Zajímavé je, že nekrolog Ivana Klímy v New York Times je daleko podrobnější a informovanější než nekrolog na novinkách.cz

4. 10. 2025

 .

Jeho dílo se však nejvíce zabývalo komunistickou érou, včetně následků Pražského jara v roce 1968, období relativní svobody, kdy on a další intelektuálové podporovali reformní snahy vůdce Alexandra Dubčeka, který doufal, že v Československu vytvoří „socialismus s lidskou tváří“. Jejich optimismus byl zmařen, když Sověti později téhož roku vyslali odhadem 750 000 vojáků Varšavské smlouvy, aby potlačili pražské reformy.

Na rozdíl od disidentských spisovatelů, kteří opustili zemi nebo byli vyhnáni – mezi nimi Milan Kundera, Josef Škvorecký a Pavel Kohout – se Klíma v roce 1970 vrátil do Prahy z povoleného studijního pobytu ve Spojených státech. Stal se významným vydavatelem undergroundových textů, které pašoval ze země západním vydavatelům. Vzdoroval také vládě tím, že organizoval vlivný (a vínem poháněný) tajný literární salón, kterého se účastnili další disidentští spisovatelé, včetně českého dramatika a budoucího prezidenta Václava Havla.

„Ivan Klíma je jedním z největších českých spisovatelů a díky svým zkušenostem z koncentračních táborů a komunistického období je živoucím symbolem toho, co naše země v tomto století prožila,“ řekl Jiří Pehe, ředitel New York University v Praze. „Byl více než jen literární osobností, hrál klíčovou roli v publikování zakázaných děl a v boji proti komunistickému režimu.“

Jako disident byl Klíma, stejně jako mnoho jiných, nucen přijmout podřadná zaměstnání, včetně zametače ulic, zedníka a nemocničního ošetřovatele. Tyto zkušenosti promítl do sbírky povídek „Moje zlatá řemesla“. Žádný z jeho protagonistů nebyl hrdina; všichni nějakým způsobem uzavřeli kompromis s diktátorskými systémy, které vládly v Československu po půl století. Některé z povídek byly vydány v tajných nebo „samizdatových“ kopiích a kolovaly mezi přáteli v Praze.

Jeho mezinárodní reputace byla později upevněna v titulním článku New York Review of Books z roku 1990, který napsal jeho přítel, americký romanopisec Philip Roth, který ho několikrát navštívil v Praze. Klima, s jeho charakteristickým účesem à la Beatles, nazval „intelektuálně mnohem vyspělejším Ringem Starrem“.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 Klima popsal životy těch, kteří poslušně sloužili diktatuře, ale poté se ocitli ztraceni a bezradní uprostřed nově nabyté svobody v nově demokratické zemi. Po roce 1989 byly jeho knihy „Má veselá jitra“ a „Láska a smetí“ rychle vydány a prodalo se jich více než 100 000 výtisků. Jeho dílo bylo od té doby přeloženo do desítek jazyků.

Ivan Klima, starší ze dvou synů, se narodil jako Ivan Kauders 9. září 1931 v Praze sekulárním židovským rodičům. Jeho otec Vilém byl průmyslový inženýr a matka Marta se starala o Ivana a jeho bratra. Ivanovo dětství náhle skončilo, když nacisté vtrhli do Československa. Bylo mu 7 let.

„Když jsem musel nosit žlutou hvězdu, cítil jsem se jako někdo, kdo je pronásledován, jako psanec,“ řekl jednou. „Německé děti na mě křičely ‚Žid! Žid!‘ a já se cítil zahanben. Z tohoto hlediska jsem se cítil lépe v Terezíně než v Praze, protože tam urážky přestaly.“

Právě v Terezíně začal psát a našel útočiště ve své fantazii, i uprostřed všeho toho teroru. On a jeho rodina přežili – pravděpodobně proto, jak se domníval, že jeho otec měl na starosti elektřinu v táboře a byl považován za „nepostradatelnou“ osobu.

„Každý, kdo jako dítě prošel koncentračním táborem, kdo byl zcela závislý na vnější moci, která ho a všechny kolem něj mohla kdykoli přijít zbít nebo zabít, se pravděpodobně pohybuje životem alespoň trochu jinak než lidé, kteří byli takové výchovy ušetřeni,“ napsal později. „Že život může být přetržen jako kus provázku – to byla moje každodenní lekce jako dítě.“

Jeho zkušenosti později ovlivnily jeho dílo a v povídce „Miriam“, která vyšla v knize „Moje první lásky“ (1988), je chlapec, žijící v ghettu, přitahován dívkou, která pracuje v polévkové kuchyni v nacisty okupované Praze. Když začne deportace židů do vyhlazovacích táborů, ukončí jejich přátelství.
 
Stejně jako mnoho židů, kteří přežili holocaust, změnila rodina Kaudersových po válce své germánské příjmení na česky znějící Klima. Po absolvování Karlovy univerzity v Praze v roce 1956 pracoval Klíma  pět let v nakladatelství. Jeho první román „Hodina ticha“, který se zabýval oblastí mezi idealismem a deziluzí, vyšel v roce 1963. V letech 1964 až 1967 byl redaktorem Literárních novin, předního periodika liberálních komunistických intelektuálů, poté přešel do Literárních listů.

V roce 1967 přivítal výroční shromáždění Československého literárního svazu slovy „vážení přátelé“ namísto obvyklého „soudruzi“ a vyzval k odstranění cenzury. Tím, že poukázal na to, že Češi zaručili svobodu tisku v roce 1867, ukázal, že komunistický zákon ve skutečnosti představoval krok zpět.

Jiří Hendrych, stranický tajemník pro ideologické otázky, odvětil: „Teď jste se vy spisovatelé sami zkompromitovali.“ Spisovatelé se mu vysmáli. „Byl to krásný hluk,“ vzpomíná pan Klima. „To, co jsme tehdy požadovali, byla ta nejnormálnější věc na světě.“

O dva měsíce později byl Klima vyloučen ze strany a dostal zákaz publikovat, který trval až do roku 1989 a takzvané sametové revoluce.

Poté, co se v roce 1970 rozhodl vrátit do Prahy po studijním  pobytu ve Spojených státech, podepsal Klima Chartu 77, manifest více než 1 000 českých a slovenských intelektuálů, kteří protestovali proti represím. Stal se aktivním členem  

Román „Soudce z milosti“, který mnozí považují za jeho nejlepší dílo, napsal během 20 let nuceného mlčení. Dokončil ho v roce 1986 a distribuoval v samizdatu, ale vydán byl až v roce 1991.

Částečně thriller, částečně domácí tragédie, rámuje dvojí biografii stejného muže, Adama Kindla, nízkého, pedantského a puritánského soudce, který čelí dilematu, jak soudit dvojnásobného vraha, když je proti trestu smrti. Místo toho, aby rezignoval, soudce využije případ k prozkoumání své minulosti.

Příběh má připomenout, že Češi jsou vždy konfrontováni s tíhou a důsledky paměti.

Další z Klimových slavných románů z tohoto období, „Láska a smetí“, vypráví příběh nepopulárního spisovatele, který pracuje jako pouliční metař. Zamýšlí se nad polaritami života: „Na jedné straně spektra všudypřítomný odpad a časté snižování lidí v naší době na jednorázový odpad, na druhé straně touha po transcendenci a spasitelné jednotě lásky.“
 
Po roce 1989 se Klima stáhl z veřejného života a následujících 20 let se soustředil na psaní, včetně své dvoudílné autobiografie „Moje šílené století“, v níž definoval komunismus jako „zločinné spiknutí proti demokracii“. Novinář a autor Paul Berman v deníku The New York Times popsal tyto paměti jako zuřivé, s „řvoucí zlostí nad tím, co se stalo mnoha milionům lidí, včetně něj samotného, obětem sériových hrůz, které byly známé a možná stále jsou známé jako totalitarismus.“

V roce 1958 se oženil s psychoterapeutkou Helenou Malou. Kromě manželky a syna, novináře, po něm zůstala dcera Hana, umělkyně, bratr Jan, čtyři vnoučata a tři pravnoučata.