Mezitím v Absurdistánu: Eurovision Special

3. 3. 2023 / Tomasz Oryński

čas čtení 14 minut
 
Jak tak sbírám novinky do nové kapitoly Absurdistánu, našel jsem zajímavé drama týkající se obsahu letošní vstupní písně Eurovize. A napadlo mě, že bychom se možná tento týden mohli místo obvyklého digestu posledních zpráv zaměřit na tuto jedinou věc, protože optikou Eurovize - a obecněji kultury ve veřejnoprávní televizi - můžeme vidět nejen to, co přesně strana PiS dělá s Polskem, ale i širší proměny v delším časovém období.

Polsko vstoupilo do soutěže Eurovize s velkou pompou: v roce 1994 získala píseň Edyty Górniak "To nie ja" druhé místo a mnozí lidé se domnívají, že nevyhrála místo první jen proto, že organizátoři Eurovize nedůvěřovali nově nastupující postkomunistické zemi, že uspořádá finále v příštím roce.


S tak ohromujícím úspěchem hned na začátku (jak polské účasti v Eurovizi, tak kariéry Górniakové) bylo těžké se vyrovnat, i když v následujících letech Polsko vysílalo docela slušné umělce jako Kasiu Kowalskou nebo Mietka Szcześniaka. Protože se však Eurovize stala synonymem kýče a laciné hudby, někteří z nich - zejména jazzová zpěvačka Anna Maria Jopek - byli za účast zesměšňováni, a tak se s přibývajícími lety polská (tehdy) veřejnoprávní televize TVP snažila najít někoho, kdo by byl ochoten Polsko v tomto kontextu reprezentovat. Polsko se rozhodlo vzdát a v roce 2003 vyslalo skupinu Ich Troje, která byla v té době v Polsku nesmírně populární, ale byla také symbolem nevkusu, což se zdálo být dobré rozhodnutí, protože skončila na celkovém 7. místě a porazila ji až v roce 2017 Kasia Moś.

Po úspěchu skupiny  Ich Troje se boj stal opravdovým a TVP skutečně vyškrábala sud a poslala řadu umělců, které nikdo nikdy předtím ani potom neslyšel (s výjimkou Ivana Komarenka - protože aby našla někoho, kdo by byl ochotný jet reprezentovat Polsko na Eurovizi, a tak se snažila dovážet umělce z jiných zemí, například Rusa Ivana Komarenka (který se ale vrátil do role veřejného kazisvěta, když konspirační covidovou píseň proti lockdownům  a nyní je příznivcem Vladimíra Putina).

Rok 2014 se do paměti zapsal písní dvojice Donatan a Cleo, která sice nebyla hudebně zajímavá, lidé si pamatovali  hlavně její videoklip, v němž prsatá modelka v tradičním oděvu velmi sugestivně dělala máslo, tak sugestivně, že, jak se proslýchá, živé vystoupení muselo být upraveno, protože bylo považováno za příliš sexuální. Když už se ale zdálo, že osud Eurovize jako festivalu trapnosti a nevkusu je zpečetěn, něco se obrátilo a slušní umělci jako Monika Kuszyńska, Michał Szpak nebo výše zmíněná Kasia Moś souhlasili, že pojedou znovu reprezentovat Polsko.

Ale zhruba v té době polskou státní televizi TVP ovládla strana PiS. Věrní čtenáři tohoto seriálu dobře vědí, že to mělo za následek velkou čistku politicky nepohodlných novinářů, což zase přimělo mnoho hvězd, i těch do té doby politicky neaktivních, aby TVP na protest bojkotovali. Jak začal tehdejší šéf TVP Jacek Kurski jednat skutečně fundamentalisticky, vedlo to k likvidaci i těch nejprestižnějších akcí, jako byl Festival polské písně v Opole (viz 27. díl tohoto seriálu). S odchodem největších hvězd a kvalitní publicistiky začala sledovanost tohoto veřejnoprávního média dramaticky klesat, a tak se Jacek Kurski rozhodl, že se pokusí přivést diváky zpět uspokojením lidového vkusu. Přibližně v této době se stal základní potravinou kulturního jídelníčku podávaného celostátním vysíláním příšerný druh laciné taneční hudby známý jako Disco Polo - žánr, ve srovnání s nímž Holky z naší školky od Kotvalda a Hložka znějí jako Queen ve srovnání se Sex Pistols.

Oblíbený umělec Jacka Kurského Zenek Martyniuk se spolu s Boys a veterány Disco Polo Bayer Full náhle stali nejdůležitějšími umělci v Polsku. Martyniuk se dokonce dočkal hagiografického celovečerního filmu v produkci TVP. Zatímco píšu tato slova, moji vratislavští přátelé  doslova zuří poté, co Bayer Full předvedli svůj největší hit "Majteczki w kropeczki" ve vratislavské opeře během jakési akce pořádané stranou PiS, které se zúčastnil mimo jiné ministr školství Przemysław Czarnek...

Tento posun v kulturní nabídce TVP považují mnozí za další oblast, kde strana  PiS ignoruje zákon. Protože TVP má jako veřejnoprávní televize poslání, které ji - kromě poskytování nestranných informací - zavazuje k podpoře kvalitní kultury. A protože to není poprvé, kdy se z TVP stala propagandistická mašinérie, ani v době stanného práva na začátku osmdesátých let nebyla oblast hudby a kultury tak jalová jako dnes.

Musíme si uvědomit, že TVP je jednou z nejdůležitějších kulturních institucí. Od samého počátku televizního vysílání v Polsku poskytovala kvalitní pořady. Některé programy, jako například Kabaret Starszych Panów, se staly klasikou a jejich písně v podání tehdejších nejlepších zpěváků a herců se dodnes hrají, interpretují nebo remixují.

S nástupem rocku a moderní populární hudby v 60. letech 20. století si nikdo nedokázal představit, jak by mohla kariéra umělců, jako byl Czesław Niemen nebo Maryla Rodowicz, nabrat takový spád. TVP také propagovala zahraniční hudbu - s preferencí hudby ze zemí východního bloku, jako byl Sovětský svaz, Maďarsko nebo Československo (čtenáři znalí polštiny se možná budou smát při uvědomění, proč to není Karel Gott nebo Helena Vondráčková, ale že  jednou z nejraději vzpomínaných českých písní té doby je česká verze písně Janis Joplin od Evy Pilarové  (nápověda je v refrénu). Došlo ale i k nevídaným událostem, jako když v roce 1976 přijela do Varšavy Abba, tehdy již opravdu velké světové hvězdy, a odehrála zde plnohodnotný koncert v televizi TVP.  

Právě díky veřejnoprávní televizi máme obrovský archiv záznamů umělců, kteří už nejsou mezi námi, jako je Zbigniew Wodecki nebo Andrzej Zaucha (zde si dovolím trochu osobního názoru: podle mého názoru je tohle jedna z nejlepších polských popových písní všech dob). Jsou to také archivy TVP, které obsahují  první polské videoklipy. I když zpočátku byly trochu hloupé (jako když Skaldowie byli pro svou píseň o pošťákovi prostě navlečeni do pošťáckých uniforem a umístěni mezi náhodně se usmívajícími dívkami), brzy se staly docela profesionálními a neměly se za co stydět ani při srovnání se západní produkcí (jako tato verze Niemenovy Truchlivé rapsodie).

Samozřejmě, jak už to v komunistické zemi bývá, politika musela na některé věci sáhnout, a tak jeden z největších polských hitů vůbec od první polské bluesové skupiny Breakout zůstane navždy v paměti s videoklipem, kde kapela předstírá, že dělá "vesnické věci" v lidovém skanzenu, protože lidová tématika jim byla vnucena jako protiváha skutečnosti, že hudba, kterou hrají, má zdroj v imperiální Americe:

https://youtu.be/xzmo8FglnLs

Státní televize nespolupracovala  jen s velkými kapelami, jako byla Orkiestra Wojciecha Trzcińskiego, ale měla na výplatní listině i několik vlastních, roztroušených po Polsku v místních televizních centrech. Jejich úkolem bylo nejen doprovázet umělce a nahrávat hudbu k filmům a televizním pořadům, ale také zajišťovat živou zábavu. A jak už to v plánovaném hospodářství bývá, pokud neměli co na práci, nahrávali vlastní hudbu, která nám přinesla tolik skvostů, jako je například nejvíce funky orchestr ve východní Evropě - což byla shodou okolností polská rozhlasová a televizní skupina z Lodže pod vedením Henryka Debicha (i když Alex Band byl také silným uchazečem o tento titul).

S rockovým boomem 80. let hrála zásadní roli také veřejnoprávní televize. Vystoupení kapel jako Maanam, Lombard nebo Kombi na opolském festivalu sledovaly desítky milionů diváků a nově vzniklý 3. program Polského rozhlasu (všeobecně známý jako "Trójka") si získal kultovní postavení, protože držel ruku na tepu dění v populární hudbě (i ze Západu).

To pokračovalo až do devadesátých let. Pořady jako Clipol byly pro mou generaci tím, čím byla MTV pro naše západní vrstevníky, ale existovaly i pořady propagující i sofistikovanější hudbu jako Muzyczna Jedynka nebo Kraina Łagodności. V tomto krátkém nástinu historie nelze opomenout legendární pořad pro mládež Luz, který kromě jiného materiálu vytvořil rozsáhlý archiv videoklipů k největším hitům té doby, natočených prakticky bez rozpočtu s původním záměrem odvysílat je jen jednou během pořadu. Nikdo nečekal, že se z nich stanou klasická díla, jako je tento videoklip k písni "List do M" od skupiny Dżem. Za zmínku stojí také surrealistický pořad Lalamido, který rovněž propagoval mladé umělce a často hrál alternativní hudbu.

V 90. letech se však začal projevovat vliv církve - i v TVP. Kontroverzní pořad Lalamido byl přesunut do pozdních nočních hodin a poté zrušen úplně. Luz musel uvolnit své odpolední místo jinému, méně populárnímu pořadu, který brzy ustoupil dalšímu pořadu pro mládež, tentokrát však připravovanému katolickou divizí TVP: "Raj". 

V té době měla mladá generace nebývalý přístup ke kultuře prostřednictvím komerčních televizí, kabelové televize, satelitu a později i internetu, takže role veřejnoprávní televize jako tvůrce kultury se zmenšila, ale teprve po zmíněném převzetí stranou PiS ji zřejmě zcela opustila a místo toho se zaměřila na uspokojování nejnižšího vkusu v honbě za sledovaností.

A jsme zpátky u Eurovize. V roce 2021 vyslala TVP céčkovou hvězdu jako poděkování za to, že souhlasila s převzetím populárního hudebního pořadu "Jaka to melodia" poté, co jeho dlouholetý moderátor odešel s odvoláním na neshody v pojetí pořadu (údajně nebyl ochoten zařadit do svého programu Disco Polo). A letos se rozhodli předstírat, že náš zástupce na Eurovizi je volen lidovým hlasováním, a tady se dostáváme k onomu euroviznímu dramatu, které mě přimělo k napsání tohoto článku, protože mi ho několik čtenářů poslalo se slovy "tohle bude ideální pro tvůj další Absurdistán".

Nejprve byli porotci šokováni poté, co jim někdo přeložil jednu z písní z angličtiny a oni se dozvěděli, co znamená "booty". Mluvilo se o vyřazení písně z předvýběrové soutěže, ale nakonec jí byla účast povolena. Nejlepší písní předvýběru - jak podle mého osobního názoru, tak podle hlasování diváků - se stala píseň Gladiator od začínajícího zpěváka Jann:



Porota však rozhodla jinak, což vyvolalo pobouření jak u Jann, tak u fanoušků Eurovize. Dámy a pánové, představuji vám polský vstup do Eurovize 2023: Blanku a její píseň "Solo":



Kdyby mi tuhle písničku někdo pustil před týdnem a řekl mi, že to je jeho opilá kamarádka, která zpívá nějakou starou písničku od Ace of Base během nočního karaoke v hospodě, bez problémů bych tomu uvěřil. Vzhledem k tomu, že členové poroty mají také uši, je jasné, že jejich rozhodnutí nebylo založeno na uznání kvality.

Kolují zvěsti: že píseň od Jann byla sestřelena, protože zpěvákova image je příliš androgynní, což by se zemi vedoucí boj proti invazi LGBT a genderové ideologii moc nehodilo. Nebo že Blanka byla vybrána - a již dříve propagována televizí TVP (byla jednou z hvězd letošního novoročního pořadu) - kvůli nějakým konexím jejích rodičů nebo proto, že je přítelkyní syna jednoho z porotců. Samozřejmě nemám možnost ověřit, zda je něco z toho pravda, ale o to nejde.

Jde o to, že pokud je něco z toho pravda, pak by to nikoho nepřekvapilo, nešokovalo ani nepohoršilo. Protože prosazování průměrnosti, kamarádíčkování a sestřelování talentovaných lidí se v Polsku za PiS stalo novou normou.

Existuje známý citát Stanisława Kisielewského: "Że jesteśmy w dupie to jasne. Problem w tym, że zaczynamy się w niej urządzać" (Je jasné, že jsme v prdeli. Problém je, že si tam začínáme dělat pohodlí). Doufám, že zvuk Blančina skřehotání nám nedovolí cítit se PŘÍLIŠ pohodlně.

2
Vytisknout
7778

Diskuse

Obsah vydání | 7. 3. 2023