24. 8. 2022 / Karel Dolejší
Nejedlého dějinně filozofická konstrukce byla záhy v rámci pokračující stalinizace odmítnuta, především kvůli oficiálnímu rozchodu KSČ s prvorepublikovou tradicí po 25. únoru 1948. To však vůbec neznamená, že by tento intelektový produkt "nesplnil svou historickou úlohu". V době, kdy se ke komunistickému puči teprve schylovalo, nabídl mnoha lidem vychovaným v demokratických poměrech iluzi neproblematického navázání na tradici národního obrození a 1. čs. republiky. Nabídl jim iluzi čistého svědomí, pokud proti komunistickému převratu vůbec nic nepodniknou. - Když pak tento fíkový list už nebyl třeba, zůstala z něj jen obnovená edice Jiráska - vydávaná na pozadí nové doby temna.
Kdyby to s historickou rolí intelektuála bylo tak jednoduché, jak ve svém článku naznačuje Dirk Schümer, zajisté by dnes ruský a čínský režim neměly žádný důvod oprašovat letitou tradici Hitlerova právníka Carla Schmitta, který je 47 let po smrti - a jeho klíčová díla jsou ještě podstatně starší.
Lidé jako Schmitt nebo Heidegger v době příchodu nacistů k moci v řadě ohledů vůbec nejeli po slepé koleji, jak by někteří chtěli věřit. Oni a řada jejich vrstevníků, často se původně hlásících k tradici německé kulturní kritiky, ve skutečnosti rozvalením dosud platných norem a příklonem k extrémním, autoritářským a násilnickým koncepcím vytvořili intelektuální podhoubí, v němž se jisté věci přestaly považovat za principiálně nepřijatelné a dokonce začaly být vnímány jako legitimní.
Platón toho svými autoritářkými politickými koncepcemi v době antických městských států mnoho neovlivnil, totéž se ale nedá říci o Voltairově vztahu k dobové iluzi "osvíceného absolutismu" (která, mimochodem řečeno, čerpala i z obdivu tehdejších evropských intelektuálů k císařské Číně). "Osvícení" samovládci, k nimž bývá charakteristicky řazen také Rus Petr I., ovšem potřebovali své intelektuály, aby jim omalovali přitažlivé kulisy jejich diktátorských představení. Bez pomoci služebných psavců by se jim nikdy nepodařilo úspěšně předstírat, že jejich sobecký, svévolný a samolibý výkon moci odkazuje k jakési dějinné nutnosti a ke smyslu dějin.
A o to tu přesně jde na prvním místě: O účinnou pomoc intelektuálů se zajištěním zdání legitimity zločinných režimů.
Alexandr Dugin zajisté není přímým poradcem Kremlu. Od počátku 90. let minulého století ale usilovně pracoval na normalizaci prenacistických, fašistických, nacistických a neonacistických/neofašistických autorů v Rusku, kde od roku 1941 bývalo v zásadě nemyslitelné ve slušné společnosti byť jen zmínit, že snad cosi takového čtete ve svém pokojíčku zamčeni na tři západy. Avšak Saša Dugin vytáhl na světlo a překládal všechny: Heideggera i Schmitta, Evolu i Yockeye, Thiriarta i de Benoista.
V roce 1997 v Základech geopolitiky Dugin předložil koncepci obnovy ruského impéria v hranicích SSSR, která hluboce ovlivnila tisíce důstojníků ruských ozbrojených sil. Také zde Dugin splnil svou roli: Udělal z neoimperiálního programu cosi normálního ještě dávno předtím, než se Vladimir Putin vůbec dostal k moci.
Nejméně od roku 2014 je zcela zřejmé, že Duginova podpora pro Putina se stala velmi podmíněnou. Jeho bezohledný imperialistický program a zuřivá letora se s Putinovým relativně opatrným přístupem snášejí jen velmi nesnadno. V poslední době zesílilo volání ultranacionalistických extrémistických kruhů, k nimž Dugin patří, po všeobecné mobilizaci a ještě brutálnějším vedením války proti Ukrajině, včetně nasazení zbraní hromadného ničení.
To koneckonců může být hlavním důvodem, proč ruská FSB zinscenovala útok na Duginovu dceru.
Pokud ale brzy neuslyšíme o dalším atentátu, který by zabil Dugina osobně, nepochybně jeho velká chvíle ještě přijde.
Stane se jedním z ideologů ultranacionalistické elity, která se po politickém konci stávajícího rádobycara pokusí jakýmikoliv prostředky získat v Kremlu koncentrovanou neomezenou moc.
Diskuse