Trumpova snaha ukrást Grónsko ospravedlňuje další geopolitické zlodějiny

8. 1. 2026 / Bohumil Kartous

Nikdo si v tomto světě nemůže být jist, že se nestane předmětem "vyššího zájmu", tedy zájmu někoho silnějšího. Charta OSN zjevně neplatí nejen pro zločinecké státy typu Rusko, ale ani pro země typu USA, tedy pro země, které jsou považovány (stále ještě) za demokratické. Mezi scénářem napadení Ukrajiny a únosu venezuelského diktátora existuje nepříjemně dráždivá podobnost: příprava spočívající v údajném pašování drog do USA (z hlediska množství mnohem méně než v případě jiných latinoamerických zemí), vydírání podmínkami, které nelze splnit, námořní blokáda, invaze a instalace poslušného režimu. Reálný důvod: ropa, největší známé rezervy ropy na světě. Tedy onen "vyšší zájem".

Smysl červeného koberce pro Putina na Aljašce dostává opět lepší kontury i pro méně vnímavé: Trumpovi je úplně ukradený osud napadené Ukrajiny. Nebýt odporu Evropy, Trump by už dávno donutil Ukrajinu vzdát se území i vlastní budoucnosti ve prospěch agresora, který - z pohledu mezinárodního práva - jednal úplně stejně jako USA ve Venezuele. Na základě vylhané záminky o údajné ochraně vlastních zájmů napadl suverénní zemi, aby si přivlastnil její nerostné bohatství a aby rozšířil svou sféru přímého vlivu. Rozdíl je v tom, že zatímco USA mají kapacitu provést bezchybnou "speciální vojenskou operaci” a provádí ji v prostředí neschopném (neochotném) adekvátní reakce, Rusko se ve své obludné tuposti chytilo do pasti vlastní manipulace a dezinformační mlhy. Putin určitě závidí tu lehkost Trumpova bytí.

Není to ale jen paralela s Ukrajinou a zjevná náklonnost mezi Trumpem a Putinem. Ihned po speciální vojenské operaci ve Venezuele a únosu venezuelského diktátora a jeho manželky se na sítích začaly objevovat výhrůžky anexe Grónska. Katie Miller je manželka Stephena Millera, náměstka ředitele kabinetu Donalda Trumpa a stejně jako její manžel dogmatická MAGA influencerka. Okamžitě po invazi do Venezuely zveřejnila na síti X obrazek Grónska v barvách americké vlajky s textem “brzy”. Samotný Miller, loajální Trumpův poskok s fašistickými sklony, se nenechal zahanbit a ihned přispěchal se zpochybněním práva Dánska na držení Grónska jako svého území (ve skutečnosti má Grónsko rozsáhlou autonomii, pozn. autora) a zjevnou výhrůžkou (výsměchem) stran možné vojenské konfrontace. Miller vysloveně tvrdí, že USA mají jako výkonná síla NATO učinit Grónsko součástí svého teritoria. Totéž zopakoval v posledních hodinách i Trump, když svým stylem tříletého děcka prohlásil holou větou “potřebujeme Grónsko”. 

Doplňme pouze, že viceprezident USA Vance už v březnu 2025 vyhrožoval anexí Grónska a že tentýž člověk po invazi do Venezuely spokojeně prohlásil, že zajetí venezuelského diktátora dokazuje, že Donald Trump “myslí svá slova vážně”. Ano, Grónsko je další na řadě a nejde jen o území cizího státu, kterého se chce Trump a jeho ekipa zmocnit. Jak si představit další fungování NATO, když jeden členský stát napadne druhý členský stát aliance a obsadí část jeho území? Jinými slovy řečeno, invaze USA do Grónska a jeho obsazení by mělo velmi destruktivní dopad na celou bezpečnostní architekturu v euroatlantickém prostoru. Myslíte, že ne? Dánská premiérka Mette Fredriksenová naopak soudí, že ano.

A nejde jen o ruské či americké expanzivní chování. Od počátku invaze Ruska do Ukrajiny sleduje mezinárodní bezpečnostní komunita v demokratických zemích velmi úzkostlivě to, jakým způsobem se budou vyvíjet snahy Číny pohltit Tchaj-wan. Čína freneticky brání světovému společenství považovat Tchaj-wan za samostatnou zemi, byť fakticky nemá nad Tchaj-wanem žádnou moc: země má demokraticky zvolenou vládu a tedy i politickou, ekonomickou a vojenskou suverenitu. Jediné, co mu chybí, je uznání tohoto faktu ze strany mezinárodního společenství (až na výjimky). 

Čína dává neustále najevo svou vojenskou převahu nad malým ostrovem s populací kolem 23 milionů. Před pouhým týdnem provedla Čína masivní vojenské cvičení, během nějž se facto námořně obklíčila celý ostrov. Součástí cvičení byly i útoky raketami na cíle v blízkosti tchajwanských břehů. Cílem je, zcela jednoznačně, ukázat vojenskou převahu a sdělit světu, že v případě snah o vojenskou pomoc napadenému Tchaj-wanu nemají takové síly proti čínské armádě žádnou šanci. Ostatně povaha možné blokády Tchaj-wanu závisí právě na jeho “vyhladovění” v podobě přerušení námořních dodávek. Zatímco v případě Venezuely jde o kritický vývoz ropy (mimochodem do Číny, pro kterou to ale zdaleka tak kritické není), v případě Tchaj-wanu jde o blokádu dodávek zkapalněného plynu, zejména z Kataru. 

V kontextu Trumpova zdůvodnění invaze do Venezuely (Putinovy invaze do Ukrajiny) je vtipný název celého cvičení: Mise spravedlnosti.

Čína se zároveň snaží za každou cenu vyhnout srovnání s Venezuelou, protože trvá na tom, že v případě jejího “vztahu” k Tchaj-wanu nejde o předmět mezinárodního práva, nýbrž o vnitřní záležitosti země. Faktický stav je ale takový, že Tchaj-wan je samostatná země, většinově rozhodnutá bránit svůj demokratický charakter proti čínskému autoritářství, jelikož ví, že jakákoliv ztráta rozhodování o vlastní budoucnosti povede k destrukci demokracie, podobně jako se děje v Hong Kongu. 

Ať už je to Ukrajina či další země, které ruská kleptokracie považuje za svá “dominia”, ať už je to Tchaj-wan a okázalá čínská ignorance jeho demokratické suverenity nebo jakákoliv jiná země v budoucnosti ohrožovaná jiným státem čistě z pozice síly, po invazi do Venezuely a de facto převzetí vlády v suverénním státě je cesta k podobné mocenské svévoli otevřená. A pokud USA skutečně naplní vyhrožování o anexi Grónska, dosavadní řád euroatlantické bezpečnosti se zcela rozpadá. USA se v takovém případě stanou stejně zločineckým státem, jakým je v současnosti Rusko.