „vietnamská chemie“,

·      „arabský temperament“,

·      „česká vychytralost“,

·      „ruská brutalita“,

každý právník by okamžitě zvažoval námitku podjatosti.
A právem.

Všechna tato spojení mají společné to, že nevycházejí z důkazů, ale z předsudků. A předsudek je v soudní síni nepřípustný

 

4. Brutální útok je odsouzeníhodný. Ale jazyk soudce také.

Je důležité říct obě věci současně:

·      Pachatelé spáchali násilný čin, který si zaslouží trest.

·      Soudce použil jazyk, který je neslučitelný s jeho rolí.

Jedno nevylučuje druhé.

Spravedlnost není jen o tom, jaký trest padne. Je také o tom, jakým způsobem k němu soud dojde. Pokud soudce používá předsudečné výrazy, selhává v tom nejzákladnějším ,v nestrannosti, která je podmínkou legitimního výkonu soudní moci.

A to je problém, který nelze přejít jako „nevhodnou poznámku“.
Je to problém, který se dotýká samotné podstaty právního státu.

 

0
Vytisknout
342

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2026