Turek aneb jak jedno „debil" skončilo u úřadu

29. 4. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 2 minuty
 
V české politice se nám v posledních letech zabydlel zvláštní živočišný druh: hlasitý obránce svobody slova, který ovšem slyší svobodu jen tehdy, když zrovna mluví on sám. Jakmile promluví někdo jiný — nedej bože někdo v baru po půlnoci — přepne se režim. Z „říkejme si všechno naplno" se rázem stává „tohle si vypijete u správního orgánu".

 
Případ Filip Turek je v tomto ohledu téměř učebnicový. Politik, jehož okruh se zaklíná absolutní svobodou projevu, schopností „říkat věci bez cenzury" a odvahou jít proti „umlčování", se ocitne v nočním klubu. Tam padne slovo „debil" — nikoli z tribuny, nikoli v televizi, ale v soukromé konverzaci mezi ženou a jejím partnerem. A hle: místo aby si politik, jak velí stará demokratická tradice, prostě povzdechl a objednal další drink, nastupuje právní aparát. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-za-beznou-nadavku-si-turek-vymohl-od-zeny-omluvu-40575744

Je to fascinující proměna. V jednu chvíli slyšíme tirády o tom, že společnost je příliš citlivá, že lidé dnes „nevydrží ani ostré slovo", že politika má být drsná, přímá, bez příkras. A vzápětí se dozvídáme, že označení „debil" — což je v českém hospodském folklóru výraz zhruba na úrovni oslovení „pane kolego" — si žádá omluvu, spis, razítko a státní aparát.

Člověk by skoro ocenil tu ironii, kdyby nebyla tak dokonale nechtěná.

Nejde přitom o samotné slovo. Česká politika přežila horší věci než hospodskou nadávku. Přežila karikatury, transparenty, pískání, vajíčka, někdy i mnohem ostřejší výrazy, které by se do soudního spisu nevešly ani s hvězdičkami. Politika vždy byla — a má být — arénou, kde se nejen chválí, ale i nadává. Kdo do ní vstupuje, vstupuje dobrovolně. A měl by vědět, že kromě mandátu získává i něco jako veřejnou imunitu vůči uražené ješitnosti.

Právě proto působí komicky, když někdo, kdo si buduje image neohroženého bojovníka proti „cenzuře", sahá po nástroji, který kritici po celém světě označují jako SLAPP — tedy šikanózní využití práva k umlčení kritiky. Najednou už nejde o svobodu slova, ale o to, kdo ji smí používat a kdo za ni zaplatí pokutu.

A tak se dostáváme k jádru věci: svoboda projevu podle tohoto pojetí není princip, ale privilegium. Není to právo všech, ale výsada těch, kteří mají dost hlasitý megafon — a dost dobrého právníka.

Výsledek? Žena se asi omluví. Systém si odškrtne splněno. A politik může dál mluvit o tom, jak je společnost přecitlivělá a jak je potřeba vrátit se k „tvrdším časům".

0
Vytisknout
154

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2026