Režisér Martin Scorsese o rasismu v USA

10. 2. 2024

čas čtení 6 minut
 
Moderátorka, Channel 4 News, pátek 9. února 2024: Režisér Martin Scorsese už téměř 60 let zaznamenává americký život a násilí a chamtivost pod jeho povrchem. Jeho nejnovější film vypráví o sérii vražd indiánů kmene Osage na počátku 20. století v Oklahomě, kde si bílí Američané získali jejich důvěru a systematicky je vyvraždili, aby získali kontrolu nad jejich půdou bohatou na ropu.

Film Vrazi květinového měsíce vychází z knihy novináře Davida Granta, která popisuje vyšetřování těchto vražd. Scorsese svůj film soustředil na skutečný vztah mezi bílým Američanem Ernestem Burkhartem a Osagankou Molly Brownovou, o kterou se Burkhart zajímá kvůli jejímu bohatství. Krishnan Guru Murthy hovořil s Martinem Scorsesem o jeho  filmu a o tom, co vypovídá o Americe.

Reportér: Ten film je fascinující právě pro vztah těchto dvou lidí. Můžete mi říct, jak jste se rozhodl zaměřit se na něj jako na příběh?

Martin Scorsese: Myslím, že se stalo to, že jak jsem se více zabýval knihou Davida Grahama, kniha byla určitě napsána z pohledu Vyšetřovacího úřadu, z něhož se později stala FBI, který přišel do Osage County a snažil se zjistit, kdo to udělal. A jak jsem ji četl, začal jsem si uvědomovat, že nejde o to, kdo to udělal. Jde o to, kdo to neudělal. A příběh, který jsem viděl, byl o spoluvině. Jak se jakákoli kultura nebo různé země, populace mohou stát spoluviníky něčeho, co se stane strašlivým, a to v průběhu postupného přijímání určitých věcí, které jsou morálně špatné.

Jak už bylo řečeno, na scénáři dlouho pracoval Eric Gross, který do něj vstupoval z hlediska vyšetřování Úřadu. Jak jsme na tom pracovali, začal jsem si uvědomovat, že jsem v podstatě takovou věc už viděl jako policejní procedurálku, a ta je docela dobrá. Jen nevím, jestli jsem měl zájem to dělat. A pak jsem se setkal s komunitou Osageů a začal jsem si uvědomovat, že ty postavičky v té knize, ta písmena, která hláskovala jména, že ta mají tvář. Černobílá fotografie je jedna věc, ale když ty lidi vidíte a když o nich mluvíte, lámete s nimi chleba a všechno ostatní, je to úplně jiný příběh. Zejména Margie Burkhardtová, která je vnučkou Ernesta a Molly, zdůraznila, že musíte pochopit, že Molly a Ernest byli do sebe zamilovaní. A tehdy jsem si uvědomil, že ten příběh není o lidech, kteří přicházejí zvenčí, ale je zevnitř. A jde o mikrokosmos tohoto milostného příběhu, který odráží makrokosmos celé tragédie, k níž došlo.

Reportér:  Vyprávíte příběh o děsivých událostech.  Přesto je ve vašem filmu věta, kde se říká, že dojde k rozhořčení, ale...

Martin Scorsese:  Ano. Ne, lidé zapomínají. To se stalo.  To se stává i ve skutečném životě. Podívejte se víte, natáčeli jsme to v roce 2021, myslím, že to bylo, a to bylo sté výročí masakru v Tulse. Jen pár mil odtud. O masakru v Tulse jsem slyšel možná teprve rok předtím. Tehdy jsem o tom slyšel poprvé. Podobná věc se stala v New Orleans se Siciliány a Afroameričany, na které útočilo obyvatelstvo. Šlo o  příchod outsiderů na místo, které v jistém smyslbylo vytvořeno bílým Evropanem.

Reportér:  Takže lidé se nepoučí.  

Martin Scorsese:  Ne.

Reportér:  Cítíte se, chci říct, když jsem s vámi naposledy dělal rozhovor, bylo to těsně po zvolení Donalda Trumpa a vy jste byl tak trochu ve stavu jakéhosi šoku, myslím, že v době, o které jste mi vyprávěl.  Teď jsme tady. Trump je opět ve hře.

Martin Scorsese: Ano.

Reportér:  A víte, ve velmi malém měřítku, víte, nezdá se, že by někdo bral vážně poučení z historie.

Martin Scorsese: Vůbec ne.  A myslím, že to hodně souvisí s kulturou. A má to co do činění s tím, pro co je Amerika vytvořena. Přišli běloši Evropané, běloši Angličané a založili ji, a byl to neustále boj, příchod  různých lidí, asimilace s různými skupinami z celého světa, a svět se teď mění, imigrace se mění. První přistěhovalci byli Irové. Podívejte se na ně v New Yorku. Házeli po nich kamením,  když vystupovali z lodí ve 40. letech 19. století, další kamení na Italy. Na Italy byly nakonec uvaleny kvóty, a jak říkám, zejména Sicilané, no  a Afroameričané, byli otroci.

A tak tu byl mimořádný odpor proti skutečné asimilaci toho, pro co byla Amerika stvořena. A nyní nastává čas velké zkoušky. Je to vidět i na podpoře, kterou vidíme u Republikánské strany. Nevím, jestli je to ještě vůbec politická strana. Je to jakási hráz proti kulturním změnám, a to v tom šikanování. A je to, myslím, akt zoufalství. Strach, velká spousta strachu s tím souvisí, strach z neznámého. Strach z člověka, kterého neznáte, strach z barvy pleti, to všechno. Jakou kulturu přinesou? Víte, jak se budou asimilovat? Je to jako když Know nothings, což byla politická strana ve 40. a 30. letech 19. století, když napadli katolický kostel svatého Patrika na Mottově náměstí , protože chtěli, aby papeženci odešli. A poslední velkou postavou toho hnutí, byl Bill Řezník. Bill Poole. A byl zabit,a na jeho pohřeb přišlo 10 000 lidí. Byl to velký hrdina. Byl poslední a potom se Irové asimilovali. Pak byla církev napadena v roce 1844, myslím. A ta zeď, před kterou kostel bránili, je pořád na Mottově ulici mezi Mountain Mulberry, kde jsem vyrostl. Nemohli jsme uvěřit, že se to vůbec dělo, když jsme vyrůstali, že by se něco takového stalo, víte. 

Ale to pořád stejné.  Vlastně se to z té doby opakuje.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
4004

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2024