Izrael a Palestinci a jejich britští stoupenci. Obě strany jsou vinny, obě strany mají pravdu, obě strany se chovají ideologicky
28. 10. 2023
Tohle není hra, a to z jednoho chmurně zřejmého důvodu.Není vítězů - jen nekonečná prohra.
V Gaze, stejně jako na ostatních palestinských územích, se prostor pro umírněnost zmenšuje s každým menším ponížením a každou smrtí.
Nemusíte být mírovým aktivistou, abyste pochopili, že jde o druh šílenství. Kdyby obyčejní Izraelci a jejich přátelé v jiných zemích strávili byť jen několik hodin v Gaze nebo mluvili s lidmi na Západním břehu Jordánu, pak si lze jen těžko představit, že by podporovali politiku současné izraelské vlády. Místo toho by si mohli uvědomit, že zárodky současné intifády byly zasety ve způsobu, jakým byla řešena poslední intifáda. Náhodně jsem se setkal s několika Palestinci, kteří byli v 80. letech jako mladí vězněni a mučeni. Je těžké s nimi mluvit o míru. A zítřejší sklizní se (pokud tomu nic nezabrání) stane zabíjení jedné skupiny bezchybných mladých lidí, s nimiž jsem se minulý týden setkal, druhou skupinou. Sklizeň je tu.
To bylo před dvěma krvavými desetiletími, a ta sklizeň je tu.
Dva roky po této cestě Izrael zrušil své osady v Gaze a rok poté Hamás vyhrál volby a od té doby se nikdy neobtěžoval usilovat o další mandát. Ti, kdo mají bystré uši, si jistě všimli, že obyvatelé Gazy, kterých se novináři ptají na jejich názor na Hamás a na to, co udělal 7. října, nikdy přímo neodpovídají. Zda je to ze strachu, ze solidarity nebo z obojího, nelze zjistit. Jisté však je, že ti z nejvyššího velení Hamásu, kteří útok plánovali, dobře věděli, jaké důsledky pro obyvatele Gazy může mít.
Mezitím se během těch let mnozí Izraelci - s výjimkou bojovných a často rasistických osadníků na Západním břehu Jordánu - snažili zapomenout, že existuje nějaká palestinská otázka. V tomto smyslu Hamás skutečně zvítězil. My tady se snažíme namlouvat si, že máme odpověď, nebo se ve snaze o jakousi blízkost ke konfliktu pokoušíme znovu vymyslet konflikt tady v Británii. Chápu některé motivace. Někteří cítí bezmoc a zoufalství a možná i nemístný pocit odpovědnosti - což je, doufám, vysvětlení, proč se podepisují všechny ty palestinské dopisy a jen málo těch pro-ujgurských, pro-rohingských nebo protiasadovských. Sally Rooneyová je však Irka. Tak co si má žid myslet?
A právě v této poslední větě spočívá nebezpečí tohoto narcismu. V nejlepším případě je to jen sebechvála nebo sebeléčebný žvást; v nejhorším případě však polarizuje komunity a ohrožuje vztahy mezi lidmi zde v Británii. Kdybych byl věřící, jednoduše bych se modlil za konec toho všeho, za Gazu bez Hamásu a za izraelskou vládu, která by skutečně usilovala o dohodu s Palestinci. Vlastně, když o tom přemýšlím, možná otevřené dopisy JSOU určitou formou modlitby. Jen zdaleka ne dostatečně tiché.
Diskuse