Americko-izraelská agrese proti Íránu je důkazem, že Západ je globálním páriou
28. 2. 2026 / Daniel Veselý
Spojené státy a Izrael už podruhé spáchaly „vrcholný mezinárodní zločin”, jak jej definuje mezinárodní právo. Zdá se však, že tyto normy jsou už dávno mrtvé, neboť Trumpova vláda se už ani nenamáhá vyrobit falšované „důkazy”, jako to dělal kabinet G. W. Bushe v předvečer irácké agrese. Žijeme ve zdivočelé džungli, kde rozhoduje a vládne pouze ten, kdo má větší klacek. Zvykejme si, protože to s velkou pravděpodobností bude mnohem horší.
Washington a Tel Aviv ignorovaly velmi slibné diplomatické rozhovory, které podle ománského ministra zahraničí Badra bin Hamada Al Busaidího mohly vést k průlomu. Ministr dokonce hovořil o modifikované verzi Obamovy jaderné dohody z roku 2015 (JCPOA). Íránci by podle jeho mínění byli časem ochotni přijmout i americké inspektory, čehož Obamův kabinet nedosáhl. Teherán, vědom si masivní převahy svých nepřátel, byl podle ministra ochoten vzdát se svých zásob obohaceného uranu. Ve hře byly i další ústupky. Tím by osa Washington–Tel Aviv–Brusel de facto dosáhla kapitulace Íránu jako další země stojící v ideologické opozici proti „řádu postavenému na pravidlech” diktovanému Washingtonem.
Totéž ale Západ urputně odmítá akceptovat v případě Ruskem napadené Ukrajiny, kde volá po naplnění maximalistických cílů Kyjeva, které jsou podle mého soudu však nereálné. Je nezbytné zdůraznit, že silně autoritářská povaha režimu ajatolláhů žádnou jinou zemi neopravňuje k jeho svržení. Koneckonců americkému prezidentovi a izraelskému premiérovi jde primárně o cílenou změnu režimu, jak veřejně deklaroval Donald Trump. Izrael dychtí po totální dominanci v západní Asii, přičemž Írán je v současnosti jediným rivalem ve stejné váhové kategorii jako Izrael. Je zde však zásadní rozdíl: Izrael může být vyzbrojen jadernými zbraněmi, zatímco Íránu je toto právo upíráno. Co není dovoleno volovi...
Mezitím USA a Izrael svévolně útočí na řadu suverénních zemí, aniž by řada privilegovaných komentátorů a analytiků hnula brvou. Tyto země údajně realizují „preventivní údery”, zatímco Kreml provedl „nevyprovokovanou agresi” proti Ukrajině. Írán je v očích západních politických špiček etalonem destabilizace regionu, což v reálu znamená překážku pro izraelskou expanzi a převahu v západní Asii.
V témže názorovém šiku stojí Německo, Velká Británie a Francie, jak na X píše německý kancléř Merz. „Evropské země opakovaně vyzývaly Teherán, aby ukončil svůj jaderný program, zdržel se vojenských útoků (sic) a ukončil násilí proti vlastnímu obyvatelstvu,” apeluje německý kancléř. Jenže západní předáci účelově operují s tisíci oběťmi zostřených represí režimu ajatolláhů během lednových protestů. Merzovi, Starmerovi, Macronovi ani Carneymu neleží na srdci osud obyčejných Íránců, když zaměňují oběť za agresora.
Tito lídři jsou až na ojedinělé výjimky, jako je norský ministr zahraničí, integrální součástí téže klaky, jíž vévodí Donald Trump a Benjamin Netanjahu. Jakmile dojde na potrestání vzpurné země, zapomenou na své rozpory a neshody. Írán totiž není Grónsko...
Ne nadarmo se šéfka evropské diplomacie Kaja Kallas ve svém stanovisku na X zdráhá identifikovat agresory. Slova „Izrael a USA” jsou v souvislosti s napadáním zemí globálního Jihu tabu. Zkusme si představit, kdyby v odsouzení ruské agrese na Ukrajinu opomněla napsat Rusko nebo Kreml. Pozadu přirozeně nezůstávají ani vrcholní čeští politikové (Petr Pavel a Andrej Babiš).
Globálním jihem dozajista otřásá zuřivost a hněv, když vidí, jak na vzpurný Írán (opět) dopadají americké a izraelské bomby. Jakýkoliv vojenský útok zvenčí obyčejně aktivuje efekt „semknutí okolo vlajky”, což posílí vládnoucí režim. Radikální reforma íránského zřízení je pouze v rukou Íránců, a nikoli vnějších aktérů. Západní společenství zde definitivně pozbylo zbytky reputace, mělo-li nějakou. Pracně konstruovaná mytologie „řádu založeného na pravidlech” je definitivně v troskách.
Diskuse