Na tomto aspektu Saudkových žen jsem si zakládal, když jsem vedl český Playboy. Změnil jsem pasivně vyhlížející styl modelek, chtěl jsem, aby se modelky cítily jako aktivní součást scény, jako ty, které o sex stojí, ne jako ty, které se k němu sklánějí pro mužovo potěšení, ale naopak pro své vlastní. 

Fascinující je, jak Saudkova estetika - kdysi odmítaná jako kýč - dnes působí prorocky. V době Instagramu, kde si každý organizuje vlastní mytologii, jeho sítotisky řvou autenticitu. Křiklavé barvy, zinscenovaná melodramatičnost, neúprosná přítomnost všeho - je to výsměch sterilní dokonalosti digitálního narcismu. Saudek neretušuje. Zveličuje. Vrásky, celulitida, lesk potu po sexu - to jsou jeho známky skutečnosti.  

Ale neromantizujme ho. I tady je cynismus. Anglické popisky výstavy - Time Goes By Slowly, Ignorant - působí jako poklona západním divákům, chytrý marketingový tah umělce, který desítky let lákal kontroverzi. I samotná vernisáž, s postarším mistrem po boku mladé ženy, zapadá do Saudkova mýtu: věčného provokatéra, stále hladového, stále režírujícího vlastní legendu.  

Přesto to všechno drží. Protože Saudek ve svých nejlepších momentech nefotí těla. Dokumentuje střet masa a času. Jeho snímky bolestně znají pravdu: všechno, čím jsme - chtíč, láska, ješitnost - je pomíjivé. Dívka hrající si na dospělou v Ignorant, její oči už zastřené budoucí lítostí; pár v objetí, jejich vášeň rámovaná zdí, která se za nimi rozpadá. Je to sentimentální, ano, ale sentimentalita se zuby.  

Zázrak Saudka není v tom, že přežil Terezín nebo totalitu. Je v tom, že vyšel s humorem neporušeným, se špinavým fatalismem, který mění tragédii v frašku. Jeho umění je prostředníček smrti, prdění do tváře konvencím. Můžeme to nazvat groteskním, nevkusným, až krutým. Ale projděte Story of My Life a zkuste necítit záchvěv poznání. Saudkův svět není hezký - ale copak je ten náš?