Kolik hlasů potřebuje pravda?

29. 4. 2026 / Josef Poláček

čas čtení 9 minut
Tato úvaha navazuje na předešlý text „Demokracie: Volby versus morálka“, který vyšel na BL 14. dubna t.r.: https://blisty.cz/art/132869-demokracie-volby-versus-moralka.html. Připomeňme si: v tomto článku byl na pozadí velké protivládní demonstrace na pražské Letné rozebírán konflikt mezi vládou opírající se o svou volební většinu na straně jedné, a mezi občanskou společností opírající se o principy morálky na straně druhé. Přičemž demonstrující své vládě vytýkali především aroganci moci. Ovšem vláda nad touto demonstrací víceméně jenom nepohnutě pokrčila rameny – se sice výslovně nevyřčeným, nicméně zcela jasným sdělením: „Dokud máme svou volební a parlamentní většinu, nemusíme se o nějaké demonstrující kverulanty zajímat!“

My si nyní v návaznosti na tuto situaci můžeme celou věc ještě více tematicky a hodnotově vyostřit: kolik hlasů vlastně potřebuje pravda, aby byla respektována? A to sice především, aby byla respektována ze strany moci? Může se tato moc skutečně legitimně donekonečna odvolávat – respektive vymlouvat – na svou většinu? Na to že se jí ať takovým či onakým způsobem podařilo na svou stranu dostat většinu voličských hlasů? Přestane pravda být pravdou jenom proto, že ji většina nevidí, nebo ignoruje, nebo vidět nechce?

Svého času, to jest ještě za dob trvání minulého totalitního režimu, se vyšetřovatelé Státní bezpečnosti při výsleších vysmívali tehdejším disidentům, především těm z okruhu Charty 77, že představují jenom nepatrnou hrstku nespokojenců, zatímco naprostá většina národa se o ně vůbec nezajímá, žije si své vlastní životy a ve volbách hromadně odevzdává své hlasy komunistické kandidátce. Oproti tomu argumentoval Václav Havel, že i kdyby se ve jménu a z vůle státní moci dělo bezpráví třeba i jednomu jedinému člověku, že už to samo by bylo dokladem a důkazem, že na této státní moci je něco špatného, deformovaného, nelegitimního.

Někdy tedy skutečně stačí jenom jeden jediný hlas, aby – oproti všem pasivním a přizpůsobivým – veřejně vyřkl holou pravdu, že „král je nahý“. A jak ukázala historie, přišla nakonec chvíle kdy čas oponou trhnul, a z někdejší hrstky „ztroskotanců a samozvanců“ najednou byly statisíce, a v posledku celé milióny. Které ten kdysi tak sebejistý režim svrhly během několika málo týdnů.

Tak tedy – jak je to s tím poměrem pravdy a hlasů tuto pravdu hlásajících? Kolik hlasů je zapotřebí k tomu, aby se pravda stala pravdou?… Známý ruský režisér Andrej Končalovskij svého času řekl, že „obecně se sice věří tomu, že pravdu má většina. Ve skutečnosti tomu ale v dějinách bylo vždycky přesně naopak: napřed přišel s novou pravdou jeden jediný člověk; a teprve postupem času se tato pravda stala pravdou určitého houfce, aby se nakonec stala pravdou většiny.“

A když tedy pohlédneme na reálné dějiny, jak nás k tomu vybízí Končalovskij, pak skutečně objevíme: když Sokrates vystoupil se svým přelomově novým pojetím hledání pravdy, pak s ním stál prakticky sám proti nepochopení, a leckdy i proti posměchu svých spoluobčanů. Aby nakonec musel stát i proti jejich hrdelnímu tribunálu. Když o několik století později Ježíš Nazaretský vystoupil se svým přelomově novým pojetím mravní odpovědnosti, stál s ním také napřed zcela sám, poté s malou skupinou svých přívrženců proti konzervativnímu smýšlení svých soukmenovců. Aby taktéž nakonec skončil před tribunálem. Když Buddha-Probuzený poprvé vystoupil se svým přelomově novým pojetím osobní spirituality, zavrhli ho napřed jeho vlastní žáci. (Podle některých zvěstí ho prý jako odpadlíka a heretika dokonce chtěli zabít.) Ve všech těchto (a v mnoha dalších) případech tedy na počátku skutečně stál vždy jenom jeden jediný aktér, jeden jediný zvěstovatel nové pravdy; aby se poté jeho pravda stala dominantním duchovním projektem.

Bylo by tedy vlastně možno tuto úvahu ukončit konstatováním, že skutečná pravda života k tomu, aby byla pravdou, nemá zapotřebí více nežli jednoho jediného zvěstovatele. A že jsou to jenom lidé, kteří mnohdy potřebují dlouhý čas k tomu, aby tuto novou pravdu pochopili, aby ji přijali, aby si ji zvnitřnili. Jenže – bohužel celá věc je ještě o dost složitější. Totiž – svého času se svým způsobem „novou ideou“ přišel i třeba takový Adolf Hitler, se svým projektem nacionálního socialismu. Anebo v současné době Donald Trump se svým hnutím MAGA.

Ukazuje se nám tedy, že samotná okolnost že na počátku věcí stojí jeden jednotlivec ještě nijakým způsobem nezaručuje že se zde jedná o autentickou pravdu. Tedy o pravdu člověka, o pravdu humanity, o pravdu morálky. Ono to totiž může být také i zcela naopak. Že tedy tento počáteční jedinec, posedlý touhou ovládat svět, za „pravdu“ začne vydávat všechno to co bude sloužit posílení jeho moci. A protože jak jsme si ukázali lid obecný má často velké potíže s tím odlišit pravdu skutečnou od pravdy zdánlivé, pak tento lid mnohdy podlehne této demagogii (všeho) schopného jedince.

K tomu aby nějaké dílo mohlo být legitimně uznáno za z lidského hlediska pravé a pravdivé je tedy zapotřebí něco více nežli jenom osamocená pozice jeho původce. Je zapotřebí, aby tato nová pravda hodnotově.

Připomeňme si: jedná se o střet dvou zásadně protichůdných pojetí demokracie: demokracie většinové na straně jedné, a demokracie hodnotové na straně druhé. Přičemž – i demokracie většinová byla svého času pravdou progresivní, měla jednou provždy skoncovat s arogancí moci. Vůle lidu, respektive jeho většiny, měla být nerozbornou hrází proti mocenské aroganci jednotlivců respektive skupin privilegovaných jednotlivců, jak tomu bylo ve starém řádu feudálně-stavovském. Anebo jak je tomu i dnes v diktaturách a autoritativních režimech všeho druhu.

Jenže při konstituování této svého času progresivní většinové demokracie se zcela zapomnělo na jeden klíčový problém: že totiž arogance většiny může mít nakonec stejně destruktivní charakter jako arogance jednotlivce. Při vytváření tohoto druhu „lidovlády“ se její tvůrci až příliš slepě spolehli na víru, že „většina má vždycky pravdu“; a že lid přece nikdy nebude dělat nic, čím by škodil sám sobě. Jenže právě tento předpoklad byl zcela zásadním, fatálním omylem.

Svého času se Sokrates pokoušel odůvodnit nezpochybnitelnost mravního jednání poukazem, že stejně jako žádný rozumný člověk nebude vědomě ničit své zdraví, pak stejně tak žádný rozumný člověk nebude vědomě ničit svou duši tím, že by konal zlo. Jenže jak známo, je velice mnoho lidí kteří své zdraví soustavně ničí – ať z nevědomosti, ať z pohodlnosti, ať proto že podlehnou manipulaci bezskrupulózních komerčních aktérů vnucujících jim své lákavé, ale škodlivé produkty. A naprosto stejně tomu tak bohužel je i v rovině občansko-mravní. Ten údajně „vládnoucí lid“ svými neuváženými volbami přečasto velice zle škodí sám sobě – ať z nevědomosti, ať z pohodlnosti, ať proto že podlehne demagogii schopného manipulátora.

Co v konstrukci této svého času progresivní většinové demokracie naprosto chybělo, to bylo konstitutivní zakotvení jakýchkoli vyšších hodnot, jakéhokoli vyššího stupně občanské a mravní odpovědnosti. Ano, i tato demokracie ve své proklamaci hlásá hodnoty – ale když se přihlédne blíže ukáže se, že tyto „hodnoty“ fakticky nijakým způsobem nepřesahují omezený horizont pouhého individua. Které jako takové vždy bude daleko spíše sledovat zájmy vlastní, tedy přinejmenším latentně egoistické, nežli zájmy obecné, mravně hodnotné.

Zde není prostor pro to hlouběji a šířeji se zabývat otázkou obsahového vymezení pravdy. K tomu bude zapotřebí se ještě opakovaně vrátit. V tuto chvíli postačí konstatovat, že současná forma (liberální) demokracie naprosto není nějakou absolutní „demokracií vůbec“, za jakou se ráda vydává; nýbrž že je to pouze jedna velmi specifická forma demokracie, kde otázka po pravdě a po pravých hodnotách byla zcela vytěsněna pouze ryze kvantitativním určením, pouhým spočítáním hlasů ve volbách pro tu či onu partaj. Tento inherentní, neodstranitelný deficit tohoto způsobu demokracie nemohl natrvalo zůstat bez následků; a my v současné době čím dál tím více zakoušíme jeho nahnilé plody. A to přitom arogance vlády české stále ještě není téměř ničím ve srovnání s arogancí současné administrativy americké.

 

 

 

 

0
Vytisknout
199

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2026