Po žních na zamini? Sotva. Nekončící kauzy Filipa Turka

16. 10. 2025 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Kauzy Filipa Turka se staly ústředním tématem období povolebního vyjednávání o nové vládě. Natolik, že vládní angažmá krajně pravicové SPD, i kdyby jen prostřednictvím nestranických odborníků, v posledních dnech vlastně skoro nikdo neřeší. SPD, jež svého času proslula až komicky nekompetentními kandidáty jakým byl například někdejší manažer Argemy Miloslav Rózner, který byl za výroky zpochybňující existenci koncentračního tábora Lety v roce 2022 odsouzen k půlročnímu podmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin popírání genocidy, dnes vedle Filipa Turka působí bezmála jako standardní politická strana.

Turkovy problémy navíc údajným „černým humorem“ zdaleka nekončí, a vlastně ani nezačínají. K focení se při jízdě dvousetkilometrovou rychlostí po české dálnici, podezření z týrání přítelkyně, vyjadřování podpory neonacistickému řeckému uskupení Zlatý úsvit a řadě nenávistných výlevů na sítích přibyly tento týden ještě výhrůžky zaměstnanci saudskoarabské ambasády v roce 2017. Právě poslední kauza jej zcela zřetelně diskvalifikuje pro roli potenciálního šéfa české diplomacie.

Na každý pád by byl Turek pro jakoukoli vládu nejen reputační riziko. Česká politická scéna, která si sotva může naříkat na nedostatek kontroverzních postav, možná nikdy nezažila politika, který by si zvládnul „zavařit“ na tolika různých frontách dřív, než poprvé převzal jakoukoli exekutivní funkci. Do jisté míry jde o následek toho, že Turek působil jako internetová persona, pro kterou je produkce kontroverzního obsahu skoro nezbytností, z výše nastíněného výčtu jeho kauz je však zřejmé, že nejde jen o jeho působení online. Navíc Andrej Babiš při vyjednáváních o podobě příští vlády musí vzít v potaz nejen to, co se na Filipa Turka do této chvíle dozvěděl, ale také na další případné kostlivce v Turkově skříni, která je podle všeho až neuvěřitelně objemná. Že si toho je šéf ANO vědom, naznačují množící se kritická vyjádření význačných členů jeho hnutí na Turkovu adresu.  

Pláč Motoristů na údajnou účelovost novinářských odhalení je navíc v tomhle případě lichý: zveřejnění Turkových kauz stranu nepoškodilo ve volbách, což by se velmi pravděpodobně stalo, kdyby k němu došlo o čtrnáct dní dříve , Motoristé by tak vlastně novinářstvu, jež s nimi přišlo, měli být paradoxně vděční. Samotné tvrdé jádro vyznavačů kultu „hranaté legendy“ by nejspíš žádná jednotlivá kauza ani všechny dohromady neodradilo od rozhodnutí dát „autíčkářům“ svůj hlas, ale patrně by negativně zapůsobily na ty voliče, kteří k nim přešli od jiných stran.

Kdyby se jednalo o sebevědomý subjekt, který má autentické politické ambice, měli by se Motoristé na každý pád s problematickým „čestným prezidentem“ umět vyrovnat. Pro většinu stran, které nejsou pouze podnikatelských projektem svého zakladatele (kterých ostatně není na české politické scéně málo), by to znamenalo jediné: zříci se charismatického maskota, který je přítěží. Zatím to však nevypadá, že by strana takový krok  zvažovala. Petr Macinka, který politicky „vyrostl“ v okolí Václava Klause, jež nikdy příliš nepřálo rozvoji svébytných osobností, působí jako nejistý side-kick a nikoli sebevědomý a důsledný lídr. Jen tím posiluje dojem, že spíš než skutečnou politickou stranu s vlastním programem Motoristé představují pouze fanklub Filipa Turka.

 

 

 

 

 

0
Vytisknout
1079

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2025