12. 3. 2025
Po tisíciletí se vzestup a pád impérií řídil stejným vzorcem. Centrum moci se mohlo zhroutit rychle nebo postupně – ať už v důsledku vnitřního úpadku nebo vnějších sil, jako je invaze nebo přírodní katastrofa. Ale nikdy předtím žádný vůdce záměrně nerozložil dominanci vlastního impéria. A přesto se zdá, že to je přesně to, co Donald Trump dělá: narušuje světový řád, i když funguje ve prospěch jeho země.
Nadává spojencům a trestá je. Vysmívá se africkým národům, o kterých údajně nikdy neslyšel. Spěchá ke sblížení s Ruskem, přičemž trvá na tom, že jeho vůdce Vladimir Putin možná podvedl minulé americké prezidenty – ale ne jeho. "Nikdy mi nelhal," chlubí se Trump. Jeho návrat do Bílého domu obrátil svět vzhůru nohama. Multilateralismus, který kdysi poskytoval rámec pravidel a spolupráce, je nyní na přístrojích poté, co Trump stáhl USA z institucí, které považuje za "nespravedlivé" nebo "zkorumpované" – včetně Světové zdravotnické organizace, Rady OSN pro lidská práva a Pařížské dohody o změně klimatu.
Spojené státy, které byly kdysi hlavním architektem a šampiónem multilateralismu, se nyní stahují za své hranice, opouštějí závazky a brání obchodním dohodám se svými dlouholetými partnery. Trumpova administrativa se vměšovala do evropských voleb, aby posílila krajně pravicové frakce, a vyprázdnila NATO tím, že zpochybnila samotný princip vzájemné obrany. Přesto Trump nešetří chválou Číny, popisuje Putina jako "génia" a veřejně kárá ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, zatímco Ukrajina bojuje o přežití proti ruské invazi.
Zatímco USA často upřednostňovaly své vlastní zájmy před zájmy mezinárodního společenství, někteří experti poukazují na to, že byly také klíčovým hnacím motorem multilateralismu. "Po většinu své soudobé historie Spojené státy budovaly svět, ve kterém je územní suverenita nedotknutelná – kde velké mocnosti soutěží o vliv a bohatství, ale ne o půdu," říká John Owen, profesor politologie na University of Virginia. "Je to svět multilaterálních pravidel a institucí, vzájemně závislých ekonomik, kde jsou upřednostňovány liberální demokracie. Od 2. světové války Spojené státy věřily, že takový svět slouží jejich národním zájmům. Ale nyní se zdá, že tento dojem v Bílém domě chybí."
Dokonce i americká vláda uznává tento posun. "Poválečný globální řád není jen zastaralý – je to nyní zbraň, která je používána proti nám," prohlásil ministr zahraničí Marco Rubio v lednu během slyšení v Senátu.
Ve svém jádru je Trumpův světonázor takový, který převládá po staletí – vize, kterou sdílejí Putin a čínský prezident Si Ťin-pching. Jak říká politolog John Owen: "Velké mocnosti mezi sebou vyjednávají, uzavírají dohody o hranicích a dalších záležitostech, zatímco menší národy prostě musí přijmout rozhodnutí."
Pro Trumpa je tato perspektiva – taková, kterou mohli prosazovat kancléř Metternich ve Vídni nebo princ Talleyrand v Paříži na úsvitu 19. století – spojena s extrémním druhem současného nacionalismu. Pro jeho příznivce je destilována do hesel jako "Make America Great Again" (MAGA) a "America First".
Jeho přístup k mezinárodním vztahům je hluboce merkantilistický, formovaný minulostí realitního magnáta. Gazu nevidí jako humanitární krizi, ale jako prvotřídní kus země, na kterém má být vybudována "riviéra Blízkého východu". Na Ukrajinu nepohlíží jako na bojovného spojence, ale jako na zemi, která by se měla vzdát svých přírodních zdrojů výměnou za americkou pomoc – pomoc, kterou předchozí demokratická administrativa poskytovala bez jakýchkoli podmínek. Trumpův názor je jednoduchý: slabí se nedostanou k vyjednávání. Ukrajina "nemá karty [k vítězství]," opakuje znovu a znovu.
Podle Trumpova světonázoru dostanete jen to, co si zasloužíte – ať už jste údajný spojenec nebo zapřisáhlý protivník. To často hraničí s krutostí nebo naprostou lhostejností. Ve svém projevu před oběma komorami Kongresu minulé úterý se otevřeně vysmíval Lesothu, malé africké zemi, která se dlouho spoléhala na americkou rozvojovou pomoc: "Nikdo o něm nikdy neslyšel."
"Je zde velmi naivně materialistický a transakční impuls, který je patrný téměř v každém aspektu jeho politiky," řekl Charles Kupchan z think-tanku Council on Foreign Relations v nedávném rozhovoru s novináři.
Trumpovou osobní posedlostí je vždy dostat se na vrchol – drtivě vyhrát. Proces k dosažení tohoto cíle musí být rychlý. Touží po rychlých vítězstvích, která mu umožní vyhlásit úspěch a přejít k další výzvě, často na úkor dlouhodobých výhod. Vyhýbá se hluboké angažovanosti, a když něco nefunguje, jednoduše změní svůj postoj a bez ohledu na to si nárokuje vítězství. "Vidíme mnoho taktických rozhodnutí, která nemají jasnou strategii," říká Jeff Legro, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Richmondu, během videokonference.
Minulý týden prezident odhalil, že poslal dopis íránským vůdcům, v němž nabízel dialog o jaderném programu země – sedm let poté, co sám zrušil dohodu JCPOA z roku 2015, pečlivě vyjednávanou po několik let, aby zabránil Teheránu ve vývoji jaderných zbraní. Uvalil také 25 % cla na produkty z Kanady a Mexika, jen aby většinu z nich odložil o 24 hodin později, protože akciové trhy se propadly a opozice vzrostla. A poté, co opakovaně kritizoval Ukrajinu a chválil Putina, v pátek pohrozil Rusku sankcemi a cly, aby ho donutil zasednout k jednacímu stolu s Kyjevem
Ale Trumpovo první poselství je vždy stejné: nátlak. Rozbít stávající řád. Dal to jasně najevo ve svém projevu před oběma komorami Kongresu, kde zopakoval svůj zájem o Panamský průplav. Mluvil o právu Grónska na sebeurčení, což byl okamžik, který na chvíli uklidnil Kodaň – ale tato úleva se rychle rozplynula. Trump zdůraznil, že Spojené státy převezmou kontrolu nad ostrovem "tak či onak", protože "to potřebujeme". Úlevné vzdechy v Kodani se rychle změnily v úzkost.
Tento týden bude Trumpova strategie čelit kritické zkoušce. Jeho tým vedený Rubiem a poradcem pro národní bezpečnost Mikem Waltzem se setká v Saúdské Arábii se zástupcem ukrajinské vlády. Zelenskyj navštíví království těsně předtím, v rámci svého diplomatického tlaku na získání mezinárodní podpory.
Po týdnu nejistoty ohledně budoucnosti vztahů mezi Washingtonem a Kyjevem – zejména po Trumpově rozhodnutí pozastavit vojenskou pomoc a sdílení zpravodajských informací – výsledek tohoto setkání rozhodne o tom, zda bude dosaženo dohody o příměří a vztahy mezi oběma vládami budou normalizovány. Případně by to mohlo odhalit, zda Trump podlehne svým proruským impulsům: v pátek připustil, že je pro něj snazší dosáhnout dohody s Putinem.
Evropští partneři to bedlivě sledují. Na výsledku tohoto setkání může záviset budoucnost vztahů republikánské administrativy se spojeneckým blokem – který minulý týden vyjádřil zvýšenou podporu Zelenskému – a samotným NATO.
"Je možné, že Trump použije zastrašovací taktiku k dosažení konkrétních cílů, ale nebude prosazovat destruktivní agendu nebo nakonec neuzavře špatnou dohodu s Putinem ohledně Ukrajiny," píše Daniel Fried, bývalý šéf evropské politiky za Baracka Obamy, který nyní působí v think-tanku Atlantická rada. "Ale absence zastřešující mezinárodní vize založené na hodnotách, zjevná neschopnost uvažovat jednoduše o moci a myšlení s nulovým součtem varuje před spory s přáteli a špatnými dohodami s protivníky."
Po 80 letech harmonie se v transatlantickém spojenectví nepopiratelně něco rozbilo. Evropské rozhodnutí přezbrojit a vyčlenit pro tento účel 800 miliard eur, stejně jako televizní projev francouzského prezidenta Emmanuela Macrona – "Chci věřit, že USA budou stát po naší straně, ale musíme být připraveni na to, že se tak nestane" – slouží jako hmatatelné známky tohoto posunu.
Republikánská administrativa musí také zůstat obezřetná vůči Trumpově imperiální vizi. Velmoci se mohou snažit rozdělit svět do sfér vlivu, ale jak poznamenává profesor Owen, v průběhu historie "také bojovaly proti sobě ve válkách, bojovaly v mnohem méně regulovaném systému".
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse