Syndrom pohřešované bílé dívky: Proč se války v Myanmaru, Sýrii, Etiopii, Afghánistánu, Jemenu a Jižním Súdánu nedostaly na titulní stránky novin jako válka na Ukrajině?

13. 4. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 9 minut
Strašlivá válka Kremlu proti demokratické a mírumilovné Ukrajině upoutala naši pozornost jako žádná jiná. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v Evropě a oběťmi ukrajinské války jsou běloši, je důvod podobný takzvanému syndromu pohřešovaných bílých dívek: tisk má tendenci je vnímat jako "materiál na titulní stránky", zatímco oběti tmavé pleti jako by byly odmítány jako nehodné naší pozornosti.

Ukrajinci si zaslouží naši plnou podporu a Rusko pro nás všechny rozhodně představuje velmi velké  nebezpečí, a to nejen svými vojenskými akcemi, ale také továrnou na falešné zprávy, která úspěšně pomáhá ničit důvěru v demokracii v celém civilizovaném světě. Přesto bychom neměli zapomínat, že hrůzami války trpí nejméně šest dalších zemí.

Každý den jsou životy lidí s tmavou kůží považovány médii a veřejností za méně důležité. Ne záměrně, ale v důsledku podvědomé vyšší hodnoty, která je přisuzována životům bělochů. Bílým dívkám, často atraktivním podle konvencí vytvořených médii od minulého století, z bohatších společností, se dostává naší pozornosti a soucitu, zatímco barevné ženy s nízkými příjmy jsou odsouvány na okraj, jako by jejich viktimizace byla přirozená a očekávaná, a tudíž nehodná našich starostí. Trvalý zájem o zmizení britské blondýnky Madeleine McCannové je toho důkazem.

Dílčí produkt tohoto vnitřního odmítání chudších a tmavších obětí všech pohlaví je ještě zřetelnější, když vidíme, jak vítaní jsou ukrajinští uprchlíci v zemích, jako je Polsko, které stále ještě nelidsky nevpouští do bezpečí Polska arabské uprchlíky, kteří prchají přes Bělorusko. Nebo jak se zachází s Latinoameričany prchajícími před násilím gangů, když se snaží překročit mexickou hranici do Spojených států.

Syřané jsou bombardováni již více než deset let a většina Evropanů považuje tyto oběti, které se snaží dostat do Evropy, za potenciální teroristy, zloděje pracovních míst a kulturní kontaminátory. Falešné výmluvy sahají od toho, že většina z nich jsou muži, až po to, že by se měli pokusit najít útočiště v sousedních zemích se stejnými náboženskými tradicemi, přičemž se ignoruje skutečnost, že muslimské národy nejsou pevnou bratrskou skupinou a často jsou mezi sebou v kulturním nebo faktickém konfliktu.

Nehledě na potřebnou podporu, kterou bychom všichni měli poskytnout nebohým Ukrajincům, kteří jsou brutálně napadáni vojensky mnohem silnějším národem, neměli bychom zapomínat, že svět v současné době čelí jiným válkám, jen je o nich méně vidět a slyšet.

Kyaw je čtrnáctiletá barmská dívka, jejíž vesnici po převratu, který před více než rokem svrhl nositelku Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij, vyplenila a vypálila vojska zločinného generála Min Aun Hlainga. Byla znásilněna velkým počtem vojáků (říká mi, že si nepamatuje, kolik jich bylo, protože během utrpení mnohokrát omdlela). Prostřednictvím společné přítelkyně, jejíž sociální asistenční práci kdysi spolufinancovala česká nevládní organizace Člověk v tísni, se mnou Kyaw tento týden mluvila a říkala, jak moc ji mrzí, že se situace v její zemi dostala z titulních stránek novin a diktatura pokračuje v normálních vztazích s většinou ostatních zemí bez ohledu na nepříliš škodlivé sankce uvalené Spojenými státy a skupinou ASEAN, kterou tvoří Brunej, Kambodža, Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur, Thajsko a Vietnam.

Kyaw své utrpení přežila, ale zůstala jí zničená vagína a musí močit přes externí zařízení, které jí darovala jiná zahraniční nevládní organizace, neboť vláda její země zakázala lékařům a nemocnicím poskytovat jakoukoli zdravotní pomoc obětem svých vojenských akcí.

Podle skupiny pro monitorování konfliktů Acled (Armed Conflict Location and Event Data Project) dochází v Myanmaru stále ke každodenním střetům, k nimž dochází ve všech regionech země, a bylo při nich zabito přibližně 12 tisíc lidí. Skupiny bojující proti vládním jednotkám jsou souhrnně známé jako Lidové obranné síly (People's Defense Force, PDF), je to neformální síť civilních milicí tvořená převážně mladými lidmi, jejichž život je neustále v ohrožení, aniž by na to mezinárodní společenství jakkoli reagovalo.

Protesty proti zločinnému syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi v roce 2011 přerostly v občanskou válku, která od té doby trvá. Konfrontace si vyžádala již více než 380 tisíc mrtvých, přes 200 tisíc pohřešovaných. Země jako Rusko, Spojené státy, Velká Británie a Francie se postavily na stranu konfliktu a posílaly peníze, zbraně a bojovníky. Zapojily se také džihádistické organizace, jako je samozvaná extremistická skupina Islámský stát (IS) a al-Kájda. Zdá se však, že životy syrských obětí znamenají pro většinu Evropanů méně než životy ukrajinských obětí. Je zřejmé, že důvod této nelidské nerovnováhy v empatii souvisí s rasovými a náboženskými předsudky.

Jemen je dalším do očí bijícím příkladem války, která zjevně média a veřejnost dostatečně neděsí. Konflikt byl motivován neúspěchem politické transformace po Arabském jaru, která donutila bývalého jemenského prezidenta Alího Abdalláha Sáliha předat v roce 2011 moc svému zástupci Abdrabbahovi Mansúrovi Hádímu. Organizace spojených národů klasifikuje Jemen jako zemi s nejhorší humanitární situací na světě. Válka si dosud vyžádala 233 tisíc mrtvých, z toho 130 tisíc v důsledku nedostatku potravin, zdravotnických služeb a infrastruktury. Přímým důsledkem bojů zemřelo více než 10 tisíc dětí.

Jižní Súdán je nejmladší zemí na světě. Uznán byl v roce 2011 po odtržení od Súdánu. Nový stát se však od roku 2013 zmítá v občanské válce a je ve stavu etnicko-politického násilí a chronické nestability. Podle Mezinárodního výboru Červeného kříže z 12 milionů obyvatel Jižního Súdánu 6 milionů hladoví a potřebuje potravinovou pomoc. Mírová dohoda, kterou v roce 2018 podepsali nepřátelé Riek Machar a Salva Kiir, zůstává z velké části nevymahatelná. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) uprchly ze země více než dva miliony obyvatel Jižního Súdánu, což představuje "největší uprchlickou krizi v Africe".

Více než rok trvající válka si v Etiopii vyžádala již tisíce mrtvých. Provládní síly a povstalci v regionu Tigray bojují na severu země od listopadu 2020, kdy premiér Abij Ahmed vyslal federální armádu, aby vyhnala obyvatelstvo z oblasti, do té doby ovládané hnutím TPFL (Fronta za osvobození lidu Tigray), které zpochybňovalo jeho autoritu. Jednotky TPLF byly poraženy, ale v roce 2021 převzali kontrolu nad regionem povstalci a od té doby postupují do míst poblíž Amhary a Afaru. V březnu letošního roku etiopská vláda a povstalci v regionu Tigray oznámili příměří. Nová bojová fronta v regionu Afar však navzdory příměří vedla k tomu, že boje pokračují ve dvou ze šesti okresů obsazených tigrajskými bojovníky. Ženy jsou znásilňovány a z dětí se stávají sirotci, aniž by jim byla poskytnuta jakákoli pomoc, a svět se na to nedívá.

Po pádu Islámského státu na Blízkém východě v roce 2017 se islámské militantní skupiny stále častěji obracejí k Africe, kde křehké vlády nemají sílu bojovat proti jejich jednotkám. Tyto džihádistické skupiny se snaží ovládnout různé regiony v zemích, jako je Mali, Niger, Burkina Faso, Somálsko, Kongo a Mosambik.

V Mosambiku vyslalo ministerstvo obrany vojáky do města Palma na severu země, aby zadrželi postup v regionu. V této lokalitě se nacházejí bohaté zásoby zemního plynu, které jsou využívány ve spolupráci s nadnárodními energetickými společnostmi.

V Demokratické republice Kongo vláda obviňuje milice známé jako Spojenecké demokratické síly, že v posledních dnech zavraždily nejméně 23 civilistů. Spojené státy tuto skupinu považují za spojence Islámského státu.

Proč tedy nevěnujeme pozornost i jim?

Odpověď není těžké najít. Kromě přirozeného lidského omezení selektivního zaměření - schopnosti přežít, kterou si naši prapředci po tisíce let vyvíjeli v džunglích, aby přežili nebezpečí, jež pro ně představovala divoká zvířata - omlouvá naše diskriminační volby pozornosti částečně i náruživý kmenový "kulturní gen". Média však mají moc tyto konflikty vynést na povrch a nedělají to dostatečně kvůli výše zmíněnému syndromu chybějící bílé dívky. A my všichni jsme jeho spoluviníky.

1
Vytisknout
4328

Diskuse

Obsah vydání | 19. 4. 2022