O jednom "drobném" polistopadovém odbočení

18. 7. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
V první dekádě 21. století začala česká levicová scéna oslavovat revizi a postupný rozchod s prozápadní orientací České republiky. Celý proces odstartoval jakoby nenápadně, odmítnutím havlovské zahraniční politiky revizionisty v čele s Petrem Drulákem. Nicméně jakmile byl učiněn první krok, trend nezadržitelně směřoval k defaultnímu historickému nastavení českého levičáctví - kterým je a vždycky byl xenofobní, na nacionálním sobectví postavený národní socialismus. 

Veškeré internacionalismy byly do levicového kulturního prostředí zformovaného po německém vzoru koncipovaným (třebaže současně protiněmeckým) romantickým nacionalismem českého národního obrození vnášeny zvnějšku. Před 1. světovou válkou byl hlavním takovým intervenujícím faktorem v českém prostoru austromarxismus, který sice na jedné straně akceptoval národní identitu, na druhé ji však odpojil od opresivních "národních tradic" a také od úzké vazby na konkrétní teritorium, a na třetí se snažil vytvořit fungující mezinárodní organizaci úzce navzájem spolupracujících národních socialistických stran.


V období dominantního vlivu komunistické ideologie (1945-1989) se stal hlavním zdrojem internacionalistických tendencí oficiální "marxismus-leninismus". Primární funkcí sovětského "internacionalismu" bylo sice zakrývat agresívní a expanzionistickou povahu ruského imperialismu, řada politiků a intelektuálů nicméně přinejmenším do konce 60. let brala tento účelový "internacionalismus" vážně a vykládala si jej po svém, tj. v zásadě autenticky. Čím bylo jasnější, že SSSR je jen další z imperialistických mocností dokonce ještě předkapitalistické minulosti, tím více sílila tendence přejít od "proletářského internacionalismu" k internacionalismu liberálnímu.

Liberální internacionalismus měl původně značný vliv také na činnost Socialistické internacionály založené v roce 1951. Jak se však organizace v pozdějších letech dostávala pod sílící vliv nedemokratických a autoritářských stran ze zemí globálního jihu (připomeňme, že členy jsou dnes např. vládní strana venezuelské diktatury, notoricky zkorumpovaná mexická Institucionální revoluční strana či Albánská socialistická strana, která má charakter postkomunistické partaje prosazující zájmy kmene Tosků obývajícího jižní část země), tento důraz postupně slábl.

Progresivní aliance vznikla v roce 2013 v reakci na snahy protizápadních autoritářů proměnit Socialistickou internacionálu v jakési sdružení "antiimperialistických" (ve smyslu zapškle protizápadních) a antiliberálních sociálních konzervativců. V praktické politické činnosti ČSSD, která je součástí mezinárodní sítě Progresívní aliance, se vliv této organizace nijak výrazně neprojevuje a po odchodu Bohuslava Sobotky z funkce předsedy v roce 2017 naopak výrazně zesílil trend k "národnímu socialismu".

Co začalo v polovině první dekády 21. století jako "kritika atlantismu" a "rozchod se zahraniční politikou Václava Havla" se po zahození zmíněných hodnotových kotev pod vlivem tradiční české národovecké úzkoprsosti postupně proměnilo v defaultní levicovou islamofobii a nenávist vůči imigrantům, sílící sympatie k autoritářským způsobům vládnutí, v kulturně a sociálně stále konzervativnějších postojích, které vyústily až v takové absurdity, jako instalace fašizujícího "sociálního demokrata" Stanislava Křečka na post ombudsmana (se zřetelným úmyslem tento úřad naprosto zdiskreditovat a později zrušit) nebo angažmá bývalého předsedy ČSSD a "levicového prezidenta" v kulturních válkách proti transsexuálům či manželství homosexuálů. O šířící se empatii české levice vůči "národně konzervativnímu" ruskému neoimperialismu se snad ani netřeba rozepisovat.

Historie české levice v posledních letech názorně ukazuje, že samotný přerozdělovací sociální stát vynalezený a prosazený v našem regionu konzervativcem Bismarckem se velice dobře snáší s celou řadou politických a hodnotových pozic, které nemusejí mít s tradicemi západní demokratické levice vůbec nic společného. Že lidská práva nebo internacionalismus Čechům jejich tradiční národní socialismus "zaplevelují" a obdiv k autoritářům je u nich mnohem silnější než pradávné masarykovské vlivy.

Kdo tedy na počátku jásal nad tím, že "konečně přestáváme slepě napodobovat Západ", může nyní kolem sebe pozorovat konkrétní výsledky oslavovaného trendu: Nominálně levicové strany se ocitly mimo parlament, kde je nahradily soukromá partaj zkorumpovaného miliardáře a další soukromý projekt komerčního fašisty soupeřící navzájem o bývalé "levicové" voliče méně vyhraněných národních socialistů.

Je samozřejmě otázka, zda vůbec někdy bylo moudré jásat nad Drulákovým zahraničněpolitickým revizionizmem a vykládat ho jako nějaký typ "pokroku".

Pokud by hypoteticky někdy mělo dojít k obnově demokratické levice v České republice, takový projekt se nikdy nepodaří, bude-li se znovu orientovat na "národní specifika" a ignorovat historické lekce tradičního českého defenzívního nacionalismu.

1
Vytisknout
9372

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2022