Vyšehradská lenoška

23. 8. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 7 minut


Není žádným tajemstvím, že Vyšehrad patří k nejpamátnějším pražským čtvrtím, jednak pro svou pověst nejstaršího sídla českých knížat, Libuše a prvních Přemyslovců, ale také proto, že jsou tu pohřbeny význačné osobnosti z dějin českého národa. A právě toto rozlehlé prostranství, jenž se rozkládá na skále nad Vltavou je chráněno šesti barokními cihlovými nárožními hradbami zvanými bastiony, které v druhé polovině 17. století vybudovali stavitelé F. Calduzzi, F. Pieroni, S. Bossi a C. Lurago podle projektu I. Contiho. Na jednom z těchto bastionů, můžete v těchto dnech zhlédnout umělecké dílo s názvem „Lenoška“, které pochází ze sochařské ateliéru známé české výtvarnice Anety Filipové. Umístěno sem bylo v rámci Mezinárodního sochařského festivalu Sculpture line, jenž probíhá v 10 státech a 21 městech až do 31. prosince letošního roku.


Paní Filipová, proč jste se rozhodla vybrat pro Vyšehrad z vaší sochařské tvorby zrovna toto dílo?

  


Už delší dobu se setkávám s velice silnými a inspirativními ženami, které mě velice ovlivnily v mé práci. Rozhodla jsem se, že téma silných žen je potřeba otevřít a vytvořit sochu, která by byla vystihující, hravá a splňovala symboliku moderní ženy. Zároveň zde

vznikl skvělý historický kontext s kněžnou Libuší a její proslulou českou pověstí. Přiznám se, že si kněžnu Libuši představuji jako velice udatnou silnou ženu.


Umělecká díla mají odjakživa své místo v zahradách a parcích, zůstane vaše Lenoška na hradbách i po skončení festivalu?


Na to zatím nedokáži odpovědět. Prozatím jsme o tomto návrhu s vedením Vyšehradu nemluvili. Ale samozřejmě by mi bylo velkou ctí, kdyby ano.

Jste nejen absolventkou AVU v Praze, kde jste studovala pod vedením Lukáše Rittsteina, ale v roce 2018 jste byla také stážistkou na Cooper Union of Arts v New Yorku. Když byste měla tato studia srovnat ze svého odborného pohledu, které bylo pro vás více inspirující?


Od dětství byla mým cílem AVU stejně tak studovat či žít v New Yorku. Obě školy nabízejí neuvěřitelně mnoho, pokud chcete. Když bych ale opravdu měla tyto instituce srovnat, Ateliér Lukáše Rittsteina mi poskytl možnost, učit se sochařskému řemeslu, jak své nejpodivnější myšlenky zhmotnit, realizovat a poprat se s tím. Zároveň přemýšlet nad věcmi jinak. Cooper Union se oproti tomu zaměřuje spíše na procesy přemýšlení, vyjádření a zároveň reakcemi na aktuální podněty, které vás zajímají či v nich hledat asociace s filosofií. Pro mě byla tato kombinace naprosto ideální. Propojit tyto elementy, prohloubit doslovnost náznaků a symboliky v realizacích jiných elementů spojených s tvorbou.


Je o vás známo, že velkoměsta vnímáte jako morfologické organismy. Jak na vás působí Praha ve srovnání s New Yorkem?


Prahu vnímám jako útočiště kam se vracím a bez kterého nedokáži být. Zároveň je dobré čerpat z města jako je New York, který je pro mě takovým Babylonem všeho a mít možnost srovnání, v čem se Praha může posunout, co se týče umění či témat nebo naopak. Zkrátka Praha je pro mě domov, o který je potřeba se starat.

Své sochy propojujete s nejrůznějšími městskými podtématy. Znamená to tedy, že jejich prostřednictvím chcete upozornit na daná témata, která jsou ve společnosti přehlížena či obcházena?

Určitě! Vždy se snažím najít nějaké téma, které si myslím, že je potřeba se nad ním zamyslet, upozornit na něho anebo ho třeba znovu ve společnosti otevřít či aktualizovat. Samozřejmě se snažím si ve své práci i tzv. hrát. Ale většinou se snažím, aby vše souviselo s koncepcí sochy.


Prý také spolupracujete se známou americkou performerkou Jahmal B. Golden. Čím si vás její tvorba získala?


S Jahmal B. Golden jsem se potkala v New Yorku. Tehdy měla v Českém centru svou performance, kdy na sobě měla metaforicky cosi jako obvazy, které ji přiléhavě obepínaly. Okamžitě jsem nebyla schopna na ni přestat myslet a musela jsem tento moment setkání zachytit a ztvárnit včetně následného inspirativního rozhovoru spolu s ní.


Jste rodačkou z Hradce Králové odkud také pocházel známý sochař, zakladatel a první děkan Fakulty průmyslového designu VUT v Brně Vladimír Preclík. Měla jste možnost se s ním někdy prostřednictvím své tvorby setkat?


Nikdy jsem neměla příležitost se s panem Preclíkem osobně setkat. Nicméně myslím, že každého ovlivňuje jeho socha na Klárově.


Své ocelové sochy vytváříte svařováním. Jak jste se k němu vůbec dostala?


To je vtipná historka z mého dětství. Jako malá jsem tátovi pomáhala chladit vrtáky při práci. Jednou doma svářel zahradní vidlici a mě tehdy strašně fascinovalo jak to svítí a co to je. Jelikož jsem pořád na všechno sahala, tak jsem do sváru šla rovnou prsty. Vůbec mě nezajímalo, že jsem je měla půl dne v lavoru se studenou vodou, protože jsem věděla, že se to prostě chci naučit. Po letech přišla příležitost v zámečnické dílně na AVU a už mi svařování nedalo spát.

V loňském roce jste měla výstavu v Galerii dolu Michal pod názvem The Edge. Jak se vám v těchto nezvyklých scenériích vystavovalo?


Naprosto perfektně! Samozřejmě ten prostor je náročný. Je velký a všechny stavby či ocelové konstrukce už tam jako umění vypadají. O to je to větší výzva a zároveň by to bylo moc snadné vystavovat vždy v perfektních white cupe galeriích. Vzhledem k tomu, že miluji kovy byla jsem tam od první chvíle jak dítě v hračkárně s rozsvícenýma očima.


Vaše sochy mohli také návštěvníci vidět i na Václav Art, Figurama 19, 220 soch AVU nebo na diplomantské výstavě AVU 2020. V čem ponejvíce jsou tyto skupinové výstavy pro vás inspirující?


Skupinové výstavy mě baví hlavně kvůli tomu, že zde dochází ke komunikaci mezi díly různých autorů. Často tyto výstavy bývají na místech, která jsou skvostná, ale naprosto obrovská a komplikovaná. Baví mě propojování různých médií, jak se ta díla chovají vůči sobě sama v těchto prostorech. Často se stává, že tyto prostory nemusí vašim věcem sednout, ale úkolem je, vaše dílo nainstalovat za daných podmínek, co možná nejlépe.

Zároveň je skvělé slyšet i názory druhých, spolupracovat s jinými lidmi, jejich názory, někdy i ty konflikty bývají zajímavé, není to s námi výtvarníky vždy jednoduché.


Ve své tvorbě máte ráda nezávislost a výzvy. Na jaké pracujete v současné době?


Momentálně je mou největší výzvou „expandovat do zahraničí“.


Děkuji za rozhovor.


0
Vytisknout
1974

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2022