Rizika "deeskalace"

17. 2. 2023

čas čtení 7 minut
"Deeskalace" ve špatný čas a na špatném místě může napáchat více škody než užitku – jak ukazují výsledky na Blízkém východě, píše Bilaal Y. Saab.

Nedávno jsem měl to potěšení zúčastnit se s kolegy workshopu ve Washingtonu sponzorovaného jednou evropskou vládou. Tématem diskuse byla deeskalace na Blízkém východě.

Během setkání zaznělo mnoho vynikajících připomínek o obecných výhodách a různých přístupech k deeskalaci. Diskusi předsedal vysoký evropský představitel, který položil několik otázek ohledně Jemenu, izraelsko-palestinském konfliktu a Íránu. Jedna otázka mě obzvláště zaujala. Diplomat se zeptal: "Jaké je riziko pokračování v deeskalaci?"

Zvedl jsem ruku a moje vystoupení okamžitě vysálo všechen kyslík z místnosti.

Začal jsem tím, že jsem studentem a silným zastáncem konceptu a praxe kontroly zbrojení, jejíž součástí je deeskalace. Ke kontrole zbrojení mě to táhne, protože jako realista to považuji za pragmatický, zralý a realistický nástroj státnictví. Kontrola zbrojení nepředstírá, že řeší politické konflikty, ale pouze zachraňuje životy a snižuje teplotu v nepřátelských mezistátních vztazích. Kontrola zbrojení, jak ji chápali a analyzovali první průkopníci této disciplíny, včetně Thomase Schellinga a Bernarda Brodieho, byla během studené války nezbytná, aby se zabránilo jaderné válce mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Supervelmoci měly jen malou nebo žádnou naději, že vyřeší své zásadní rozdíly v politice a ideologii, takže nanejvýš mohly dosáhnout toho, že své soupeření zvládnou a stabilizují.

To však byla studená válka. Řekl jsem evropskému představiteli, že v mnoha jiných kontextech je deeskalace nejen nedostatečná, ale může být také kontraproduktivní. Pro ilustraci jsem uvedl tři příklady.

První je Jemen. Připomněl jsem našemu evropskému kolegovi, že v roce 2018 síly Emirátů dosáhly obrovského pokroku proti Íránem podporovaným húsijským rebelům. V létě toho roku byli Húsiové na pokraji porážky a Emiráty byly velmi blízko k jejich vážnému oslabení tím, že odřízly jejich zásobovací trasy. Kdyby se tak stalo, Húsiové by byli nuceni zasednout k jednacímu stolu a udělat kompromis. Washington však zasáhl a spolu s OSN vyzval k zastavení vojenské kampaně SAE proti přístavnímu městu Hudajdá, které Húsiové obsadili. To vše ve jménu deeskalace a údajného zabránění humanitární katastrofě (Hudajdá je záchranným lanem pro miliony Jemenců). Aby si udrželo vztahy s Washingtonem, Abú Dhabí souhlasilo s požadavky USA. O čtyři roky později konflikt v Jemenu pokračuje, více Jemenců zemřelo nebo hladoví a Húsiové se cítili povzbuzeni vojenským odchodem SAE v roce 2019 a neschopností Saúdské Arábie ukončit válku.

Druhým příkladem je Sýrie, která je mnohem tragičtější. Během syrské občanské války se mezinárodní diplomacie zaměřovala na zadržování, aniž by se pokoušela řešit základní příčiny konfliktu – brutalitu Asadova režimu. Opět, ve jménu deeskalace, Washington a Moskva přišly s různými dohodami, včetně dohody z roku 2013 o odstranění syrského arzenálu chemických zbraní. Zdálo se, že dokud Asad neplynuje své vlastní lidi, může svobodně a beztrestně zabíjet konvenčními zbraněmi. A to je přesně to, co dělal po celá léta, za použití raket a barelových bomb. Dodnes zůstává intaktní vražedná mašinérie syrské vlády, Asad vyhrál válku a lidské utrpení bude v Sýrii přetrvávat a nadále se přelévat do sousedních zemí.

Třetím příkladem jsou palestinská území. Od dob dohod z Osla v roce 1993 až do současnosti mezinárodní diplomacie ignorovala základní realitu izraelské okupace a zdůrazňovala deeskalaci, kdykoli se Palestinci pokusili vzdorovat svým utlačovatelům. Po celých desetiletích začal "mírový proces" žít svým vlastním životem a v oblasti řešení konfliktů ničeho nedosáhl.

Tyto příklady a mnohé další z regionu i odjinud ukazují, že deeskalace, je-li prováděna jako cíl sama o sobě, může být pro věc skutečného míru velmi škodlivá. Aby bylo jasno, netvrdím, že odpovědí je eskalace. Zvýšení počtu amerických vojáků v Iráku v roce 2007, samo o sobě metoda eskalace, uspělo v porážce al-Kájdy v Iráku a ve vytvoření politického prostoru pro Iráčany, aby vyřešili své spory. Nakonec to ale nestačilo, protože Iráčané nedokázali správně nastavit svou politiku.

Argument, který jsem předložil evropskému představiteli, byl, že pokud je deeskalace prováděna jako prostředek k dosažení dobře definovaného cíle, může být velmi užitečná a zcela nezbytná. Vskutku, je těžké vyjednávat, pokud se stále střílí a lidé jsou zabíjeni. Někdy jsou to však právě tyto kulky, jsou-li použity jako součást soudržné strategie, které mohou vést k politickému urovnání.

Když západní vlády zdůrazňují deeskalaci, aniž by vyvinuly skutečné úsilí pomoci válčícím stranám dosáhnout politického řešení, vše, co dělají, je, že v zájmu zachování takzvané stability přehlíží a ignorují podstatu problému. Pokud nejsou přímo dotčeny bezprostřední zájmy těchto západních vlád a pokud uprchlíci nepřicházejí ve velkém počtu do evropských měst, pak naléhavost politického řešení bohužel zmizí.

Na deeskalaci považuji za hluboce znepokojivé, že je agnostická, přinejmenším v blízkovýchodním kontextu. Její zastánci nerozlišují mezi obětí a agresorem. Nestarají se o to, kdo je zodpovědný za zabíjení a nespravedlnost, pokud je násilí potlačeno a "stabilita" je obnovena.

To vše samozřejmě říkám s plným vědomím toho, že nakonec jsou to protivníci, kdo musí urovnat své spory a dosáhnout urovnání. Kdyby zesnulý egyptský prezident Anvar Sadat skutečně nechtěl mír s Izraelem, žádná dávka amerického zprostředkování by nic nezměnila.

To znamená, že západní diplomacie by neměla upřednostňovat proces před podstatou. Jinými slovy, neměla by – ať už neúmyslně nebo ne – odkládat řešení konfliktu a tím přispívat k větším ztrátám na životech, většímu zoufalství a nespravedlnosti, to vše v zájmu zabránění vojenské nebo diplomatické eskalaci. Cesta do pekel je často dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Bohužel tomu tak často bývá v případě západní diplomacie na Blízkém východě.

Celý článek v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4227

Diskuse

Obsah vydání | 21. 2. 2023