Polemika s Borisem Cvekem

Ukrajinský konflikt jednou skončí diplomatickým uspořádáním. Mohlo k tomu však dojít již dříve?

1. 9. 2022 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

S velkým znepokojením sleduji, jak konzervativci, liberálové a mladá progresivní levice unisono zuřivě útočí na ty, kdo zdůrazňují nutnost diplomatického uspořádání ukrajinského konfliktu majícího krajně negativní globální přesah. Neobstojí ani alibistické tvrzení typu „s vrahy se nevyjednává“, když americké sankce akcelerované Bidenovou krádeží afghánských finančních rezerv mohou letos usmrtit více civilistů než 20 let okupace NATO. Bez přetrvávající americké podpory saúdskoarabského tažení v Jemenu, jakož i námořní blokády této nešťastné země, by stěží přišly o život statisíce lidí. O těchto děsivých skutečnostech se však v České republice téměř nemluví a snáze se pak konstruuje pokřivený obraz Dobra bojujícího se Zlem, ačkoli ve vysoké politice žádné pofidérní Dobro neexistuje, jen různě odstíňované Zlo.

Boris Cvek, podobně jako ostatní pozorovatelé, se zaštiťují samotnými Ukrajinci a jejich odhodláním bojovat za svobodu. Titíž Ukrajinci však na úsvitu války usedli s Rusy k jednacímu stolu a v půli března spatřil světlo světla 15bodový draft mírové dohody. Kyjev se podle tohoto návrhu měl zříct ambicí na členství v NATO a na oplátku by získal bezpečnostní garance. Podle listu Financial Times „dosáhly Ukrajina a Rusko významného pokroku v předběžném mírovém plánu, který zahrnuje příměří a stažení ruských vojsk, pokud Kyjev vyhlásí neutralitu a přijme omezení svých ozbrojených sil.“ 

Kdyby se Bílý dům vložil do rozhovorů mezi ukrajinskou a ruskou stranou a podpořil mírový návrh, jako ostatně požadoval prezident Zelenskij, existovala šance na ukončení války už na jaře, aniž by Ukrajina přišla o část svého území, čemuž se podle mého mínění nyní už nedá zabránit. To však nikdy nezjistíme, jelikož Washington v tutéž dobu, kdy se svět dozvěděl o předběžném mírovém plánu mezi Ukrajinci a Rusy, oznámil zásilku nových zbraní v hodnotě 800 milionů dolarů, aniž by o diplomatickém průlomu padlo jediné slovo. 

Na konci března, kdy časopis Stars and Stripes informoval o opatrném optimismu ohledně diplomatických rozhovorů v Istanbulu, šéf americké diplomacie Anthony Blinken reagoval s nepokrytou skepsí – místo aby diplomatické úsilí zúčastněných podpořil. 

V dubnu Kyjev nečekaně navštívil britský premiér Boris Johnson, který po povzbuzujících jednáních v Istanbulu, kdy se rýsovala vrcholná schůzka Zelenskij-Putin, na ukrajinského prezidenta naléhal, aby s Putinem nejednal, jak uvedl přední prozápadní ukrajinský list Ukrajinskaja Pravda. Johnson svým ukrajinským spojencům sdělil, že Vladimir Putin je válečný zločinec a že pokud Kyjev míní s Kremlem podepsat nějakou dohodu, Velká Británie tak neučiní.

Podle listu Ukrajinskaja Pravda se přihodily dvě závažné události, jež setkání Zelenského s Putinen zmařily: Odhalení zvěrstev, znásilnění, vražd a masakrů spáchaných ruskými vojsky na okupovaném ukrajinském území a Johnsonova návštěva Kyjeva. Zelenskij však i po odhalení masakru v Buči dále volal po restartu diplomatických jednání.  

Kde byl tedy pan Cvek a další zastánci vojenské porážky Ruska na Ukrajině, když sami Ukrajinci zasedli k jednomu stolu s „nenáviděnými ruskými vrahy“, aby se pokusili ukončit válečný konflikt hned v zárodku, marně apelujíce na své západní spojence, aby tyto rozhovory podpořili?

Nechápu tedy, proč ani mladá progresivní levice neakcentuje diplomatické rozhovory, jichž se však jako jeden z aktérů konfliktu musejí zúčastnit Spojené státy. My můžeme donekonečna poukazovat na nechuť kremelských ukončit jejich agresi, apelovat na bezpodmínečné stažení jejich armády z okupované Ukrajiny a ignorovat jejich požadavky, za Vladimira Putina ale neneseme žádnou zodpovědnost a máme na jeho konání nulový vliv. V současnosti však ani jedna ze zúčastněných stran nejeví zájem o obnovení diplomatických rozhovorů, a to nejen k újmě samotných Ukrajinců, ale celého světa.

 

0
Vytisknout
6217

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2022