Šlechta a první republika
28. 10. 2023 / Boris Cvek
Dnes bereme v zásadě jako samozřejmé, že lidé by si měli být rovni před zákonem a že to, že se někdo narodil nějakým rodičům, neznamená samo o sobě, že je lepší člověk. Chceme vidět, co daný člověk umí, jaký je.
Odmítáme také, aspoň rétoricky, představu, že „přirozený řád“ znamená takovou společnost, v níž jsou na jedné straně negramotné, hladové masy, a proti nim stojí věrchuška obscénně bohatých a mocných lidí zvaných šlechta a preláti.
To byly ty tzv. křesťanské doby, kdy prakticky všichni museli chodit do kostela, kdy se všude kázalo o mravnosti a pravdě, že Bůh stvořil člověka tak, aby mu vládl král. Když v roce 1760 Ludvík XV. pocítil potřebu pařížskému nejvyššímu soudu, tzv. parlamentu, připomenout, kdo ve Francii vlastně vládne, řekl před soudci tato slova (citováno dle William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, 2018, str. 38, překlad je můj):
„Je to pouze a jen má osoba, v níž sídlí suverénní moc… Jsem to já a nikdo jiný, odkud mé soudní dvory odvozují svou autoritou; a hojnost této autority, kterou soudy vykonávají jenom v mém jménu, zůstává vždy ve mně… Jsem to já, komu náleží legislativní moc, bez jakékoli závislosti a jakékoli dělby… Veškerý veřejný řád vychází ze mě a práva a zájmy národa… jsou nutně spojeny se zájmy mými a jsou v mých rukou a ničích jiných.“
Tak vypadá skutečná monarchie, byť šlo spíše jen o rétorické cvičení, protože Ludvík XV. moc parlamentů zlomit nedokázal, tím méně jeho vnuk. Dokonce ani za Ludvíka XIV. nebyla Francie něčím, co dnes označujeme jako „totalitní stát“. Měla mnoho různých center moci a nesmírně roztříštěný a nahodilý charakter zákonů, zvyklostí, privilegií. Ačkoli už od dob Filipa Sličného mluvíme o centralizaci státu ve Francii, nikdy před revolucí 1789 tato centralizace neměla moderní povahu.
Vznik první republiky jako republiky, státu, který klade zdroj veřejné autority do všeobecných a rovných voleb (dokonce s volebním právem žen!), není možné chápat bez tohoto kontextu. Samozřejmě Rakousko bylo v roce 1918 mnohem svobodnější, modernější stát než Francie před revolucí, nicméně na rozdíl od Francie nebylo Rakousko v roce 1918 ani demokracií, ani republikou. Panovník a věrchuška kolem něj byli stále fakticky základem státu (v Británii panovník ztratil fakticky všechnu moc během 19. století a masovou demokracii udělal z této země konzervativní politik židovského původu Disraeli).
Proto také, z dnešního pohledu možná poněkud úsměvné, rušení šlechtických titulů, včetně pozemkové reformy, hned na začátku první republiky. Kdyby šlechta žila a působila v době rovnosti před zákonem, mohla by získat tak velké majetky? Samozřejmě nemohla. Ty majetky byly výrazem čehosi nesmírně odporného, na co jsme už dnes zapomněli, ale co bylo běžné po celé dějiny civilizací, co bylo výrazem nerovnosti „krve“, nerovnosti před zákonem.
Dnes máme tendenci po zkušenosti s děsivými komunistickými zločiny, namířenými také proti šlechtě, vidět šlechtu zcela jinak než zakladatelé první republiky. Ponížená, vzdělaná, vznešená šlechta v lágrech versus komunistická věrchuška, žijící si na vrcholu moci nad ovládanými chudáky jako šlechta kdysi. Ano, taková šlechta je sympatická. Její potomci chtějí zpátky majetky většinou proto, aby se o ně mohli starat v souladu s veřejným míněním a veřejnou kontrolou moci. Ostatně už dávno nemají požitky a příjmy jako kdysi. Ve srovnání se svými předky z 18. a 19. století ztratili moc i postavení, jsou obyčejní občané.
Šlechta jako symbol vzdělání, vkusu, péče o veřejné věci a své okolí, je krásná představa z hlubin zapomenutí demokratického a republikánského světa na to, jak to tenkrát bylo. Ještě v Proustově Hledání ztraceného času bychom jen těžko v líčení prostředí vysoké aristokracie hledali něco podobného. Někdy se vrátím k představení poměrů vlády v předrevoluční Francii, což pro dnešní lidi může být zcela šokující. Víte například to, že člověk se tehdy stal soudcem tím, že si tuto funkci koupil, resp. ji zdědil od otce, který si ji koupil?
Diskuse