Morálka pacifismu

24. 7. 2022 / Pavel Urban

čas čtení 3 minuty
Být pacifistou znamená být proti všem věcem, které slouží válce. V míru je to jednoduché. Neboť tyto věci momentálně nikdo nepotřebuje.

Složitější to je, když je válka. Zvlášť je-li to válka, v níž silný napadne slabšího. A ještě zvlášť, pokud agresor patří k těm, kteří humanitu neberou moc vážné. Což je případ války rusko-ukrajinské.

 

Co má pacifista v této situaci dělat? Může ruskou invazi odsoudit. Jasně a nekompromisně. A pak požadovat „deeskalaci napětí“ či „podporu mírového procesu“. Obojí znamená neposílat na Ukrajinu zbraně. Není to podpora ruského teroru? Není; ten přece pacifista jasně a nekompromisně odsoudil. Dobře, ale jaké má takové odsouzení cenu? Zásadně morální. To bude asi pravda. Morální to není. Zásadně morální to být může.

Pak je zde diplomacie. Kouzlo, jehož aktivace ukončuje když ne válku, tedy aspoň boj a násilí. Bohužel nežijeme ve světě Harryho Pottera. Kde by nám profesor Brumbál či jiný kompetentní čaroděj vysvětlil, že takové kouzlo neexistuje.

Ve skutečnosti je diplomacie hra. Máte-li v ní něco uhrát, včetně míru, musíte vědět, jaké máte v ruce karty. A především musíte vědět, co vlastně chcete. Kdo neví, co chce, ten to zpravidla nedostane. I kdyby okolnosti byly na jeho straně.

Pokud se pacifisty zeptáte, jaké podmínky by při vyjednávání Rusku navrhl, tak Vám většinou neodpoví. Jeho nezajímají detaily, jako jsou demarkační čáry, práva vítězů i poražených dělat to či ono, hrozby do budoucna. On bojuje za mír obecný, krásný, ušlechtilý. Vždyť co je špatného na tom, že lidé spolu neválčí?

Takový mír ovšem chtějí všichni. Včetně Putina, pro kterého by bylo jednodušší ukrajinské „fašisty“ (tedy všechny Ukrajince, kteří se cítí nebýt Rusy) likvidovat neozbrojené v rámci míru než ozbrojené v rámci války. To, o co jde, jsou podmínky míru či příměří. O tom se bude jednat. Obecný mír tady bude k ničemu. Podobně jako většina hezkých abstrakcí tam, kde se musí něco skutečně řešit.

Z hlediska pacifisty je to ovšem plus. Pokud je to k ničemu, pak to nemůže ani nikomu ublížit. Ten, kdo něco takového obhajuje tedy zůstává morálně čistý, aniž by musel přemýšlet o důsledcích.

Přátelé Ruska požadují, aby Ukrajina kapitulovala. Případně k tomu byla nějak donucena. Tito přátelé Ruska přebírají spoluzodpovědnost, aspoň metafyzickou, za následnou „denacifikaci“. Která bude asi dost ošklivá. Někteří z těchto přátel Ruska to připouští. Nemají v sobě ani tolik humanismu, aby předstírali, že nevěří, že by Rusko něco takového dělalo.

Pacifista naproti tomu humanista je. Jeho požadavky znamenají prakticky totéž, jako ta kapitulace. Ale o žádné „denacifikaci“ není řeč. Pokud by k ní poté přesto došlo, pacifista za to nemůže. On přece nic takového nechtěl. On ruskou agresi jasně a nekompromisně odsoudil. A teď stejně jasně a nekompromisně odsoudí ruský teror. Čímž sobě i jiným opět dokáže, že je proti jakémukoliv násilí.

Což přátelé Ruska, ale i podporovatelé Ukrajiny o sobě říci nemohou.

V tom tkví morální integrita pacifistů. Být proti podpoře jakékoli války a nepřemýšlet o důsledcích. O čem hlava nechce přemýšlet, to oči nevidí, srdce nebolí, morální integritu nenabourá.

Což neplatí jen pro pacifisty.

2
Vytisknout
5678

Diskuse

Obsah vydání | 26. 7. 2022