15. 1. 2026
Politické a ekonomické protesty jsou již dlouho součástí politické struktury Íránu. Od tabákového hnutí v 90. letech 19. století, které nakonec vedlo k vytvoření první demokratické ústavy na Blízkém východě, přes stávky dělníků za vlády Pahlavího monarchie až po studentský aktivismus a lokální ekonomické nepokoje v Islámské republice, mobilizace na ulicích opakovaně sloužila jako prostředek politického vyjádření, připomíná Sina Azodi.
Novinkou je však nárůst frekvence, geografického rozšíření a vytrvalosti protestů od roku 2019, kdy přišlo o život více než 300 Íránců. Tento rok znamenal zlom, kdy v reakci na zvýšení cen pohonných hmot vypukly po celém Íránu celostátní protivládní demonstrace, po nichž následovaly opakované vlny nepokojů kvůli ekonomickým těžkostem a politickému útlaku.
Tento cyklus dosáhl své nejviditelnější a nejtrvalejší podoby v hnutí Mahsa Amini, které podle Rady OSN pro lidská práva proměnilo jediný akt státního násilí v měsíce trvající národní povstání, během kterého bylo zabito 551 lidí a mnoho dalších bylo zraněno.
Dnešní protesty v Íránu se vyznačují svým rozsahem, zrychlením a nestabilitou a bezprecedentní úrovní násilí vlády vůči vlastním občanům.
Na konci prosince 2025 zavřeli obchodníci v severním Teheránu své obchody v reakci na divoké výkyvy měny a rychlou devalvaci íránského riálu vůči americkému dolaru. To, co začalo jako ekonomická nespokojenost, se rychle přeneslo do ulic a vyvinulo se v širší politické demonstrace zaměřené na samotné jádro Islámské republiky, při nichž demonstranti otevřeně skandovali protiestablishmentová hesla a požadovali konec režimu.
Vláda, která zpočátku projevovala určitou zdrženlivost a uznávala právo lidí na protest, rychle přistoupila k brutálnímu použití síly, aby demonstrace potlačila. Zprávy naznačují, že v posledních několika dnech byly zabity stovky lidí, ne-li tisíce. V době psaní tohoto článku je země zcela odříznuta od komunikačních kanálů a mezinárodní veřejnosti se dostávají jen sporadické videozáznamy a zprávy.
V historii Islámské republiky se nikdy nestalo, že by čelila tolika krizím najednou. V domácí politice čelí Teherán hlubokému a stále se prohlubujícímu deficitu popularity. Íránská mládež, která strávila většinu svého života pod sankcemi, požaduje ekonomickou prosperitu, osobní svobodu a normalizaci vztahů s vnějším světem, což jsou cíle, které jsou stále více v rozporu s ideologickými základy systému. Tento nesoulad se odráží nejen ve změně kultury a četnosti pouličních protestů, ale také v neustále klesající volební účasti v národních volbách, kde se rostoucí neúčast stala silným signálem politického odklonu a eroze legitimity.
Kromě politické přijatelnosti však legitimitu Islámské republiky podkopávají také environmentální a energetická krize. Roky sucha, klesající hladina podzemních vod a špatně řízené projekty přehrad a zavlažování způsobily nedostatek vody v hlavních městských centrech, včetně hlavního města Teheránu. Navíc, navzdory tomu, že Írán disponuje jedněmi z největších zásob ropy a zemního plynu na světě, v posledních několika letech země čelila opakovaným výpadkům elektřiny a nedostatku plynu, zejména během letních a zimních měsíců, což dále dokazuje neschopnost vlády uspokojit potřeby obyvatelstva.
K těmto environmentálním a infrastrukturním selháním se přidává dlouhodobá hospodářská krize, jejíž kořeny spočívají v západních sankcích, strukturálních deformacích a špatném řízení ze strany elit. Podle íránské centrální banky (CBI) dosáhla inflace bezprecedentní míry 52 % a íránská měna mezi lednem 2025 a lednem 2026 oslabila na volném trhu vůči americkému dolaru přibližně o 63 %.
Zároveň se rozpadla dlouhodobá narace Islámské republiky o vnější bezpečnosti. Islámská republika již nemůže tvrdit, že její masivní investice do nestátních aktérů a zahraniční intervence přinesly Íránu „bezpečnost“. Naopak, teroristické útoky ze 7. října 2023 odstartovaly řetězec regionálních událostí, které nejen zhoršily postavení Íránu v regionu, ale poprvé od konce íránsko-irácké války v roce 1988 přinesly konflikt na íránské území, který se projevil v 12denní válce s Izraelem v červnu.
Navzdory těmto vážným krizím si Islámská republika zachovává donucovací schopnosti a její bezpečnostní síly prokázaly svou ochotu a schopnost potlačit nepokoje. V posledních několika letech se bezpečnostní síly skládaly především z bezpečnostních složek (LEF) a agentů v civilu, kteří zůstali loajální režimu.
To je v kontrastu s bezpečnostními silami šáha, které během osudových měsíců roku 1978 nejenže odmítly zakročit proti svým spoluobčanům, ale hromadně dezerovaly, takže monarchii zůstali loajální pouze důstojníci armády. Šáhův režim se rozplynul jako sníh, jak to vyjádřil jeden ze šáhových generálů.
Represe však fungují spíše jako krátkodobá taktika než jako udržitelná strategie. Ačkoli se Islámské republice dosud dařilo potlačovat protesty pomocí hrubé síly a omezených ústupků, každé zásahy prohlubují odcizení veřejnosti, podněcují nespokojenost a připravují půdu pro budoucí nepokoje.
Reformy mezitím nesou svá vlastní rizika: významné politické nebo ekonomické otevření by mohlo oslabit zakořeněná centra moci a narušit křehkou vnitřní rovnováhu režimu. Vedení se tak ocitá mezi dvěma neatraktivními možnostmi, aniž by bylo schopno rozhodným způsobem prosadit kteroukoli z nich. Tato dynamika pomáhá vysvětlit, proč se protesty v Íránu opakují. Ačkoli se protestující mohou lišit v ideologii, vedení a konečných cílech, stále více se shodují na společné diagnóze: Islámská republika není schopna řešit problémy, které sama pomohla vytvořit.
Je však třeba vzít v úvahu důležitou výhradu. Očekávání brzkého pádu režimu pravidelně přeceňují schopnost protestů a podceňují odolnost autoritářských systémů. Ačkoli současné protesty nemají v historii obdoby a Íránci prokázali pozoruhodnou statečnost, předčasné závěry založené na přáních málokdy obstojí v empirické realitě.
Režim, který vzešel z lidové revoluce a zocelil se v ohni irácko-íránské války, prokázal – na rozdíl od režimu šáha, který zůstal citlivý na kritiku ze strany USA – mnohem větší ochotu brutálně potlačovat vlastní občany, aby zajistil své přežití. Zároveň však rovnítko mezi represivní schopností a stabilitou ignoruje dlouhodobé destruktivní účinky selhání vlády. Islámská republika zaujímá nejistou střední pozici: je dostatečně odolná, aby absorbovala opakované otřesy, ale zároveň je stále křehčí a méně schopná nabídnout smysluplná řešení krizí, kterým čelí.
V době psaní tohoto článku není Islámská republika na pokraji kolapsu. Směřuje však po jednosměrné cestě, na které každá nevyřešená krize dále zužuje prostor pro smysluplnou korekci kurzu. Protestní cykly posledních let nejsou výjimkou, ale vládní systém si zachovává schopnost potlačovat nesouhlas, ale zároveň postupně ztrácí schopnost přesvědčivě vládnout.
Nakonec bude trajektorie nepokojů v Íránu určena na místě – rovnováhou mezi ochotou a schopností státu nasadit donucovací sílu a schopností protestujících udržet mobilizaci, uvalit politické náklady a zpochybnit autoritu.
Islámská republika pravděpodobně uspěje v potlačení této nejnovější bitvy s protestujícími, ale nakonec prohraje válku se svým lidem.
Celý text v angličtině ZDE
Diskuse