Demýtizace Palestiny a Palestinců: rozkvetlá poušť, nebo ukradená voda?

2. 8. 2025 / Zdeněk Jehlička

V jeden moment se na scéně objevuje izraelský manažer v civilu, který dohlíží na to, aby demolice a vyhánění lidí do neznáma probíhaly organizovaně a podle plánu. Součástí celého procesu je i uzurpace vody a vodních zdrojů. Izraelská armáda přiveze pracovní četu, která domorodým Palestincům vytrhává vodovodní potrubí a na několika místech je přeřezává. Velkoobjemový domýchávač zaleje místním lidem v kamenité půdě pracně hloubené studny a nádrže s vodou betonem, načež mizí za obzorem. S vodou se vytrácí i život, a palestinská komunita je tak nucena přesunout se zase o kus dál…

Orientalistický mýtus o poušti, které vdechli život až sionističtí kolonisté, je natolik opakovaným klišé, že se nakonec nelze divit ani řadovému českému poslanci, když ho i on s pocitem civilizační převahy opakuje stále dokola. Jak jsme si ukázali v minulém díle, aby mohl tento mýtus fungovat, je dotvořen představou o historické Palestině jako jakési Terra nullius, zanedbané zemi nikoho, kde domorodci nebyli na správné technologické – či dokonce kulturní – úrovni zemi obhospodařovat, a ta tak čekala na ty správné civilizované lidi, aby s jejich pokročilými technologiemi mohla rozkvést v ráj.

Tyto představy počítají předem s naší nevědomostí, zaujatostí a rasismem, kdy nás arabský, či muslimský svět ostentativně nezajímá, abychom jím mohli o to víc pohrdat, nenávidět ho a vydělovat se vůči němu jako ti údajně civilizačně vyšší. Židovské kolonisty, přesněji nacionální sionisty, považujme za nám podobné, a podporujeme je úměrně s tím, jak silně je nám sugerován názor, že chrání Evropu před temnotou islámského světa.

Že tuto temnotu pro křesťanský svět kdysi představovali židé samotní, má být zapomenuto – popřípadě si své špatné historické svědomí konejšíme mírou podpory, kterou dnes poskytujeme Izraeli a jeho formativním mýtům.

Cestovatelské okénko

Navzdory naším představám o „temné Arábii“ a „zanedbané poušti“ existuje z minulosti dostatek pramenů svědčících o opaku. Například významný osmanský cestovatel raného novověku Evlija Čelebi popisuje ve svém rozsáhlém cestopisném díle bohatá palestinská města a zdejší úrodné sady plné pomerančů a oliv. Tento cestovatel a autor 17. století – který navštívil „Svatou zemi“ přibližně ve stejné době jako Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, rovněž dosvědčuje, že oblast byla i v této době známá jako Palestina.

Před Čelebim popsal ve 14. století muslimská a křesťanská místa Palestiny jakýsi arabský Marco Polo Abú Abdallah ibn Battúta původem z Maroka. Množství svědectví o rozmanitosti Palestiny můžeme najít u evropských poutníků, stejně jako u arabských a židovských autorů.

Z počátku 19. století máme svědectví o Palestině od skotského romantického malíře Davida Robertse, který podnikal do oblasti dlouhé výpravy a je znám jako přední malíř „Orientu“. Ten ve svých zápiscích například popisuje cestu z Jaffy do Jeruzaléma, kdy projížděl přes „bohatě obdělávanou Šaronskou planinu. Země je plná květin posetá útulnými vesnicemi a palmovými háji a bez ohledu na jiné zajímavosti jde o nejkrásnější krajinu, jakou jsem kdy viděl.“

Taktéž anglický básník, voják a protiválečný disident Siegfried Sassoon, pocházející z bohaté židovské rodiny Sassoonů, popsal ve svých denících Palestinu coby kvetoucí zahradu, kde se brodil „spletí obrovských sedmikrásek z ryzího zlata sahajících až po kolena, jako by se tady mezi mandloněmi a melouny procházel sám Midas“. Sasson na své vojenské misi v Palestině zaznamenal „olivovníky a mandloně… krásné kopce ve vnitrozemí, podobné jako ve Skotsku…. zemi, která se za úsvitu zelená… stany mezi stromy a plodinami až z Gazy… teplé a příjemné počasí s mraky… starozákonní obrazy lidí a vesnic… či obyvatele žijící prodejem obrovských pomerančů vojákům ve vlaku...“

Pro účely sionistické propagandy měla být tato svědectví z jarní svěží Palestiny zapomenuta, aby se k podpoře mýtu o „zanedbané poušti“ recykloval stále stejný – jakkoli nahodilý – popis Marka Twaina z knihy Našinci na cestách. Ten líčí Palestinu jako „beznadějnou, pochmurnou a zlomenou zemi“, a dochází tak k závěru, že je „pustá a nepěkná“. Twain však navštívil Palestinu v září před obdobím dešťů, kdy je krajina vyprahlá, navíc v roce 1867, kdy Palestinu postihlo sucho a kdy se zdejší společnost potýkala s hospodářskou krizí, vyvolanou i propadem obchodu s bavlnou vlivem americké občanské války.

Sionistický narativ, který záměrně vynechává jedna svědectví a účelové zdůrazňuje druhá, nakládá s historickými prameny svévolně právě proto, aby zpochybnil právo domorodých Palestinců na jejich zemi. Propagandistický výklad nemá ambici být pravdivý, logický ani vnitřně konzistentní, a ukazuje tak spíše na nejistotu svých nositelů – a naši neochotu podrobit ji kritice.

Úrodná země, identitární zmatek

Už mýtus o poušti, která se údajně rozkládala právě v oblasti tradičně považované za úrodný půlměsíc, by totiž musel narazit na naše školní znalosti. Vždyť právě zde bylo pravděpodobně zemědělství vůbec poprvé vynalezeno a praktikováno. Starobylí Natufijci žijící v této oblasti v době pozdního paleolitu rozmezí 13.–10. tisíciletí př. n. l., jsou často považováni za průkopníky zemědělství, kteří si díky němu jako první budovali lidská sídliště. To by nebylo možné bez dostatečné vláhy a úrodné půdy. A i když dnešní klima historické Palestiny je sušší, byl zde za posledních sto let pořád větší úhrn ročních srážek než v kdejakém evropském regionu.

Absurditu celé argumentace si můžeme přiblížit příměrem: jen stěží bychom například o německé Lužici (ač poznamenané těžbou hnědého uhlí) uvažovali jako o neobdělávané pustině a chtěli tam uplatňovat svůj historický nárok pramenící z toho, že byla Lužice po staletí součástí zemí Koruny české. I když dnes spadá podstatná část Lužice pod spolkovou zemi Braniborsko, která je druhou nejméně zalidněnou spolkovou zemí Německa, sotva bychom o ní mluvili jako o „zemi bez lidí“, jak popisovali sionisté Palestinu hlavně proto, aby zbavili prvotní židovské osadníky ostychu a možných obav z usazení v Palestině.

Navzdory očividné absurditě sionistických argumentů jsme ochotni je nekriticky přijímat, ačkoliv bychom se jim v jiných případech pouze vysmáli. A tak když sionisté zjistili, že Palestina není až tak docela prázdná, přišli s tím, že jejich technologie obdělávání půdy jsou na vyšší úrovni než technologie místních Palestinců, a když se nepotvrdilo ani toto, tvrdili poněkud kuriózně, že z jejich technologické vyspělosti budou mít užitek i místní Palestinci, kteří v jejich představách podle potřeby střídavě neexistovali a střídavě se zase vynořovali jako ti neschopní – důkazem čehož měla být právě zanedbaná krajina a špatně obdělávaná půda. Což jsou všechno tvrzení, které se ve výsledku ukázala jen jako účelová a lživá.

Nehledě na absurdnost celkové situace v tom, že první sionisté se v Palestině poněkud ztráceli, přes všechny rychlokurzy v Evropě neuměli v natolik odlišném klimatu hospodařit a byli tak často v přežití závislí na radách, pomoci a pohostinnosti místních Palestinců. Tak například se druhá alija do Palestiny, která trvala od počátku minulého století do vypuknutí první světové války, ve výsledku zhroutila, když se polovina jejich účastníku vrátila zpět též v důsledku toho, že se ukázalo jako nemožné, aby doposud evropská městská třída bez jakékoli praktické znalosti zemědělství úspěšně obdělávala palestinskou půdu.

Dopadem naší nezdravé konzumace sionistických mýtů je pak třeba i to, že zatímco například socialistické kolonisty do Sovětského svazu 20.–30. let nahlížíme s blahosklonným pohrdáním, jak ukazuje případ často vysmívané československé vesnice Interhelpo, sionistické – a též socialistické – kolonisty do Palestiny, kteří hospodařili často i méně úspěšně a na úkor místních lidí, bezmezně obdivujeme. Zčásti se může jednat o koloniální představu úspěšného osídlení území, podobné americké kolonizaci prérie – i když ani ta neproběhla bez pomoci místního „indiánského“ obyvatelstva, které často pomohlo „otcům zakladatelům“ v přežití první zimy.

Není však nic známo o tom, že by si Izraelci připomínali palestinskou pomoc tak, jako si dnešní Američané připomínají tu domorodou na Den díkuvzdání. Naopak, například bývalý izraelský velvyslanec ve Spojených státech Michael Oren, který se narodil v USA v židovské rodině evropského původu, žije představou, že ne Palestinci, ale on a židovští Izraelci jsou něčím jako Siouxy historické Palestiny. Nejspíš však Oren jen špatně četl bibli revizionistického sionismu Železná zeď (The Iron Wall, 1923), kde její autor a zakladatel tohoto hnutí Vladimír Žabotinský přirovnává k Siouxům naopak Palestince, o kterých hovoří jako o „domorodcích“ a své sionistické kolegy vidí coby Otce poutníky…Opomineme-li Siouxy, dokresluje tento identitární zmatek v sionistických hlavách nestálost a neujasněnost konceptu moderního židovského nacionalismu ve vztahu k původním obyvatelům země, kterou sionisté kolonizují.

Lež rozkvetlé pouště

Dnešnímu cestovateli se může zdát Palestina suchá, má méně povrchové vody, zato však hojnost vody podzemní a minerální. Ve skutečnosti měla Palestina v průběhu doby častěji problémy s nadbytkem vody, což vedlo až ke vzniku bažin v její severní části. Vysoušení těchto bažin sionisté přirozeně také používají jako příklad své vynalézavosti, která přináší zemi prosperitu, i když zároveň tvrdí, že byla Palestina vyprahlou pouští. Mytologie národních základů je zřídka konzistentní a ta sionistická není výjimkou.

Historická Palestina je značně geograficky pestrá. Zatímco na jejím severu byla i místa bažin, na jihu se rozkládá poušť Naqab (v hebrejské podobě Negev). To však jednak neznamená, že je celá Palestina pouští, a neznamená to ani tolik, že šlo o neúrodnou část země. Naopak. Zdejší palestinští beduíni – tedy ti, které Izrael ze svých území vyhnal a vyhání, aby je koncentroval do speciálních městských sídlišť – obdělávali Negev tradičním způsobem a s tradičním využitím vodních zdrojů tak úspěšně, že se tato „poušť“ stala obilnicí Levanty (podobně jako je například „kalifornská poušť“ zdrojem značného množství vypěstovaného obilí). Palestinští beduíni pěstovali v poušti Naqab většinu palestinského ječmene a značnou část pšenice.

Podle doložitelných záznamů a navzdory hlasitým prohlášením sionistů o rozkvětu pouště byla v roce 1944 půda obdělávaná Palestinci jen v poušti Naqab třikrát větší než půda obdělávaná všemi sionistickými osadníky v Palestině dohromady. Po etnickém čištění Palestinců – Nakbě let 1947–48 se pak množství tamní obdělávané půdy výrazně snížilo. Toto je další případ, kdy populární sionistické heslo je naprostým opakem reality.

Od založení státu přitom trvalo Izraelcům třicet let, než se dostali na množství obdělávané půdy, které obhospodařovali Palestinci před tím, než je sionisté vyhnali. Jak uvádí britský akademik Alan George „působivé rozšíření obdělávané plochy Izraele od roku 1948 bylo spíše zdánlivé než skutečné, protože se jednalo hlavně o ‚rekultivaci‘ zemědělské půdy patřící uprchlíkům.“ Přestože dnes Izrael hospodaří na větším půdním rozsahu, jeho zemědělské jádro tvoří obdělávaná půda, která byla ukradena vyhnaným Palestincům.

Větší rozsah obdělávané půdy ani intenzivnější hospodaření však ještě neznamená hospodárnost. Některé z moderních farem v Naqabu – které Izrael tak rád ukazuje světu – nedávají z ekonomického ani ekologického hlediska žádný smysl, a jde tak spíše než o udržitelné farmaření o sionistickou propagandu, která se snaží za cenu značného množství vyplýtvané vody vytvořit v poušti alespoň malou zelenou skvrnu. Izraelský mýtus o rozkvetlé poušti se tak udržuje s poměrně vysilujícím úsilím a bez ohledu na další mýtus – totiž ten o hospodárném využívání vody.

Clement Messserschmid:, německý hydrogeolog, který se dlouhodobě zabývá otázkou izraelské kolonizace palestinských vodních zdrojů, k tomu napsal: „Izrael si dovoluje plýtvat obrovským množstvím vody a vodních zdrojů, zejména v zemědělství. Je známo, že Izrael spotřebovává přes 60 procent své vody na zemědělství, což představuje asi 2 procenta HDP… Zemědělství v Izraeli je tak důležité z hlediska zachování národního étosu a neberou se ohledy na skutečné podmínky vodního hospodářství.“

Krádež vody

Zásoby vody Západního břehu nabyly pro Izrael důležitostí vzhledem k tomu, že jeho vlastní vodní zdroje, většinou zvodně z pobřeží, se vlivem nadměrného čerpání stále více zanášejí mořskou vodou, a navíc dochází v důsledku změny klimatu úbytku ročních srážek. Okupace Západního břehu Jordánu s Jordánským údolím bohatým na vodu tak přišla Izraeli vhod, když díky uzurpaci území přišel mimo půdy a nerostného bohatství hlavně k cenným zásobám vody. Kontrolou její distribuce mohou navíc izraelské autority vydírat Palestince a zároveň světu ukazovat svou „dobrou vůli“, když přece Palestince zásobují „svou“ vodou.

Bezprostředně po záboru Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Pásma Gazy vydaly v listopadu 1967 izraelské úřady vojenský rozkaz č. 158, kterým si Izrael monopolizoval kontrolu nad vodními zdroji na těchto územích a stanovil, že Palestinci nemohou stavět žádné nové vodovodní zařízení bez předchozího povolení od izraelské armády. Jelikož jim však Izrael tato povolení standardně nevydává, nemohou Palestinci na okupovaných územích vrtat nové studny, prohlubovat stávající ani instalovat čerpadla. Je jim znemožněn přístup k řece Jordán a sladkovodním pramenům a okupační vojenská správa uplatňuje restrikce i na sběr dešťové vody; cisterny s takto sesbíranou vodou vlastněné palestinskými komunitami izraelská armáda, nelegální osadníci, popřípadě rovnou armáda v součinnosti s osadníky pravidelně ničí.

V důsledku toho nemá podle Úřadu pro koordinaci humanitární pomoci (OCHA) 180 palestinských obcí ve venkovských oblastech okupovaného Západního břehu Jordánu přístup k tekoucí vodě. I ve městech či vesnicích napojených na vodovodní síť často vlivem izraelských restrikcí kohoutky vyschnou, a tak jsou Palestinci nuceni odebírat předraženou vodu z cisteren od izraelského státního podniku Mekorot. Jedná se o společnost, která spravuje též separátně zřízený vodovodní systém na okupovaných palestinských územích, jenž využívá vodních zdrojů z okupovaných palestinských území a dodává vodu přednostně pro ilegální osadníky či přímo do Izraele. Což je praxe, která je v přímém rozporu s mezinárodním právem, ale v jejímž důsledku může Izrael udržovat iluzi o rozkvetlé poušti.

Podle nedávné zprávy Organizace pro osvobození Palestiny potvrzující trendy starších zpráv, jako jsou izraelská lidskoprávní organizace BT´zelem, Amnesty International či OCHA (OSN), si Izrael pro vlastní potřebu bere 52 % vody Západního břehu a 32 % poskytuje osadám. Palestincům pak zbývá pouhých 16 %, což hlavně během horkých měsíců nestačí vykrývat potřebu hlavně v horkých letních měsících. Pokud Světová zdravotnická organizace doporučuje minimální dodávku vody 100 litrů na hlavu, čerpají dnes Izraelci na okupovaném Západním břehu Jordánu až 300 litrů vody na osobu, zatímco průměr na zdejšího Palestince vychází na přibližně 85 litrů.

Palestinci navíc čerpají vodu značně nerovnoměrně, neboť vlivem izraelských restrikcí, kdy si jednotlivé zóny, do kterých je Západní břeh Jordánu rozdělen, nemohou vodu přeposílat. A tak Izrael vytváří záměrný nedostatek vody zejména v údolí Jordánu, které spadá pod zónu C pod plnou kontrolou izraelských okupačních sil, a také například v Hebronu, kde musí Palestinci hospodařit jen asi s 15 litry vody na osobu a den (což je množství známé spíše ze zón katastrof). Tyto záměrné restrikce v distribuci vody jsou plánovány s ohledem na izraelskou snahu vytlačit Palestince z oblastí, o něž má největší zájem, a koncentrovat je do větších měst pod správu palestinské autonomie.

Osadnické násilí

K vytlačení Palestinců a k záboru palestinské půdy a palestinských vodních a jiných zdrojů využívá Izrael flexibilně i nelegálních osad a osadnického hnutí. Konečně, rozhodnutí stavět osady na kopcovitém hřbetu Západního břehu nebylo náhodné. Kromě toho, že zde plní kontrolní, tedy strategickou role, jsou postaveny přímo u pramenišť vody, a umožňují tak zabránit Palestincům ve vrtání studní na jejich vlastním území. Navíc izraelské osady, které jsou sice řídce osídlené, ale táhnou se podél údolí Jordánu, slouží Izraeli ke vznášení nároků na zdejší vodní a půdní zdroje, ke kterým mají Palestinci coby k „uzavřeným zónám“ znemožněn přístup, protože se nacházejí právě v blízkosti nelegálních osad či vojenských stanovišť.

S pokračující izraelskou genocidou v Gaze – která se projevuje též vyháněním lidí od zdrojů vody, bombardováním stanic na odsolování mořské vody a užití hladu a žízně coby válečné zbraně – a s opakovaným voláním izraelských politických elit po anexi dalšího palestinského území roste i osadnické násilí na Západním břehu Jordánu. To se společně s armádou zaměřuje mj. i na ničení palestinských vodních zdrojů.

Jen pár dnů před tím, než izraelský Kneset přijal 23. července usnesení vyzývající vládu k anexi Západního břehu Jordánu, poničili nelegální izraelští osadníci znova jeden z ústředních pramenů vody Ain Samia na severovýchodě od Ramalláhu. Osadníci zde vytrhali potrubí, zničily vodní pumpy a zatarasili přístupové cesty, v důsledku čehož ohrozili přísun vody pro až sto tisíc Palestinců žijících v okolních vesnicích. Pod vlivem opakovaných osadnických útoků na tento vodní zdroj prohlásila Jeruzalémská vodárenská společnost, že ztratila kontrolu nad tamní distribucí vody, a varovala před „hrozící humanitární katastrofou“.

Zvyšující se armádní a osadnické útoky na Západním břehu Jordánu, v jejichž důsledku bylo od října 2023 zabito již přes 1000 Palestinců, potvrzují závěry izraelského sociologa Barucha Kimmerlinga, který popsal před více než 20 lety cíle izraelské okupace jako „politickou genocidu“ [politicide], vedoucí k „rozložení palestinské národní existence coby svébytné sociální, politické a ekonomické entity“. Schovaný za falešnou maskou legitimity, pokračuje podle něj Izrael v destrukci palestinské svébytnosti, destrukci životních podmínek Palestinců a jejich zdrojů. Argumentuje přitom nezbytností obrany před teroristickými aktivitami na okupovaných územích a nutností hájit samotnou existenci před patologickou nenávistí palestinských obyvatel. S rozšiřováním a upevňováním postavení židovských osad na okupovaných územích se tato ospravedlnění jen prohlubují a kladou na okupaci další požadavek v podobě armády zabezpečující bezpečnost osadníků. Podle Kimmeringa zůstává konečný cíl stejný: trvalé zmizení palestinského národa.

Konec mýtům

Palestina nepotřebovala sionistické osadníky, aby ji nechali rozkvést. Jednak nikdy nebyla zpustlou pouští, jednak i pouštní oblasti Palestiny byly obdělávány ve větší míře a šetrněji k životnímu prostředí, než následně dokázali sionisté.

Podobně jako u ostatních mýtů, kterými se v tomto seriálu zabýváme, nejde ani v případě mýtu o „rozkvetlé poušti“ o skutečnost, ale o obraz, který má být vybudován a šířen za tím účelem, aby zpochybnil palestinskou přináležitost k zemi a opodstatnil izraelské nároky na ní. I kdyby však byla nakrásně palestinská půda zanedbaná, neopravňuje to kolonizační nároky sionistů, stejně jako to nedává Izraeli právo kolonizovat palestinská území s odůvodněním, že žádný palestinský stát neexistuje.

Otázkou zůstává, proč se Izrael a jeho podporovatelé mají potřebu znevěrohodňovat argumentací, která je tak chatrná a snadno vyvratitelná. Není to jen proto, že jiné argumenty po ruce nemají, ale také protože jejím neustálým opakováním přesvědčují sami sebe o pravdách, o kterých sami nejspíš pochybují. Že si v hloubi duše uvědomují, že někomu křivdí, že někomu ublížili a že ten někdo je neustále přítomen, aby jim připomněl, čeho se dopustili a čím se udržují. Mýty izraelské propagandy – hasbary tak nejsou vystavěny ani tak pro okolní svět, jako pro sionisty samotné. Mají uchlácholit jejich vinu a pohladit jejich nejistou duši.

Předminulý díl o zemi bez lidí jsme zakončili tím, že země si nese zranění svých vlastních obyvatel – a dnes si můžeme říci, že pachatelé se mohou vyléčit jen přiznáním viny a přijetím svých činů. Protože pravda osvobodí v důsledku i je samotné.

* * *

V příštím části dílu věnovaném izraelskému mýtu o „rozkvetlé poušti“ si povíme něco o izraelských demolicích, a kterak Izrael proměňuje prosperující palestinské komunity ve zdecimované zóny.