Inflace a méně tepla udělají z Evropanů lepší lidi

24. 8. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut
 
Andrej Babiš, britská média, proruští šiřitelé strachu  a evropští občané obecně vyvolávají obavy před tím, co je líčeno jako nová katastrofická realita způsobená škodami v důsledku války na Ukrajině. Výpadky elektřiny a studené zimy, drahé potraviny a krachující státní pokladny. Tuto novou realitu politicky využívají populisté (jejichž hlavním nástrojem okouzlení je strach), vytvářejí atmosféru společenské úzkosti a zároveň oslabují podporu Ukrajiny. Rusko je padouch a my si přejeme, aby prohrálo, ale "je cena za to, že jsme na straně oběti, příliš vysoká?" ptají se někteří.

 

Jedna z mých amerických spolužaček přijela na návštěvu Prahy. Ubytovala se v mém bytě. V koupelně zhasla žárovka. Požádala mě, abych zavolal "údržbáře" z domu. Když jsem jí řekl, že nikdo takový neexistuje a že si žárovky měníme sami, tvářila se nechápavě.

Od té doby, co se mezi poválečnými Američany v padesátých letech rozšířilo velké bohatství, si většina z nich zvykla na způsob života, o kterém si zbytek světa může nechat jen zdát. Jejich obydlí střední třídy jsou ve srovnání s těmi, které najdeme v Evropě, obrovská. Každá domácnost vlastní mnoho automobilů, jejich denní materiální spotřeba je mnohonásobně vyšší než v jakékoli jiné společnosti.

V prvních měsících života v USA jsem neměl peníze na nábytek, když jsem konečně dostal pokoj, který jsem si mohl pronajmout, tak jsem prostě udělal to, co dělá každý americký student nebo chudší člověk: všechno jsem našel v popelnici. Když si Američan koupí nový gauč, ledničku, televizi nebo cokoli jiného, vyhodí ten "starý" do popelnice. A lidem není hanba si to vzít. Mezi těmi, kdo věci vyhazují, a těmi, kdo je sbírají, organicky probíhá neformální a neustálý systém recyklace. Žádný jiný národ nevyhazuje tolik cenných věcí jako Spojené státy. Díky jejich vysokým průměrným příjmům a velmi dynamické ekonomice. Průměrná americká domácnost vyprodukuje denně jeden kilogram odpadu na osobu.

Když jsem se stal šéfredaktorem časopisu Nový Prostor, provedl jsem průzkum, abych zjistil, kdo jsou naši čtenáři. Analýzou lidí, kteří si časopis kupují, jsem zjistil, že většinu tvoří lidé, kteří nejsou v příliš komfortní ekonomické situaci. Nejčastějšími klienty byli důchodci a studenti vysokých škol. Dvě kategorie s nižšími příjmy. Důvod je snadno pochopitelný: solidarita přichází častěji od těch, kteří se dokáží vcítit do situace člověka, který je v tísni.

Dalším šetřením prostřednictvím dotazníku rozdaného mezi čtenáři jsem zjistil, že z těch, kteří pocházeli z vyšších příjmových vrstev a časopis četli, bylo běžné, že této úrovně dosáhli po zápolení s peroblémy. Ne že by lidé, jejichž život byl vždy bezproblémový, neměli empatii, ale zdálo se mi, že podle ní jednají méně často. A u těch, kteří měli štěstí od narození, vedl pocit viny z toho, že to mají v životě tak lehké, někdy k tomu, že se to snažili kompenzovat dobročinností.

Utrpení může lidem pomoci pochopit těžkou situaci druhých. Evropa bývala rájem sociální demokracie, kde se těm, kteří měli z nějakého důvodu méně štěstí, vycházelo vstříc a jejich sociální asymetrie se co nejvíce vyrovnávala. Ale rozmazlené děti a vnuci těch, kteří tuto solidární Evropu udržovali, zejména ve skandinávských zemích, Itálii a Francii, ohrnuli nos nad vzorcem "státu-chůvy" a stále více jednají proti lidské solidaritě.

Poté, co byli vychováni na poměrně bezpečném kontinentu s přístupem k nejrůznějším nástrojům a službám zlepšujícím život, často dotovaným "tatíčkovskými vládami", se současní Evropané stali podobnými Američanům, kteří považují za samozřejmé, že určité vymoženosti nejsou levnou záležitostí.

Je vlastně velmi dobré, aby se Evropané s novou realitou chudoby vyrovnali a zažili to, co je v mnoha částech světa normální - často jako důsledek evropské sebestřednosti a nedostatku solidarity s chudšími kontinenty.

Společná zemědělská politika, která spolyká více než 40 % evropského rozpočtu ve prospěch pouhých 5 % obyvatel, brání chudším ekonomikám s mnohem lepšími zemědělskými podmínkami, aby se rozvinuly. Protože nepatrný zlomek zemědělců z francouzských a slovanských zemí si chce zachovat svůj tradiční způsob života, nedovolila Evropa africkým a latinskoamerickým zemím dodávat starému kontinentu množství  zemědělských produktůí, které má lepší kvalitu a nižší cenu.

Umělý ekonomický protekcionismus nejen v zemědělském sektoru blokuje chudší ekonomiky. Nejsilnějším závazkem, který by Evropa mohla učinit pro záchranu Afriky, by bylo zrušení evfopské společné zemědělské politiky.

Severoafrické arabské země by mohly do evropských zemí vyvážet více než levnou pracovní sílu imigrantů, kdyby jim nebylo bráněno vyrábět zboží, které by bylo levnější než zboží vyrobené v EU.


Jak uvedl deník The Guardian, pařížský think-tank Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj odhadl, že celkové náklady na tento protekcionismus pro evropské spotřebitele činí 70 miliard liber ročně. Evropa také vyplácí zemědělcům vývozní dotace při prodeji na světových trzích, což jim v kombinaci s přímými dotacemi umožňuje vyvážet přebytečné zboží na světové trhy, někdy za ceny nižší než náklady. Evropa vyváží mléko do Brazílie, cukr do Jihoafrické republiky a sušené mléko na Jamajku. Brazílie je však samozřejmě jedním ze světových lídrů v produkci mléka a Jihoafričané mohou získat levnější cukr jinde. Obchodní povinnosti však nutí tyto země nakupovat věci, které nepotřebují, aby mohly prodávat věci, které Evropa potřebuje.

Vysoká inflace, výpadky elektřiny a nedostatek potravin jsou pro většinu lidí na světě běžné. A oni (my) to přežili. Rozmazlení Evropané si zvykli, že teplo je všude levné, a myslí si, že bez toho nepřežijí. Není to pravda. Být doma v tpořádně oblečený stejně jako při pobytu venku za chladného počasí je normální všude. Drahé účty plynoucí z používání elektrických ohřívačů jsou v mnoha zemích realitou. Lidé po celém světě, kteří mají v kapsách mnohem méně peněz, přizpůsobují své rozpočty tak, aby mohli platit vysoké účty za elektřinu, zvykají si trávit noci pod tunami peřin a jsou doma  plně oblečeni do zimního oblečení. Je to pohodlné? Ani ne. Ale je to něco hendikepujícího? Ne. Jen to oběžtujže a omezuje  a omezující 

Stejně jako moje bývalá americká spolužačka, která se po mnoha stížnostech a varování, že za to ponesuy odpovědnost, pokud ji při tom zasáhne elektrický proud, musela naučit vyměnit žárovku, se i Evropané budou muset naučit, jak se většina lidí na světě vypořádává se zimou, účty za elektřinu a nedostupností potravin.

Existuje naděje, že stejně jako jádro klientely Nového Prostoru se Evropané naučí být (opět) solidárnější a chápavější k osudu méně šťastných národů.

1
Vytisknout
5344

Diskuse

Obsah vydání | 26. 8. 2022