21. 12. 2023 / Matěj Metelec
Z tohoto jazyka vyvstává dojem nové studené války, která není omezena na konflikt Západu a Ruska (kde o její existence těžko pochybovat), ale jejíž linie dělí celý svět na dvě poloviny. Na jedné straně stojí vedle Ruska, Čína, Severní Korea, Irán, Hamás a globální džihádismus, na druhé Spojené státy, Evropa a všichni lidé dobré vůle. Tyto linie jsou ale do značné míry imaginární. Nejen proto, že do něj ne zcela zapadá velká část světa, a protože soulad mezi USA a EU v mnohém skřípe, ale hlavně proto, že jejich údajní antagonisté sledují každý své vlastní cíle, přičemž jejich souhry jsou příležitostné a situační.
Až příliš snadno jsme zapomněli, že v době, kdy Rusko čelilo terorismu čečenských islamistů (útok na moskevské divadlo Dubrovka a beslanskou školu), bylo pevnou součástí americké války proti teroru. Nebo na to, že jeho vztahy s Čínou není možné definovat studenoválečnou zkratkou „rudé“ hrozby – ostatně „rudá Čína“ se rozešla s tehdy ještě „rudým Ruskem“ (tj. SSSR) už na konci šedesátých let. Že se nakonec rozešla i se socialismem jen podtrhuje, že dnešní současně kapitalistická a autoritářská Čína sotva může pociťovat k Rusku jakkoli sentimentální vztah. Ekonomická velmoc, která v jednadvacátém století hodlá aspirovat na globální hegemonii, musí být ve svých spojenectvích stejně pragmatická, jako Británie ve století devatenáctém, o níž Lord Palmerston říkal: „Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.“ Další zmíněné státy pomyslné „osy zla“ pak jednají spíše v regionálních kontextech, pro něž globální zájmy tvoří podstatný rámec, jehož podobu však samy dokážou určovat jen ve velmi omezené míře.
Důvod, proč tato perspektiva může v českém prostředí prospívat, je nejspíš do velké míry habituální. Bipolarita byla po dekády samozřejmostí, takže je pohodlné o světě dál uvažovat bipolárně. V české debatě navíc často převažuje perspektiva, že devadesátá léta, která přinesla na krátký čas americkou hegemonii, byla dobou, kdy „svět byl ještě v pořádku“, do níž bychom se měli vrátit. Tudíž kdokoli, kdo stojí v mezinárodním politice proti USA vlastně patří do jediného tábora oponentů „normálního“ světa. Za tím se možná skrývá hlubší touha po klidu dekády „konce dějin“, který pro nás mohl představovat pokračování poklidného normalizačního bezčasí, kdy čas běžel bez velkých dějinných dramat „od výročí k výročí“.
Tento pohled vlastně nachází rovnováhu mezi každodenní bezstarostností, která nechce nic vědět o dějinách a manichejským přízrakem světa, v němž zuří konflikt mezi Dobrem a Zlem (a rozumí se samo sebou, že kdo se nepřidá na stranu Dobra, pomáhá Zlu vyhrát). Je vlastně podivuhodným amalgámem normalizační rozplizlosti a devadesátkové jednostrannosti, snad i generačním projevem. Každopádně bychom se jej však už snad měli konečně zříct.
Diskuse