Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Vyvrácení mýtu „Každý další návrh dohody pro Ukrajinu bude horší než ten předešlý“

30. 8. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 5 minut

Daniel Veselý ve svém článku píše: „Když čtu texty redaktorů BL o ukrajinské válce, nerozumím jedné pro mě zcela zásadní věci. Pokud západní politická třída podporuje vyhlazování Gazy, proč by měla mít na srdci blaho Ukrajinců?“ Každý další návrh dohody pro Ukrajinu bude horší než ten předešlý | 28. 8. 2025 | Daniel Veselý | Britské listy Ach ano, ten starý evropský sen: „Rychlý mír.“ Přestat bojovat, složit zbraně, podepsat něco, cokoliv, a doufat, že tyran na druhé straně hranice už bude spokojen. Není to krásně uklidňující představa? Ukrajina by mohla ušetřit krev, Západ peníze a my všichni nervy. Jen malý háček: historie křičí, že podobné kompromisy s agresory nikdy nepřinášejí mír, ale jen oddechový čas, během něhož si diktátor brousí nože na další útok.

Daniel Veselý nám ve svém textu s vážností diplomata v špatně padnoucím obleku tvrdí, že Ukrajina má vlastně jedinou volbu: obětovat část své země a tvářit se, že tím zachraňuje celek. Nejenže to zní až biblicky – připomíná to spíš apokryfní logiku Mnichova 1938. I tehdy 70 % Čechů nejspíš toužilo po míru „za každou cenu“. A cena byla? Sudety, ponižující okupace, a nakonec zánik celého státu. Ti, kdo dnes doporučují Ukrajině „rychlé ukončení války za cenu územních ústupků“, jen recyklují tuto starou evropskou iluzi: že lze obětovat část pro záchranu celku. Ve skutečnosti se obětuje část – a pak stejně padne celek.

Veselý rád připomíná „instanbulský půdorys“ z roku 2022, kde se údajně rýsovala dohoda: neutralita Ukrajiny a přijetí ztráty území. Skvělé. Jen drobnost: neutralita funguje pouze tehdy, když agresor respektuje její existenci. Belgie měla neutralitu v roce 1914. Jak to dopadlo? Hitler měl v roce 1939 podpis pod mnichovskou dohodou. A? O rok později tanky už rachotily v Paříži. Neutralita bez respektu je jen prázdný papír – a Vladimir Putin, mistr papírových garancí (viz Budapešťské memorandum z roku 1994), nám už třikrát dokázal, že jeho podpis má cenu mokrého kapesníku.

Ano, Gallup tvrdí, že 69 % Ukrajinců si přeje „rychlé ukončení války“. A kdo by nechtěl? I Churchill by jistě odpověděl kladně, kdyby se ho někdo v roce 1940 zeptal, zda by raději chtěl mír než bombardování Londýna. Ale klíč je v definici slova „mír“. Nezaměňujme touhu po konci utrpení s touhou po kapitulaci. Ukrajinci chtějí konec války – ale většina z nich ví, že Putinův „mír“ není mír, nýbrž okupace. V praxi by to znamenalo další Buče, další Mariupoly, další masové deportace dětí. Zkrátka: „rychlý mír“ se v ruském překladu jmenuje „dlouhá agónie“.

Zde Veselý parafrázuje známý cynismus: že čas hraje pro Moskvu. Fakta ovšem říkají něco jiného. Ruská armáda sice okupuje části území, ale za cenu demografické a ekonomické katastrofy. Kreml už dnes sotva zvládá doplňovat jednotky, které pálí na frontě s rychlostí ne nepodobnou gulagu mletí lidského masa. Ukrajina naproti tomu – s veškerými bolestmi a krizemi – zůstává politicky jednotná a vojensky kreativní. Pokud něco, čas nehraje pro Putina, nýbrž proti němu.

Ano, západní politika je pokrytecká. Ano, Gaza je tragédií. Ale dovolte ironickou otázku: máme snad na základě jedné nespravedlnosti posvětit další? V logice Veselého textu by měl Churchill v roce 1940 rezignovat, protože Británie měla kolonie a také zabíjela civilisty v Indii. To je přesně ta gymnastika "A vy zase lynčujete černoichy", která je k ničemu – kromě toho, že legitimizuje agresora.

Představme si hypotetický scénář: Kyjev přijme Putinovy podmínky. Rusko si ponechá velkou část Donbasu a jižní Ukrajiny. Výsledek?

> Ukrajina přijde o přístup k moři – čili o svou ekonomickou životaschopnost.

> Putin získá triumf, který mu doma zajistí legitimitu na další dekádu.

> Každý autoritář od Pekingu po Teherán dostane lekci: invaze se vyplácí.

> A za pět let? Nový požadavek, nová agrese. Protože proč by Kreml zastavil motor, který mu právě přinesl vítězství?

Od Mnichova 1938, přes Finsko 1940 až po pobaltské státy 1944: Evropa už mnohokrát zažila, že když se malý stát obětuje „pro mír“, výsledkem není stabilita, nýbrž další násilí. A pokaždé se našli rozumní komentátoři, kteří to doporučovali. Vždyť i Chamberlain se po Mnichovu vrátil do Londýna s větou o „míru pro naši dobu“. Bylo to uklidňující. A smrtící.

Ukrajina dnes nebojuje jen za „celistvost nominálně suverénní země“, jak píše Veselý s nedbalou lehkostí. Bojuje za elementární princip evropského pořádku: že hranice se nemění tanky, ale dohodami. Rychlé ukončení války na Putinových podmínkách není řešením, ale popřením tohoto principu. A kdo dnes navrhuje, aby Ukrajina „udělala ústupky“, ve skutečnosti doporučuje starý, mnohokrát vyzkoušený recept na katastrofu: mnichovanství.

Když se tedy dnes 69 % Ukrajinců unaveně vysloví pro „rychlý mír“, nelze jim to mít za zlé. Ale my ostatní bychom měli mít povinnost jim připomenout, že rychlý mír podle Putinova receptu znamená rychlý konec ukrajinské svobody – a v konečném důsledku i evropské bezpečnosti.

Ukrajina