Debata století: 5 let poté
11. 9. 2024 / Vítek Prokop
čas čtení
36 minut
Letos
19. dubna uplynulo 5 let od debaty slovinského marxisty Slavoje
Žižka a kanadského klinického psychologa Jordana Petersona
s názvem Štěstí: kapitalismus vs marxismus. Od roku
2019 se událo mnoho drastických změn, ať už šlo o pandemii
Covid-19 přes válku na Ukrajině. Proč se vůbec k této
debatě nyní po tolika letech vracet?
Připomeňme
si, že se „debata století“ konala v největším kanadském
divadle s kapacitou přes 3000 lidí. Bylo vyprodáno a lístky
se prodávaly
dráž jak 300 dolarů, čímž svojí cenou překonaly vstupenky na
zápas NHL mezi Toronto Maple Leafs a Boston Bruins. Dalších 6000
lidí pak sledovalo debatu online. I zájem médií byl rekordní.
Týden po debatě byl celý její záznam odvysílán
na chorvatské televizi. Duel rozebíral britský Guardian
či německý Der
Spiegel. Takový zájem o filozofickou debatu nám něco říká
o stavu současné globální společnost. Ale co? Nyní s odstupem
času je dobrá příležitost zhodnotit skutečný význam debaty.
Na
první pohled se to jeví jako lehký úkol. Z velikosti zájmu
můžeme usuzovat, že existuje akutní hlad po vizi. Žijeme
v chaotických časech, v časech zvratů, a proto
přirozeně hledáme někoho, kdo vysvětlí stávající stav věcí
a nabídne jasnou cestu vpřed. Co ale oba akademici vlastně
nabízejí?
Jordan Peterson: apoštol
McKřesťanství
Myšlení
Jordana Petersona obsahuje dva zajímavé aspekty, jednak je to
fanatická obhajoba hierarchií a jednak tvrzení, že utrpení je
integrální součástí lidského bytí. Už hned v první kapitole
jeho knihy 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu,
která je mezinárodním bestsellerem v žánru osobnostního
rozvoje, prezentuje svůj slavný humrový argument. Hierarchie
najdeme už u humrů, tím pádem jsou přirozené a dobré. Jenže
Peterson neobhajuje abstraktní myšlenku hierarchie, svůj argument
vztahuje k současnému systému a na jeho základě obhajuje
nerovnosti: „Vítěz bere vše ve světě humrů, stejně jako v
lidských společnostech, kde horní 1 procento má stejně bohatství
jako dolních 50 procent—a kde nejbohatších osmdesát pět lidí
má stejně jako dolní tři a půl miliardy. Stejný brutální
princip nerovnoměrného rozdělení platí mimo finanční
oblast—vlastně kdekoli, kde je zapotřebí kreativní produkce.
Většinu vědeckých článků publikuje velmi malá skupina vědců.
Malý zlomek hudebníků produkuje téměř veškerou nahranou
komerční hudbu. Jen hrstka autorů prodává všechny knihy.“
Peterson
při tom pouze jednou jedinou větou letmo zmiňuje negativní
důsledky hierarchií. Polský sociolog Zygmunt Bauman ve svém 21.
dopise z tekutého moderního světa upozorňuje na giganticky
negativní dopady nerovností na zdraví: „V Británii tým
výzkumných pracovníků pod vedením Domenica Pagana z Birmingham
Hospital Trust zpětně zjišťoval osudy přibližně 45 000
pacientů v průměrném věku 65 let, kteří prodělali
operaci srdce. Zjistili, že počet úmrtí po operaci silně závisel
na pacientově bohatství a prudce narůstal s tím, jak se jmění
snižovalo: chudých pacientů zemřelo mnohem víc. Okamžitě se
myslelo na „obvyklé podezřelé“, tj. kouření, obezitu a
cukrovku – o nichž se ví, že postihují mnohem víc chudé než
dobře situované, avšak zbytečně. I když se totiž přihlédlo
k těmto rizikovým faktorům, které mohly případně ovlivnit
statistiku úmrtnosti, ostrý rozdíl tu i nadále zůstal. Jediný
možný závěr tedy byl, že pokud chudí měli menší šanci na
přežití než lépe situovaní, bylo to dáno čistě jejich
chudobou…“
Když
Bedřich Engels představil koncept sociální vraždy, měl na mysli
stav, kdy kapitalistické vykořisťování přímo vede
k předčasnému úmrtí. Vidíme ale, že už samotný fakt
existence (!) třídního systému vede k úmrtí. Jak dále
upozorňuje Bauman, tak v nejnerovnějších společnostech svět,
jako jsou USA, je až třikrát vyšší výskyt duševních
onemocnění oproti státům s nižší nerovností.
V nerovných společnostech najdeme také vyšší úmrtnost, vyšší míru obezity a větší vězeňské populace. Nic z toho ale Petersona neznepokojuje, protože dle něj je zkrátka utrpení inherentní součástí lidství. Kolektivní akce za účelem zlepšení životních podmínek by pak byla nesprávným řešením, protože to by vedlo pouze k nové totalitní hrůze: „Není náhoda, že základním vzorem západní kultury je někdo, kdo byl nespravedlivě přibit na kříž a umučen…Tak co s tím uděláte? Nad tím jsem také dlouho přemýšlel. No, nespojíte se v dav, protože pak se můžete chovat tak hrozně, jak si jen dokážete představit a nenést žádné následky. To je špatný nápad! Takže, co kdybychom to nedělali. Inu, na Západě existuje hluboká myšlenka. Něco jako: Přijměte své zatracené utrpení!“
Žižek
nenápadně tuto fascinaci utrpením napadl,
když v debatě prohlásil, že by se člověk neměl zamilovat
do svého utrpení. Peterson si však z debaty vzal jenom to co
se mu hodilo. Veřejně se o celé debatě zmínil jen párkrát –
dohledal jsem celkově jen dvě zmínky. Jednou debatu zmínil
kvůli momentu, kdy ho Žižek upozornil na myšlenku anglického
filozofa G. K. Chestertona, podle nějž Ježíšův výrok na kříži:
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ je
důkazem, že lidské utrpení je tak silné, že i z Boha se
stane ateista. Podruhé si pak Peterson stěžoval,
že dav při slově revoluce začal nadšeně tleskat…
Petersonův
pohled na svět jako utrpení s možností osamělé
individuální pomoci se nezdá příliš přitažlivý. Odkud se
tedy bere dav jeho podporovatelů? Jeho YouTube kanál má přes 8
milionů odběratelů a jeho účet na síti X sleduje víc 5 milionu
lidí.
Vysvětlení
spatřuji v konceptu technofeudalismu. Yanis Varufakis ve svojí
knize Technofeudalismus: co zabilo kapitalismus prezentuje
argument, že se kapitalismus transformoval do nové podoby. Hrstka
technologických gigantů buduje úspěšné monopoly (neexistuje
efektivní konkurence k Amazonu či Googlu), model jejich
bohatnutí ale není převážně postaven na přivlastňování si
nadhodnoty, ale nově na dobývání renty – vezměme si
nejrůznější předplatné, které musíme hradit, abychom mohli
používat klíčové služby jako je třeba program Word, ve kterém
tento text píšu. Schopnost akumulovat ohromné množství osobních
dat a schopnost nás na základě těchto informací kontrolovat vede
Varufakise k závěru, že se jedná o novou inkarnaci
feudálních lordů a stále více lidí je odsouzeno do role
techno-nevolníků.
Mluvíme tu o korporacích, které mají větší
bohatství, než je hrubý národní produkt celé řady států.
Všimněme si rovněž dvou zajímavých doprovodných jevů –
jednak je to fakt, že se stále více miliardářů pasuje do role
nových mesiášů. Vytyčují nové ambiciózní cíle pro lidstvo,
ať už je to kolonizace
Marsu či dosažení nesmrtelnosti.
Druhým ještě více znepokojujícím jevem je návrat žoldnéřství
signalizující konec moderního národního státu s jeho
monopolem na násilí. Vznikající žoldnéřské skupin se
vyznačují fanatickou loajalitou k určitému jedinci.
V případě nechvalně slavné Wagnerovy skupiny to byl
oligarcha Prigožin. V případě turecké
verze Wagnera – skupiny Sadat je touto osobou pravděpodobně přímo
turecký prezident Erdogan. Od ozbrojených sil loajálních státu
se dostáváme zpátky k ozbrojeným silám loajálním k
jedinci.
Ke
konceptu technofeudalismu by se dle mého mělo však přistupovat
s určitou dávkou intelektuální poctivosti, spíše, než o
daný stav jde o určitý trend, který se manifestuje v bohatých
postindustriálních společnostech. Relevance technofeudalismu pro
industriální stát s exportní ekonomikou založenou na levné
práci bude nutně nižší, respektive jím budou méně
ovlivňovány. Dobře, co má společného technofeudalismus s
Jordanem Petersonem?
V průběhu
středověku křesťanství sloužilo jako ideologický nástroj pro
udržení systému. Panovník vládl z milosti boží a trojí
dělení lidu na rolníky, kněze a feudály bylo zkrátka božím
záměrem. Explicitně to je vyjádřeno
v Listu Římanům, kde apoštol Pavel píše: „Každý
ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty,
které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti
vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá,
přivolává na sebe soud.“ Kněžský stav tak stejně jako
v otrokářských společnostech stabilizoval společnost.
Nevyžaduje i technofeudalismus své technokněze? Domnívám se, že
ano, a že Jordan Peterson je právě jedním z nich. Proč?
Křesťanství
bylo dvojsečnou zbraní, jelikož Nový zákon obsahuje i řadu
emancipačních prvků, které později inspirovaly nejeden revoluční
zápas – viz kniha Rudá teologie: o křesťanské komunistické
tradici australského marxisty Rolanda Boera. Reformace vedla
k německé selské válce či k husitské revoluci. Bylo
to ale zároveň později protestanství, respektive jeho etika
založená na skromnosti a pracovitosti, která umožnila expanzi
kapitalismu, jak prezentoval ve svém slavném díle Max Weber.
Žižek
píše, že: „Kapitalismus je první socio-ekonomický řád,
který de-totalizuje význam: není globální na úrovni významu.
Neexistuje totiž žádný globální "kapitalistický
světonázor," žádná "kapitalistická civilizace"
ve vlastním smyslu: základní lekce globalizace spočívá právě
v tom, že se kapitalismus může přizpůsobit všem civilizacím,
od křesťanské po hinduistickou nebo buddhistickou, od Západu po
Východ.“
Člověk
má vedle materiálních potřeb i jisté potřeby spirituální.
Kapitalismus se svojí logikou expanze, vykořisťování a
konzumerismu je nemůže uspokojit, a proto tento úkol zkrátka
outsourcuje. Přizpůsobí se při tom podmínkám daného místa a
dané doby. Problémem, ale je, že křesťanství nemůže vyplnit
duchovní prázdnotu kapitalismu – žádný dobrý kapitalista
nemůže být autentickým křesťanem.
Jak se vyrovnat
s antikapitalistickým momentem, kdy Ježíš vyhání z Chrámu
kupce? Jak se vyrovnat s Ježíšovým tvrzením,
že: „[S]náze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do
Božího království“ ?
Žižek již v minulosti
upozorňoval,
že většina vrcholových manažerů se dnes nehlásí k ateismu
či křesťanství nýbrž k zen budhismu. Ten sice nabízí
spirituální naplnění, ale zároveň je dostatečně intelektuálně
flexibilní a dokáže tak ospravedlnit naprosto cokoliv. Žižek
opakovaně zmiňuje
knihu Zen ve válce, která líčí, jak budhisté byli první,
kdo podpořili za 2. světové války japonskou imperiální expanzi,
a i poskytli návod, jak se duchovně vyrovnat se zabíjením:
„Řekněme, že vás potkám na bojišti: Mám určitou úroveň
slušnosti, jak vás mohu zabít? Suzuki říká: Ano, ale cítím se
takto jen tehdy, když zůstávám v říši iluzí a myslím si, že
vy i já jsme skutečné osoby. Pokud však vidím, že nemáme já a
skutečnost je jen tanec zdání, není to už problém: meč v mé
ruce je prostě součástí tohoto tance a vaše tělo na něj nějak
dopadá a nemá se mnou nic společného.“
Nelze
ovšem očekávat, že se v západním myšlenkovém okruhu
masově uchytí zen budhismus. Je potřeba křesťanství zbavené
svých emancipačních prvků, křesťanství přetavené pro potřebu
atomizované společnosti soudobé formy kapitalismu. Vzpomeňme, jak
například Peterson odporoval
papežovu Tweetu s tím, že křesťanství nemá, co do činění se
sociální spravedlností jelikož: „Vykupitelské spasení je
záležitostí individuální duše.“ To, co Peterson nabízí
je zkrátka McKřesťanství. Sociolog Georg Ritzer psal již v roce
1993 o procesu mcdonaldizace společnosti. Principy stojící za
úspěchem tohoto řetězce fast-foodu se začaly dle Ritzera
přelívat i do dalších sfér lidského života.
Existují
celkem čtyři různé dimenze mcdonaldizace – efektivnost,
kvantifikace a kalkulace, předvídatelnost a kontrola. Petersonovo
McKřesťanství je efektivní: nabízí několik jednoduchých
praktických rad určených pro okamžitou konzumaci (vyjadřujte se
přesně, ukliďte si pokoj apod.). Pokud si zákazník přeje něco
navíc, tak je každá z těchto rad doprovázena dipem
vyrobeným z kousků jungiánské psychoanalýzy, křesťanského
mysticismu a náhodných vědeckých faktů.
Kvantifikace a
kalkulace: za cenu nákupu jedné knihy, lístku na jednu
přednášku je možná snadno obrátit svůj život vzhůru nohama.
Spása získala cenovku. Ty tam jsou rozsáhlé systémy morální
nauky – nyní vám stačí těchto konkrétních 12 pravidel.
Předvídatelnost: Peterson nemění své názory, po zhlédnutí několika jeho přednášek již známe veškerý jeho
tematický repertoár. Víme, co budeme v určitých variacích
dostávat dál.
Kontrola: Podtitul Petersonova bestselleru zní
Protilátka proti chaosu. Jeho druhá kniha rozvoje osobnosti
se pro změnu jmenuje Okraj řádu: 12 dalších pravidel pro
život. Peterson nabízí striktní pravidla vedoucí
k očekávanému výsledku – kontrolu nad chaosem a nejistotou
dnešního světa. To vše zprostředkované tím, jak se stylizuje
do archetypu moudrého otce. Téměř by šlo říct lacanovskou
terminologií, že se Peterson pokouší představovat Velkého
Druhého – Peterson prezentuje pravidla a normy pro dobrý život a
kritizuje pokusy o rozklady zažitých institucí a norem.
Technofeudalismus/kapitalismus
mcdonaldizoval společnost a ta potřebovala nové náboženství
uzpůsobené těmto novým podmínkám. Kapitalisté zase potřebovali
obhájit narůstající nerovnosti a uhasit revoluční touhu.
V Petersonovi se obě potřeby propojily. Továrny Foxconnu
zdobí
citáty jeho vrcholného ředitele Terryho Goua jako například:
„Růst, tvé jméno je utrpení.“ Peterson by nadšeně
souhlasil a pravděpodobně by ignoroval záchranné sítě, které
musely být na střechy továren kvůli množícím se sebevraždám
nainstalovány. Snadno si můžeme představit perverzní budoucnost,
kdy sítě zmizí, jelikož dělníci budou od managmentu zdarma
dostávat Petersonovy knihy.
Pro
obyčejného člověka ztraceného v dnešním tekutém světě
Peterson nabízí jasný směr. Mluví
o „absolutně platných morálních hodnotách“, potřebě
„správně konstruovaného patriarchálního systému“ a
označuje viníka stávajících zlořádů v podobě
progresivistů/bojovníků za sociální spravedlnost/kulturních a
postmoderních neomarxistů. To z něj také učinilo miláčka
konzervativců po celém světě. Nadšeně o něm píše české
Echo24
tak americká Fox News.
Mnozí
si všímají problémových aspektů Petersonova učení: kulturní
neomarxismus je termín, se kterým operuje
krajní pravice, pro fašismus jako takový jsou řád a autorita dva
naprosto stěžejní koncepty, Peterson se rovněž netají svojí
nenávistí k levici, kterou ve svojí knize Mapy smyslu
neváhal označit za zdegenerovanou, což byl také častý
nacistický argument. Kanadský lékař Gabor Maté Petersona označil
za agenta represe a upozornil, že ve způsobu, jakým Peterson mluv,í
jde vidět mnoho potlačovaného hněvu.
Není
proto zas tak překvapivé, že Peterson posloužil jako inspirace
pro nejnovější verzi Red Skulla v komiksu Kapitána Ameriky.
Red Skull byl
v původních komiksech Kapitána Ameriky z 2. světové
války nacistickým agentem, v nejnovější verzi komiksu se
pak tento padouch snaží na internetu zradikalizovat mladé muže
bojem proti „feministické pasti“ a propagací svých „10
pravidel pro život“.
Je Jordan Peterson nebezpečný?
Sám
se opakovaně veřejně odkopal – například minulý rok, když
sdílel
na síti X video z britského sadomaso pornofilmu domnívaje se,
že jde o autentické záběry z tajné sperma banky zřízené
na příkaz čínské komunistické strany pro násilný sběr semene
v rámci boje proti demografické krizi.
Peterson
není v podstatě nijak zajímavý, je to představitel vymírajícího
druhu – akademik ze středostavovského prostředí, který věří
v tradiční řád. To, co ale nabízí, odpovídá poptávce,
jež vytváří soudobá forma kapitalismu/technofeudalismu.
Je
to při tom jeden velký paradox, pokud něco účinně likviduje
staré dobré pořádky, tak je to právě současná forma
kapitalismu – ničí tradiční národní stát, podporuje bezduchý
konzumerismus a skrz intenzivní vykořisťování snižuje
porodnost. Ani tento fakt Žižek v debatě s Petersonem
neopomněl zmínit odkazem na knihu Daniela Bella Kulturní
kontradikce kapitalismu. Obávat bychom se měli spíše někoho,
kdo se podobných směšných chyb jako Peterson nebude dopouštět,
někoho, kdo dopiluje McKřesťanství ke svojí dokonalosti.
Slavoj Žižek: myslitel
jednoho přechodu
V roce
1989 vychází Vznešený objekt ideologie, široce považovaný
za Žižkovo mistrovské dílo, ten samý rok také britský vědec
v CERNu Tim Berners-Lee vynalézá World Wide Web, skrz nějž
většina lidí dnes interaguje s internetem. Následná
informační revoluce postupně zasahuje všechny aspekty lidského
života. Poprvé v lidské historii je možné okamžité
sdílení zpráv napříč celou planetou a okamžité získávání
obrovského množství informací. Nikdy před tím nebylo tedy tak
snadné šířit různé falešné představy a falešné vědění –
pro zajímavost Peterson byl označen za filozofa YouTube éry. A
právě tento stav také vytvořil předpoklad pro obrovský zájem o
myšlení Slavoje Žižka, k němuž patří originální
kritika ideologie.
Ve
filmu Oni žijí!, který Žižek rozebírá ve svém
dokumentu Perverzní průvodce ideologií, existují brýle,
jež umožňují spatřit skutečnou zprávu pod veškerou mediální
propagandou kapitalismu – peníze jsou tak skrz brýle viděny jen
jako papírky s nápisem Jsme váš Bůh, billboardy
přikazují konzumaci atd. Lidé se obracejí k Žižkovým
knihám a přednáškám právě ve snaze tyto brýle získat.
Filozofickou superstar z něj ale učinil rovněž jeho styl,
který je naprostým opakem suchého a nesrozumitelného akademika,
který se bohužel často lidem vybaví, když se řekne filozof.
Žižek snadno zpřístupňuje svoje myšlenky skrz obscénní vtipy
a odkazy na populární kulturu.
Jedním
ze zajímavých problémů, které ale debata s Petersonem
naplno odhalila, byl nedostatek konkrétní vize v Žižkově
myšlení. Žižek dokázal velmi dobře poukázat na kontradikce
v Petersonově ideologii a její slabá
místa. Avšak sám nedokázal při kritice kapitalismu nastínit
alternativu, pouze vágně zmínil potřebu větší mezinárodní
spolupráce, čehož samozřejmě Peterson v debatě využil.
Proč Žižek žádnou alternativu kapitalismu nepředstavil?
Slavoji
Žižkovi je v současnosti 75 let a již nyní probíhá zuřivý
boj o jeho odkaz. V rámci tohoto boje vyšla kniha Žižek
odpovídá, v níž slovinský filozof reaguje na některé
své kritiky. Todd McGoven ve svém příspěvku s názvem
Slavoj Žižek není dostatečně násilný píše: „Žižek
zpochybňuje radikální akt, který neprodukuje novou formu
normálnosti a ponechává každodenní život beze změny poté, co
se prach usadí. Správně kritizuje levicové aktivisty, kteří
oslavují velké demonstrace bez trvalého politického efektu, a
otázkou o následujícím dni, kterou Žižek klade, zdůrazňuje
nezbytnost teoretizovat, co produkují politické otřesy. On sám
však nechává den poté ve své filozofii převážně
nepromyšlený. Navzdory veškerému jeho teoretizování o
radikálním aktu, Žižkovo myšlení téměř neobsahuje žádný
popis nového režimu, který radikální akt zavede.“
McGoven
tento problém spojuje s Žižkovým smýšlením o násilí a
potřebě nejdříve udeřit sám na sebe za účelem se osvobodit:
„Svoboda nezávisí ani tak na násilném rozbití vnějších
pout, která nás drží, ale na rozbití našich vlastních investic
do psychických pout, která nás drží mnohem silněji. To je čin,
který nám umožňuje rozbít vnější pouta, a proto politickým
činem zasahuje nejprve sami sebe než svého politického
protivníka. Vzácnost tohoto činu není jen důsledkem ideologické
síly kapitalistické společnosti, ale spíše důsledkem naší
touhy kapitulovat před pohodlím, které ideologie přináší.
Tento čin nás vytrhává z naší ideologické komfortní zóny, a
i ten nejoddanější stoupenec tohoto činu prožívá tento pohyb
jako násilný…“, pokud tuto potřebu vztáhneme na celý
nový režim tak je potřeba „režim, který odpovídá
radikálnímu politickému aktu — emancipaci v moci — musí
prioritně zasáhnout sám sebe, pokud má zůstat součástí
emancipačního projektu a nestát se novou verzí represivní
autority.“
Jak by toto zasažení samo sebe, ale mělo vypadat?
Žižek
v odpovědi McGovenovi naznačuje dva různé způsoby. Nejdříve
připomíná Leninovu snahu vytvořit centrální kontrolní komisi,
která by netradičním způsobem, například skrz satiru,
kritizovala problémy režimu, avšak Žižek dále připustí, že:
„Realističtější způsob, jak organizovat odpor proti násilí
moci, je samotná multipartijní demokracie se svou základní
premisou (rozpracovanou Claudem Lefortem), že místo moci je prvotně
prázdné a může být pouze dočasně obsazeno agentem (stranou),
který je vždy ohrožen tím, že bude nahrazen jiným.“
To
nás dostává k Pražskému jaru a k jedné z tehdy
živě diskutovaných vizí, k vizi socialistické demokracie, kde
existuje multipartismus a socialismus je zakotven právně. Strany,
které by se v tomto uspořádání pokoušely restaurovat
kapitalismus by byly zakazovány – stejně jako v kapitalistických
státech jsou často zakazovány strany ohrožující dominantní
formu kapitalismu. V ústavě by pak byly explicitně uvedeny
základní socialistické body jako společenské vlastnění
výrobních prostředků a široký repertoár práv pracujících,
jež by byly chráněny skrz legální nástroje. Žižek v odpovědi
McGovenovi upozorňuje, že by bylo bezvýznamné upřednostnit jedno
řešení na úkor druhého. Můžeme si tak představit
socialistickou demokracii doplněnou o technokratickou složku
v podobě panelu vybraných expertů, kteří budou oficiální
moc kritizovat skrz netradiční využití médií. Je toto vize,
která by mohla zažehnout revoluční akt? Asi těžko.
Je
ovšem příjemným překvapením, že Žižek alespoň naznačil
nějakou odpověď, v jeho myšlení se totiž opakovaně
setkáváme s názorem, že prázdnota je osvobozující. Jak
uvádí Jodi Dean ve svojí knize Slast a politika: Žižkova
politická teorie: „V psychoanalýze analytik jen tak sedí
a čas od času klade otázky. On je jakýmsi objektem nebo šifrou,
na kterou analyzand přenáší lásku, touhu, agresi a znalosti.
Jinými slovy, analyzand postupuje v analýze tím, že předpokládá,
že analytik přesně ví, co s ním není v pořádku a co má
udělat, aby se zbavil svého symptomu a uzdravil se. Ve skutečnosti
ale analytik neví. Navíc analytik důsledně odmítá poskytnout
analyzandovi jakékoliv odpovědi. Žádné ideály, žádnou morální
jistotu, žádné cíle, žádné volby. Nic. To je to, co podle
Žižka činí analytika tak traumatickým – skutečnost, že
odmítá stanovit zákon nebo nastavit limit, že nefunguje jako
nějaký nový pán. Analýza je u konce, když analyzand přijme, že
analytik neví, že neexistuje žádný tajný význam nebo
vysvětlení, a pak převezme odpovědnost za pokračování ve svém
životě. Výzvou pro analyzanda je tedy svoboda, autonomně si
určovat své vlastní limity a přímo převzít odpovědnost za své
vlastní potěšení.“
Žižek se v oblasti politiky snaží
o něco podobného. Tento fakt spolu s jeho unikátním stylem
zajišťuje, že nikdy nevznikne nic jako žižekismus, jakési
dogma, které by bylo nekriticky vzýváno úzkou skupinkou
stoupenců. A to je něco v marxismu spíše výjimečného,
s výjimkou Gramsciho a autorů Frankfurtské školy se toto
žádnému dalšímu prominentnímu marxistovi nepodařilo. Anglický
filozof John Gray, známý Žižkův kritik, nedávno naznačil,
že až Žižek zemře, tak upadne v zapomnění. Jde ale spíše
o zbožné přání. Po Žižkovi zůstane metoda, určitý styl,
který může být dále rozvíjen a adaptován do nové podoby.
V současnosti
si stále více myslitelů levice začíná uvědomovat, že žijeme
v přechodové éře tak jak o ni psal už Antonio Gramsci. U
nás se například tomuto tématu věnuje socialistický filozof
Michael Hauser ve svojí nejnovější knize
Metapopulistická demokracie. Rovněž Karl Polanyi a jeho
kniha Velká transformace opět budí velký zájem řady
různých autorů – lze argumentovat, že vlivem robotizace
přichází nová velká transformace.
Každá
éra formuje svými poměry své osobnosti. Teolog John Milbank
prohlásil,
že Žižek je možná přechodovou figurou, ale důležitou. Pakliže
žijeme v éře přechodu, položme si otázku, co za přechod
Žižek konkrétně představuje? Určitá vodítka vidíme právě
v Žižkově střetnutí s Petersonem.
K překvapení
mnohých se Žižek s Petersonem shodl na kritice politické
korektnosti. To, za jak velký problém ji Žižek považuje, odhaluje
tato pasáž z jeho loňské knihy Příliš pozdě na 'woke': „Jsme dominantním druhem na relativně malé
planetě pohánějící svou civilizaci k mnoha druhům sebedestrukce
(klimatický a ekologický kolaps, jaderné sebezničení, globální
sociální nepokoje), aniž bychom s tím cokoli dělali. A to ani
nemluvím o lokálních hloupostech, jako je dnešní politicky
korektní liberální "levice", která místo aby usilovala
o velkou společenskou solidaritu, podrobuje i své potenciální
spojence pseudomorálním puristickým kritériím přijetí, všude
vidí sexismus a rasismus, a tím si všude vytváří nové
nepřátele.“ Žižek se v tomto chová jako poctivý
socialista.
Socialismus
je třetí myšlenkový směr vedle liberalismu a konzervatismu spolu
s jejich „levicovými“ mutacemi, přejímá proto to
nejlepší z obou myšlenkových tradic. Všimněme si například
Žižkova postoje k otázkám transgender lidí – pevně
podporuje boj za jejich práva, ale zároveň kritizuje škodlivý
průmysl, který vznikl okolo propagace blokátorů puberty. Je to
důležitý trend, protože znovu nalézáme touhu vytvořit
svébytnou socialistickou kulturu, která bude formovat unikátní
druh nové civilizace.
Jedná se o touhu, kterou řada lidí na
levici v minulosti vyměnila za trapné pokusy kopírovat vzory
z dominantní liberální ideologie, a nyní když to vypadá, že
je pro změnu konzervatismus na vzestupu, pak se pro změnu objevuje
tendence přejímat vzory z konzervatismu. Samozřejmě jádrem
tohoto problému je, že tito lidé neusilují o změnu systému,
jako spíš jen o to svézt se vždy na aktuální vlně popularity a
zajistit si tak jakési takési volební zisky v rámci systému.
Žižek
po debatě čelil kritice, že Petersonovi „neutrhl koule“ a
argumentačně ho nezničil na jeho neznalosti
Marxe, ovšem to nebyl Žižkův cíl. Žižek otevřeně připustil,
že vlastně nešlo o seriózní debatu, protože mluvili spíše
vedle sebe než na sebe, ale uvádí že jeho cílem bylo mluvit
přímo k Petersonovým fanouškům a ukázat jim, že i levice
dokáže stát proti impotentní moralizaci politické korektnosti, a
ta že nemá s marxismem nic společného. Šlo o dobře vybraný
cíl, vzhledem k tomu, že Peterson mediální popularitu nabyl
právě díky svým argumentačním přestřelkám s politicky
korektními liberály. Avšak kvůli tomu, že Žižek na rozdíl od
Petersona nepředstavuje konkrétní vizi, nemohl být v této
snaze zcela úspěšný.
Žižek
v minulosti opakovaně prohlašoval, že cílem filozofie není
přinášet odpovědi, ale správně formulovat otázky. Problém
levice v 20. století vidí v tom, že jednala příliš
rychle a málo promýšlela. Avšak stávající polykrize nám přímo
diktuje, které otázky musíme začít řešit.
Ve svojí obhajobě
Manifestu socialistického hnutí od Michaela Hausera jsem přišel s
tezí, že se jedná o falešnou dichotomii, a že je možné dělat
obojí, totiž analyzovat a zároveň jednat. Položení správné
otázky totiž je vždy podmínkou pro nalezení správné odpovědi.
Nejedná se o nijak převratné odhalení, je totiž již přítomno
v samotném Žižkově myšlení v zárodečné podobě.
Jeho odpověď na Petersonovo tvrzení, že předtím, než se
pokusíte změnit svět, byste si měli uklidit svůj vlastní pokoj,
byla, že lze udělat obojí, právě proto, že můj pokoj je
v nepořádku, jelikož je v nepořádku i vnější svět.
Žižek nás tak vyzývá: pojďme si pomoct společně uklidit své
pokoje, či ještě lépe svůj sdílený pokoj – planetu Zemi. Ve
svojí nedávné výzvě
mladým lidem se Žižek dokonce nebál v souvislosti
s klimatickou krizí mluvit o potřebě sabotáží, což je
možná také důvod, proč bylo toto video již z YouTube
smazáno.
Ano,
bude to nadcházející generace, která má potenciál otevřít
prostor pro nové radikální odpovědi. Generace, která je
formovaná řadou krizí – 2008: finanční krize, 2014: migrační
krize, 2019: pandemie, 2022: ruská invaze na Ukrajinu. Každá
z těchto krizí totiž odhalila určitým zvláštním způsobem
nedostatky současné formy kapitalismu. A Žižek bude pro tuto
radikální odpověď klíčový mimo jiné i díky své
intelektuální upřímnosti. Nestačí si zopakovat Zapatistické
heslo Kráčíme vpřed s otázkami, protože jak
upozorňuje Jodi Dean: „Žižek ve svých aplikacích ukazuje,
že dosažení správné odpovědi, dosažení pravdy, je procesem
pokusů a omylů, přesněji řečeno procesem rozpoznávání toho,
co v našem předchozím způsobu myšlení chybělo.“
Žižek
například ve svojí knize Nebesa v chaosu opakovaně
varuje před neznámými neznámými, tedy věcmi, o kterých nevíme,
že je nevíme. Jde o nepředvídatelné problémy, které mohou
nečekaně vystát, přestože se naše politika jeví sebelepší.
Levice
ve 20. století skálopevně věřila ve svoji politiku. Tento
fanatismus a nedostatek pochyb vedl k řadě hrozivých chyb.
Kyvadlo se poté přehouplo do druhého extrému, přišlo období,
kdy levice ztratila touhu po moci. Období naivní víry, že
opatrnou změnu lze nastartovat akcemi na lokální úrovni. Žižek
proti tomuto trendu vytrvale upozorňoval na Lenina a jeho odvahu
provést celospolečenskou transformaci. Ve svém myšlení pak
provádí zdařilou syntézu – prezentuje potřebu touhy po moci a
celospolečenské transformaci, doprovázenou ale zdravými
pochybnostmi a opatrností.
Tato
mladá generace má před sebou výběr ze tří alternativ: konzumní
nihilismus, McKřesťanství anebo radikální emancipační akt.
Svým způsobem je při tom Žižek více věrný Petersonovým
radám než sám Peterson. Právě proto se na první pohled
v debatě některým pozorovatelům zdálo, jak si oba notují.
Peterson se pouze tváří, že chce, aby mladí lidé přijali
odpovědnost za své životy. Součástí zodpovědnosti totiž není
pouze odvaha převzít do rukou svůj vlastní život a zlepšit ho,
je to i odvaha snažit se o to samé pro ostatní lidi, snaha pomáhat
si společně se svojí rodinou, přáteli, snaha zlepšit své okolí
– svoje město, stát i celou planetu. A je vlastně vůbec možné
zlepšit svůj život bez pomoci někoho dalšího?
Peterson
po nás chce jen převzetí odpovědnosti jen do určité míry
zdravé pro zachování statu quo – když si uklidím pokoj, dám
si svůj život relativně do pořádku, mohu být produktivnějším
členem společnosti, moje hodnota pro kapitalistický systém
stoupla. Na jak dlouho ale? Kapitalismus zhruba
každých 47 let produkuje hospodářskou krizi a s ní i
masovou chudobu a všechny sociální zla s ní spojenou. Mark
Fisher ve svojí knize Kapitalistický realismus píše:
„Psychologický konflikt, který zuří uvnitř jednotlivce,
nemůže nemít své oběti. Marazzi zkoumá souvislost mezi nárůstem
bipolární poruchy a postfordismem, a pokud je schizofrenie, jak
tvrdí Deleuze a Guattari, stavem, který označuje vnější okraje
kapitalismu, pak je bipolární porucha duševní nemocí vlastní
"vnitřku" kapitalismu. Kapitalismus se svými neustálými
cykly rozkvětu a úpadku je sám o sobě zásadně a neredukovatelně
bipolární, periodicky se potácející mezi hypnotickou mánií
(iracionální bujení "bublinového myšlení") a
depresivním úpadkem. (Termín "ekonomická deprese“
samozřejmě není náhodný). V míře, která nemá obdoby v žádném
jiném sociálním systému, kapitalismus živí a reprodukuje nálady
obyvatelstva. Bez deliria a důvěry by kapitál nemohl fungovat. Zdá
se, že s postfordismem dosáhl "neviditelný mor"
psychiatrických a afektivních poruch, který se tiše a skrytě
šířil přibližně od roku 1750 (samotný nástup průmyslového
kapitalismu), nové úrovně akutnosti.“
Zkrátka psychické je
politické. Nic neničí psychické zdraví tak dobře jako
kapitalismus, empirické údaje to jasně dokazují. Existují studie
ukazující, že jedinci, kteří věří v neoliberální
dogmata jsou náchylnější k pocitům samoty a depresím.
Tolik k tvrzení, že kapitalismus je přirozený!
Peterson
jako každý klinický psycholog v kapitalismu nechce, aby se
jeho pacienti zcela vyléčili, potřebuje přece stálý přísun
zákazníků – dříve v podobě pacientů ve své soukromé
praxi, nyní v podobě lidí kupující jeho knihy či lístky
na přednášky. Naproti tomu Žižek chce, abychom za sebe převzali
skutečnou zodpovědnost a měli odvahu se zcela osvobodit (oproti
Petersonovi také rád nabádá lidi k tomu, aby jeho knížky
nekupovali, ale ilegálně stahovali).
Osvobodit
se však není snadné, bolí to – útočíme reálně sami na
sebe, na svoji lenost, na svůj strach vyjet ze zažitých kolejí.
Chce to odvahu vynalézat novou budoucnost. Nejsme, ale v tomto
boji osamoceni. Právě naopak. Správný text o Slavoji Žižkovi
musí obsahovat, alespoň jeden popkulturní odkaz a dovolím si
proto myšlenku zakončit citátem ze seriálu Andor, kde
zazní toto: „Pamatujte si: Svoboda je čistá idea. Vzniká
spontánně a bez návodu. K náhodným aktům povstání dochází
neustále po celé galaxii. Existují celé armády, prapory, které
ani netuší, že se již přihlásily k věci. Pamatujte si, že
hranice povstání je všude. A i ten nejmenší akt vzpoury posouvá
naše linie vpřed.“
3033
Diskuse