Taliban je pronásledoval za to, že pomáhali USA. Nyní je Trump chce poslat do Demokratické republiky Kongo

5. 5. 2026

 

20. ledna 2025, týden před plánovaným odjezdem Nasimi z Kataru – kam ji a její rodinu evakuovaly USA – podepsal prezident Donald Trump výkonný příkaz pozastavující vyřizování žádostí o azyl. I když rodina prošla prověrkou a byla schválena k cestě, cesta byla přes noc zrušena.

Nyní patří rodina mezi 1 100 Afghánců, z nichž je nejméně 700 žen a dětí, kteří byli evakuováni USA za účelem přesídlení. Uvízli v Kataru a nyní jim hrozí, že budou posláni do další válkou zmítané země: Demokratické republiky Kongo. Minulý měsíc bylo potvrzeno, že Trumpova administrativa vede jednání o přesunu Afghánců, kteří pomáhali americkým silám, do Demokratické republiky Kongo namísto přesídlení do USA, které jim bylo slíbeno.

Nasimiina rodina tvrdí, že do Demokratické republiky Kongo, země, o které nic neví, daleko od jejich rodiny v Coloradu, bez afghánské komunity a kde nemluví jazykem, nepojedou. Ačkoli by návrat domů vystavil rodinu vážnému nebezpečí, říkají, že je „lepší zemřít v Afghánistánu, než tam jet“.

Stejně jako mnoho jiných dorazila Nasimi s rodinou do Kataru v prosinci 2024, krátce po porodu svého čtvrtého dítěte. To, co jim bylo řečeno, že bude krátká zastávka v táboře As-Sayliyah, se protáhlo na téměř rok a půl v nejistotě.

„Lidé tady šílí,“ říká Nasimi o podmínkách v Kataru. „Panuje tu neustálý strach. Ženy kvůli traumatu a nejistotě rodí předčasně a došlo dokonce k pokusům o sebevraždu.“

Podmínky v táboře se od začátku americko-izraelské války proti Íránu ještě zhoršily. „Slyšeli jsme nad hlavami rakety a úlomky od těch, které byly sestřeleny, dopadaly na naši střechu,“ říká Nasimi. Lidé se děsili, že pobyt v americkém zařízení z nich může udělat potenciální íránský cíl.

Tábor As-Sayliyah sloužil jako tranzitní zařízení pro zpracování a prověření rodin před přesídlením a nebyl navržen k tomu, aby je ubytovával po celé měsíce. Rodiny žijí v kontejnerech uvnitř hangáru, sdílejí toalety a kuchyňské zázemí, nemají pro děti řádné školní vzdělání a nesmějí tábor opustit.

Zahra Muhibová přijela do Kataru jako třináctiletá, několik dní před nástupem Donalda Trumpa do úřadu. Její rodina měla v úmyslu zůstat jen pár dní. Nyní je Zahře 15 let a v táboře, který popisuje jako „peklo“ a „vězení“, již oslavila druhé narozeniny.

Její rodiče sloužili jako důstojníci v afghánských ozbrojených silách v době, kdy v zemi působily americké jednotky. Když se však v roce 2021 k moci vrátili tálibánci, několik jejich bývalých kolegů bylo zadrženo a od té doby o nich nikdo neslyšel. Rodina se přestěhovala, ale i nadále dostávala výhrůžky. Nakonec jim bylo nabídnuto přesídlení do USA v rámci programu víz P1.

Zahra začala znovu doufat a snít, jak říká: o škole, dokonce o univerzitě a o životě, který si sama vytvoří.

Nyní žije v malém kontejneru se svými rodiči a jedenáctiletým bratrem. „Zde mi diagnostikovali depresi a úzkost a nyní beru léky. V noci téměř nespím a objevila se mi kožní vyrážka, které se nemohu zbavit,“ říká. „Když mi konečně dovolili jít s tátou do nemocnice, nasadili nám GPS sledovací zařízení, aby se ujistili, že neutečeme.“

Zahra říká, že by šla do DRC, kdyby byla donucena. „Vrátit se domů nepřichází v úvahu, protože to není bezpečné, takže bych šla kamkoli,“ říká a dodává, že je „unavená z nejistoty“.

Zahra říká, že ačkoli se v táboře konaly některé neformální kurzy, neexistovalo tam žádné strukturované vzdělávání a ona tráví většinu času sama, uzavřená do sebe. „Jsem bez vzdělání už čtyři roky kvůli zákazu vzdělávání dívek ze strany Talibanu,“ říká. „Čtyři roky plné smutku. Mám ráda všechny země, ale v DRK není dobré vzdělání ani dobrá zdravotní péče. Můj život je na pozastavení od příchodu Talibanu a nemyslím si, že bych v DRK mohla začít snít o velkých věcech.“

Shawn VanDiver, zakladatel a prezident AfghanEvac, nevládní organizace podporující Afghánce, kteří spolupracovali s americkými silami a pomáhající jim dostat se do USA, říká, že vláda neplní své závazky vůči těm, kteří ji po dvě desetiletí podporovali. „Jediným správným řešením je přivést je do Ameriky,“ říká.

Posílání rodin – a dětí, jako je Zahra – do DRK vyvolává vážné obavy, říká.

„V DRK probíhá aktivní konflikt a země již hostí přes 600 000 uprchlíků. Chybí zde infrastruktura, právní ochrana nebo podpora komunity nezbytná pro přesídlení.“

Americké ministerstvo zahraničí také nabízí obyvatelům As-Sayliyah finanční pobídky k návratu do Afghánistánu a vzdání se šance přijet do USA: 4 500 dolarů pro hlavního žadatele a 1 200 dolarů pro každého člena rodiny, říká VanDiver.

Zahrina matka Samargul (34) však říká, že návrat do Afghánistánu nepřichází v úvahu. Rodina také nemůže hledat útočiště jinde: „Protože máme otevřený imigrační případ v USA, žádná jiná země by nás ani neuvažovala přijmout,“ říká Zahra.

„Tyto rodiny riskovaly své životy pro USA. Poslat je do Demokratické republiky Kongo je obrovská nespravedlnost a není to spravedlivá ani schůdná možnost,“ říká zdroj obeznámený se situací, který si přál zůstat v anonymitě. „Ministerstvo zahraničí pod Trumpovou administrativou se zoufale snaží zbavit se tohoto problému. Dalších 150 000 Afghánců s vazbami na USA stále uvízlo v Afghánistánu a Pákistánu a čeká na vyřízení svých žádostí,“ dodává zdroj.

Nasimiho bratr Mohammad (37), který přijel do USA v roce 2013, později sloužil v americké armádě s nasazením na Blízkém východě a nyní je policistou, v telefonickém rozhovoru z Colorada říká, že začal pracovat pro USA v Afghánistánu, aby finančně podporoval svou rodinu. Od zabití svého bratra v roce 2018 a pokračujících hrozeb ze strany Talibanu se snažil udělat vše pro to, aby je dostal do bezpečí.

V roce 2024 se mu konečně podařilo dostat své čtyři sestry a matku do USA, ale Nasimi, její manžel a čtyři děti zůstali uvězněni v zahraničí.

„Chci, aby Američané věděli, že jejich vláda porušila svůj slib,“ říká.

Zahra pociťuje vše pohlcující smutek. „Jsem tu uvězněná. Moje sny jsou rozbité. Neodvažuji se znovu snít.“

Zdroj v angličtině ZDE