Jen další cikán, na jehož životě nezáleží

22. 6. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 9 minut
Když Pavel vstoupil do redakce, jeden z reportérů vstal od stolu a zastavil ho na půli cesty: „Kam jdeš?“ Na to Pavel ukázal na mě na konci místnosti.  Honza se blahosklonně usmál, jako když dospělý, slyší dítě říkat něco hloupého: „Ne, to je šéfredaktor, mohl bys mě, prosím, následovat?“, řekl mu, chytil ho za rameno a  doprovázel ho poměrně pevně směrem k východu z místnosti.

Těsně předtím mi zavolal recepční z přízemí, že se mnou chce mluvit nějaký pan Koller. Měl přípis od romského aktivisty Ondřeje Gini staršího, jehož týden předtím interviewoval můj časopis Redhot. Během toho rozhovoru mi řekl o mladém cikánovi, jehož fascinuje žurnalistika a je to zázračně nadaný samouk.   Zeptal se, jestli mu dám šanci podívat se, jak funguje časopis zevnitř. Řekl jsem mu, aby za mnou Pavla poslal kdykoliv.  

 
Normálně hlasitá redakce najednou ztichla. Všechny oči byly upřeny na toho malého cikána, který kráčel směrem ke mně. Když jsem si uvědomil, že je to onen chlapec, o němž hovořil  otec jediného cikánského moderátora  z České televize, byl jsem také překvapen a ohromen, ale z jiného důvodu. Pavel je téměř slepý, obě oči mu byly vypáleny v důsledku chyby zdravotní sestry, když byl se svým dvojčetem v inkubátoru, protože se narodili předčasně. Zdravotní sestra ho neotočila včas tak, jak  to určil lékař, a obě oči mu tak byly vypáleny do té míry, že v jednom  zůstalo pouze dvacet procent zraku, zatímco druhé je úplně slepé.

Vzal jsem ho na prohlídku budovy, kde se dělaly časopisy jako Spy, Cosmopolitan, Esquire, Harper's Bazaar, Rolling Stone, Speed ​​a další. Avšak paradoxně, namísto návštěvníka se stal pro všechny přítomné předváděnou atrakcí. Všichni tajně přemýšleli „Co je to za cikána, co chodí s Golgem?“

Pavlova zvědavost i to, jak a na co se ptal, mě vedly k tomu, že jsem ho pozval na další den na stáž. Chtěl jsem ho nechat každý den sedět s každým jednotlivým členem našeho týmu, sledovat, jak pracují, a nechat ho naučit se novinářské práci. Poznal jsem v něm stejné nadšení a hlad po žurnalistickém řemesle, jaké jsem měl jako teenager i já.

Pavla vychoval otec běloch, armádní důstojník, a bělošská nevlastní matka. Pavel chodil do školy pro zrakově postižené, kde byli žáci všech ras, a tak se zdálo, že si  neuvědomuje, že všechny oči jsou upřeny na něj a že bez ohledu na jeho široký úsměv a přátelský tón způsobil rozruch. Jakmile odešel, členové mé a dalších redakcí se shromáždili u mého pracovního stolu a ptali se, kdo je ten „cikán“, a když jsem jim řekl, že jsem mu nabídl stáž, všichni redaktoři začali důrazně požadovat, na základě obecných diskriminačních pseudodůvodů, proč to nemám udělat. Pouze hlavní reportér Ondřej Fér se nechoval jako rasista, podpořil mou  iniciativu a už si představoval půl tuctu zpráv, na kterých s ním Pavel mohl pracovat.

Když nadešel další den a zaměstnanci si uvědomili, že se Pavel skutečně stane součástí týmu, někteří reportéři mi otevřeně a nestydatě oznámili, že odmítají pracovat s cikánem a že je k tomu nikdo nebude nutit. Podařilo se mi dát Pavla do týmu s Jakubem Zemanem, jehož matka psycholožka ho dokázala vychovat bez předsudků, a s Ondrou, o kterém mi bylo později řečeno, že v minulosti chodil s cikánskou dívkou. Jedna věc se však toho dne v každodenní praxi  redakce změnila. Všiml jsem si, že všichni začali  zamykat zásuvky svých pracovních stolů.

Honza přistoupil k mému stolu s očima někoho, kdo právě zahlédl ducha, a já jsem si myslel, že mi řekne, že zemřel papež nebo že Rusové vojensky napadli Finsko. Honza byl ale šokován, že „cikán používá naši pevnou linku! “ Vysvětlil jsem mu, že se pokouší kontaktovat Jana Bubeníka a požádat ho o rozhovor. „Jsi blázen?“ zeptal se vztekle Honza. „Co když zavolá svým  přátelům v Kanadě?“ V té době byly zprávy o českých Romech prchajících z této rasistické země do Severní Ameriky stále ještě čerstvé. Ten předsudečný předpoklad Pavlovy viny vznikl jen proto, že Pavel byl cikán. Honza s ním samozřejmě neměl žádné osobní zkušenosti, podle nichž by ho mohl soudit. Pavel byl perzekvován za  údajné potenciální zločiny, kterých by se určitě dopustil. Velmi typické pro to, jak v České republice na životech cikánů nezáleží.

Řekl jsem Honzovi, „Proč by to k čertu dělal, je tady, aby se naučil řemeslu ...“, načež  Honza zintenzivnil své nechutné lynčování tohoto mladého muže tím, že se mi pokusil vysvětlit profesorským tónem, “Protože je to cikán, mají to v krvi, musejí podvádět.“

Připomněl jsem mu, že jen pár dní předtím jsem vyhodil člena redakčního týmu, který je dnes šéfredaktorem významného týdeníku, poté, co jsem zjistil, že vydává jako své články sérii textů napsaných politickou stranou. Ten člověk dokonce dal dohromady falešný rozhovor s Václavem Klausem, ve kterém všechny otázky a odpovědi napsal  se souhlasem tehdejšího expremiéra sám. A že Ondra lhal, že pracuje na reportáži, a nepočítal s tím, že  ho přistihnu uprostřed odpoledne hrát kulečník a silně pít v nedaleké hospodě. A že pokaždé, když někdo dostane mírnou chřipku, bude dva týdny předstírat, že je těžce nemocný a bude se modlit, aby za ním domů nepřišla kontrola, zatímco si bude užívat své zfalšované pracovní neschopnosti někde v parku. A také to, že nakladatelství, pro které jsme pracovali, má ve zvyku krást články ze zahraničních časopisů a tisknout přeložená a nezaplacená díla Britů a Američanů. Zdálo se, že nic z toho se v jeho neoblomně předpojaté mysli nezaregistrovalo, a vyhrožoval, „Pokud budeš trvat na tom, aby ten cikán zůstal mezi námi, brzy se v redakci utáboří celá jeho rodina.“

A opravdu, následujícího dne jsem byl konfrontován celým davem členů mé redakce a dokonce i lidí z jiných časopisů, kteří chtěli prokázat solidaritu svým ubohým bělošským kolegům, kteří jsou nuceni spolupracovat s cikánem. Bylo jim úplně jedno, že tento mladý člověk byl tak oddaný novinářskému povolání, že ani jeho neuvěřitelně omezené vidění mu nezabránilo jít za svým snem. Když jsem se o tom zmínil, někdo pronesl „Tohle je skutečný život, ne nějaký příběh z časopisu Vlasta“.

Ano, byl to tak skutečný příběh že Pavel u nás zůstal a dělal pro nás zásadní práci během zpravodajství o útocích z 11. září ve Spojených státech a jako korespondent z parlamentu. Nějak se mu dokonce podařilo stát se skvělým fotografem a překonat svá fyzická omezení.

Někteří kolegové  z Redhotu, kteří se ho původně báli,  se nakonec stali jeho blízkými přáteli, ale Pavlova kariéra měla obrovský nepřekonatelný problém: nikdo ho nikdy nepřijal v žádné jiné redakci než v mé. Byl součástí týmu všech publikací, které jsem vedl, od deníku Metro až po časopis Nový Prostor, od Playboye až po Mladou frontu Plus, Vědu techniku mládeži i Lidé a Země. Bez ohledu na jeho novinářské úspěchy a zkušenosti mu nikdo nikdy nedal práci. Kdykoli jsem přestal vést nějakou redakci, Pavla skončil v podřadných zaměstnáních, myl podlahu nebo pracoval u pokladny v McDonaldu.  

Pavel také nemohl využít svého středostavovského platu k pronájmu slušného bytu. Bez ohledu na to, že to byl profesionální reportér a měl peníze na činži, nikdo mu nikdy byt nepronajal, když ho uviděl.

Tento sociální apartheid a do očí bijící rasismus je pro Českou republiku typický, protože se zdá, že většina lidí  považuje za samozřejmost a bere jako empirický fakt, že se cikáni se nějak rodí s předdispozicí ke kriminalitě.

Jeden homosexuální pár známých z Ostravy adoptoval cikánské dítě, a přestože jsou jejich přátelé pokrokově smýšlející gayové, všichni bez výjimky odsoudili to,  že si přivedli do rodiny cikánské dítě, protože jsou přesvědčeni, že to dítě nebude možné řádně vychovat, bude mít nižší IQ a bude náchylné ke kriminalitě.Ten homosexuální pár se proto rozhodl přestěhovat se do Maastrichtu v Nizozemsku, aby mohli poskytnout chlapci výchovu, aniž by byl trvale vystavován neonacistickým  útokům.

Nakonec se Pavel Koller přestěhoval do Německa a stal se tam profesionálním fotografem. V zemich,  jako jsou USA, by byl oslavován jako příklad překonání fyzických omezení, byl by oslavovaný pro svou obětavost a pro své ambice, pro své neutuchající úsilí o své povolání.

Tady v ČR je to jen další cikán, na jehož životě nezáleží.

2
Vytisknout
17793

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2021