Pětasedmdesát let od komunistického převratu
25. 2. 2023
/
Jan Čulík
čas čtení
12 minut
Milan Kundera:
V roce 1939 vpochodovalo do Čech německé vojsko a stát Čechů přestal
existovat. V roce 1945 vpochodovalo do Čech ruské vojsko a země se opět
nazývala samostatnou republikou. Lidé byli nadšeni Ruskem, které vyhnalo
ze země Němce, a protože viděli v české komunistické straně jeho věrnou
paži, přenesli svou sympatii na ni. Tak se stalo, že se komunisté
zmocnili v únoru 1948 vlády nikoli v krvi a násilím, ale za jásotu
přibližně jedné poloviny národa. A teď dávejte pozor: ta polovina, co
jásala, byla ta aktivnější, chytřejší a lepší.
Ano, namítejte si, co chcete, komunisté byli chytřejší. Měli velkorysý program. Plán úplně nového světa, v němž všichni najdou své místo. Ti, co byli proti nim, neměli žádný velký sen, nýbrž jen pár morálních zásad, obnošených a nudných, z kterých chtěli ušít záplaty na roztrhané kalhoty poměrů takových, jaké byly. Není proto divu, že ti nadšení a velkorysí začali rychle uskutečňovat svůj sen, tu spravedlivou idylu pro všechny.
Zdůrazňuji znovu: idylu a pro všechny, neboť všichni lidé odpradávna touží po idyle, po té zahradě, v níž zpívají slavíci, po tom území souladu, kde se svět netyčí cize proti člověku a člověk proti jiným lidem, kde naopak svět i všichni lidé jsou stvořeni z jedné jediné látky a oheň, který plane na nebi, je tentýž, co hoří v lidských duších. Všichni jsou tam notou v nádherné Bachově fuze, a kdo jí nechtějí být, zůstanou jen černou tečkou, zbytečnou a zbavenou významu, kterou stačí chytit a zamáčknout mezi nehty jako blechu.
Hned zpočátku si někteří lidé přiznali, že nemají pro idylu povahu, a chtěli odejít ze země. Protože však podstatou idyly je to, že je světem pro všechny, prokázali se ti, co chtěli emigrovat, jako popírači idyly a museli odejít místo do zahraničí za mříže. Brzy tam za nimi putovali další tisíce a desetitisíce a nakonec i mnozí komunisté jako například ministr zahraničí Clementis, který kdysi půjčil Gottwaldovi čepici. Na filmových plakátech se drželi za ruce nesměli milenci, manželská nevěra byla tvrdě trestána na čestných soudech občanů, slavíci zpívali a Clementisovo tělo se houpalo jako zvon vyzvánějící nové jitro lidstva.
A tehdy ti mladí, chytří a radikální lidé měli najednou divný pocit, že poslali do světa čin a ten začal žít svým vlastním životem, přestal se podobat jejich představám a nedbal na ty, co ho zrodili. Ti mladí a chytří lidé začali tedy křičet na svůj čin, začali ho volat, napomínat, honit a pronásledovat. Kdybych psal román o generaci těch nadaných a radikálních lidí, nazval bych ho Pronásledování ztraceného činu.
Kniha smíchu a zapomnění, 68 Publishers, Toronto, 1981, str. 14-15
Tolik Milan Kundera k dnešnímu pětasedmdesátému výročí komunistického převratu v Československu. Vidíte z toho, že byl po většinu svého života nesmírně ztraumatizovaný tím, že v padesátých letech "z vlastní hlouposti", jak o sobě opakovaně nepřímo píše, podporoval stalinský komunistický režim. V celém svém literárním díle si z toho pak vytvořil teorii, že lidský mozek je absolutně nedokonalý, propadáme zjednodušování a chybné interpretaci a nikdy nedokážeme řádně porozumět tomu, co na světě je, a efektivně jednat. Zatímco na této teorii něco možná do určité míry je (všimněte si, že žádná politická strana v žádné zemi na světě, když se dostane k moci nikdy nedokáže plně realizovat svůj volební program a vždycky po pár letech skončí ve voličské nemilosti) bohužel vede k pasivitě a nečinnosti. Když jsme svou podstatou tak blbí, že ničemu nerozumíme, nemá přece cenu cokoliv podnikat.
A přece - Kundera alespoň napsal celou řadu románů, které (alespoň na krátkou dobu) - oslovily celý svět.
Jenže mě na této citaci z Knihy smíchu a zapomnění zajímá něco jiného.
Soudobí antikomunisté budou zneužívat dnešního pětasedmdesátého výročí komunistického převratu v Československu k opakování svě nepřesvědčivé mantry: tvrzení o tom, že spravedlivý český národ se stal obětí kolonizace krutého východního impéra a komunismus byl Československu vnucen zvnějšku: "My jsme trpěli", "Národ byl oběť" a "Byla to pohroma zvnějšku", na níž doplatil český svět.
Tak já vám nevím. Je sice dneska to výročí, ale obávám se, že my "pamětníci" a také mladší ideologové rozpatláváme pořád něco, co mladší generace už vůbec nezajímá. Jsme jako ten příslovečný dědeček, který pořád nudil své vnuky vyprávěním o hrůzách první světové války.
Jenže mě zajímá to, co to komunistické dědictví znamená pro dnešek. A - ano, přiznám se, že jsem dodneška ovlivněn (ztraumatizován?) šokujícím zjištěním, které jsem zaznamenal jako teenager začátkem sedmdesátých let, že národ, který byl v roce 1968 nadšeně pro demokracii, se za pouhých osmnáct měsíců naprosto otočil na obtrlíku a začal - možná ne nadšeně, ale určitě usilovně - hromadně kolaborovat s poinvazní moci.
Můžete samozřejmě namítnout, co ti lidi mohli dělat. Druhá věc je, a tu dnešní mladí lidé ve věku internetu a sociálních sítí nebudou schopni pochopit - že v sedmdesátkách nebylo nijak možné navazovat s druhými lidmi kontakt. Internet nebyl a já jako teenager jsem pociťoval obrovskou frustraci, že se nedokážu s níkým dát dohromady a s nikým spojit. Měl jsem pár kamarádů ve škole a ve své studijní skupině, ale nedalo se komunikovat dál.
Jenže přesto: kriminální útlak v padesátých letech dělali lidi dobrovolně. Nikdo nemusel dělat zločinecké soudce, žalářníky a katy.
Podobně, sedmdesátá a osmdesátá léta by v Československu bývala vypadala úplně jinak, kdyby se lidé drželi etiky a prostě některé věci nedělali. Já neříkám, že bylo možné a rozumné proti komunistickému režimu dělat revoluční akce. Většina lidí právem usoudila, že dokud nedojde k změnám v Moskvě, nic radikálnějšího se nedá dělat. Ale dalo se dělat mnohé takovou tou "drobnou prací". Prostě se na určitých každodenních věcech nepodílet. To se dělat dalo.
Potíž je, že pro velkou část obyvatelsva bylo výhodné kolaborovat s komunistickým režimem.
Prostě, a znovu zdůrazňuju, lidi si sami a druhým - z kariérních důvodů - dělali ze života peklo.
Já vím, že ta motivace je složitá. I když nikdo v roce 1970 nemohl komunistické ideologii věřit, a všichni se při prověrkách ponížíli čistě proto, že si chtěli zachovat zaměstnání, pak znovu vznikli lidi, aspoň někteří, kteří začali komunistické ideologii zuřivě věřit.
Z toho plyne varovné poučení i pro dnešek: Společnost je nesmírně zranitelná přijímáním oficiálních blábolů. Platí to i dneska. Všimněte si, do jak obrovské míry jsou lidé v ČR - a vlastně asi všude, určitě v Británii - ovlivňováni médii vlastněnými oligarchy, která odvádějí pozornost od toho, o co ve společnosti skutečně jde. Je nesmírně obtížné přivést jejich pozornost k tomu, oč skutečně jde, protože společnost má ve zvyku mechanicky podléhat tomu, co je nejběžnější a nejrozšířenější diskurs.
Ano, samozřejmě, Československo bylo přes čtyřicet let ruskou kolonií. Četl jsem někdy začátkem devadesátých let jakési svědectví v tehdejším týdeníku Tvorba, jak se čeští komunisté-reformátoři snažili mesianisticky přesvědčovat v Moskvě Leonida Brežněva, že se jim podařilo "zlepšit komunismus" a že "československá cesta k socialismu" by bývala byla výhodná i pro Sovětský svaz. Brežněv je umlčel (bylo to už po invazi): "O žádný marxismus ani komunismus nejde, vy jste naší kolonií, kolonií Ruska a tou zůstanete navždy."
Ano, ale přesto - režim mohl být takový, jak se chovali sami lidi. Viz Polsko: bylo daleko liberálnější než Československo. Jak je to možné?
No a to jednání "zásadně a vždycky jen ve vlastní kariérní prospěch" samozřejmě pokračuje dodnes. Nejhorší to bylo v devadesátkách, jimž se nový demokratický režim podařilo docela pěkně zdiskreditovat.
Dostali jsme v minulých dnech takovéto svědectví. Publikuji ho tu bez vědomí autorky, a tak ho musím zanonymizovat:
Myslela jsem si, že třeba v místní politice budu trochu užitečná. To jsem se ale spletla.
Každá schůze, a byla jsem na všech, dokud jsem své členství o několik let později nepozastavila, se odehrávala tak, že pan XY systematicky shazoval veškeré náměty a návrhy přítomných. Když schůze skončila, zůstal v místnosti se dvěma, třemi kolegy při pívku a teprve dali dohromady, co se bude dělat, o čem ta schůze jakože byla a jaký bude program. Pokud jde o mou iniciativu, řekl, že naše místní organizace nepůjde do komunálních voleb s mnou navrženým programem, že se bude uklízet po psech. Naše čtvrť byla v té době plné pejsků a děti se na cestě do školy proplétaly exkrementy. Měla jsem v té době nejmladší dítě v první třídě.
Abych to nerozváděla, nebylo pro mne žádné uplatnění, tématu uklízení zdravotně závadných exkrementů se časem chopili jiní komunálni politici a dravci v mé politické straně se vrhli na nabízené politické posty, a svým chováním mne vyštvali i z pražského zastupitelstva, do kterého jsem byla zvolená.
Později jsem se dozvěděla o chování pana XY od kamarádky, spolužačky mé sestry, která pracovala v [jedné významné české průmyslové firmě]. Vyprávěla mi, že se ho snažila přemluvit, aby jako náměstek ministra dal této firmě jakousi zakázku (nespecifikovala) když spolu cestovali letadlem. Prý se jí vážně zeptal, kolik mu za to nabídnou, když to udělá. Byla z jeho chování úplně v šoku!A pak ještě jedna poznámka jednoho čtenáře k dnešnímu stavu české společnosti, po pětasedmdesáti letech:
Občas nahlédnu na Vaši stránku a konstatuji, že se z ní veškeré debaty téměř zcela vytratily.
Včera jsem byl ve vlaku spolucestujícím pěti studentů, po dobu cca tří hodin navzájem neprohodili jedinou větu.
V celém poválečném období, i v těch nejkrutějších obdobích se skrytě nebo pokoutně udržovala nějaké subkultura, která činila náš život alespoň trochu snesitelným. Stručně: taneční zápaďácká hudba, poťouchlý lidový humor, v mezích i v TV, rozhlase a v tisku, výběr knih ve Světové literatuře, Literárky, Host do domu, Semafor, Svobodné slovo, pašování náznaků mezi řádky, cizí rozhlas, módní odlišnosti.
Tím nechci zlehčovat tíhu komunistické minulosti, nemám k tomu sebemenšího důvodu.
Pouze připomínám, že dnešní společnost nežije v naději na lepší budoucnost. Nevím, jestli to vzdala, vědoma si tíhy spoluodpovědnosti nebo se domnívá, že se bez spoluúčasti na diskusi o stavu věcí veřejných klidně obejde.
Zneklidňující je její hledání bizarních myšlenkových postupů a většinou bezvýchodných cest k řešení naší současné multimodální krizové situace. Ukazuje se tak, že síla zdravého selského nebo technologického uvažování v souboji s večerníčkovými a SciFi představami o každodenní realitě podléhá.
Odvrhli jsme i heslo, které nám připomíná, že bez otevřené diskuse není demokracie. Je tomu skutečně tak?
8000
Diskuse