Rosenbergovi, čili Tajemství úpadku západní levice

19. 6. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
Titulní foto: Roger Higgins/Wikimedia Commons


19. června 1953 byli v newyorské věznici Sing Sing popraveni manželé Julius a Ethel Rosenbergovi - o tři roky dříve zatčení kvůli předání technologie atomové bomby SSSR a odsouzení 5. dubna 1951. Postavy Rosenbergových zůstávají dodnes pro levicové radikály předmětem kontroverze a část si jich náboženským procesem vyzdvihování "mučedníků" z obou odsouzených vytvořila hrdiny vlastního politického martyrologia.

Synové Julia a Ethel, Robert a Michael, se v dospělosti pokusili očistit památku svých rodičů a žalovali americkou vládu. Když se však dostali ke spisu, ke svému překvapení zjistili, že jejich otec, který je až do konce přesvědčoval o své nevině, byl opravdu dlouholetým ruským zpravodajským agentem, jenž toho měl na kontě ještě mnohem více než "jen" předání technologie atomové bomby - mj. v USA naverboval pro Sověty celou vlastní špionážní síť.

Robert a Michael ovšem na rozdíl od rodičů nebyli zapsáni na oficiální seznam levičáckých hrdinů. Vlastně svým způsobem představují pro politickou církev protipól oficiální hrdinskosti. Milovali své rodiče, byli přesvědčeni o jejich nevině navzdory rozsudku nezávislého soudu a teprve mnohaletým úsilím dospěli k poznání, že jejich otec skutečně vědomě pomáhal nepříteli.

Mezi velké hrdiny na pozadí takřka všeobecného úpadku levicových stran ve světě znovu do módy přicházejícího stalinismu ovšem patří úplně jiné dítě - Pavlík Morozov oslavovaný za to, že "bděle" udal vlastního otce za bagatelní "zločin" proti sovětskému státu. Pavka Morozov se stal slavným jen a jen proto, že o správnosti svého činu naprosto nepochyboval - že dal jednoznačně přednost víře před rozumem. Že bez přemýšlení upřednostnil loajalitu vůči Stalinovi před loajalitou k otci. Že na veliký rozdíl od Roberta a Michaela Rosenbergových nikdy sebeméně neřešil fakta.

Současná doba bývá někdy označována jako "postpravdivá". To je ovšem ve skutečnosti značně nepřesné označení. Konkrétně komunisté již před více jak stoletím výslovně odmítli existenci pravdy nezávislé na konkrétním sociálním nositeli, kterou by měl člověk nezaujatě hledat, jako "buržoazní přežitek". Pravda pro ně vždycky byla "třídní". Kromě jiného to znamená, že "uvědomělý" soudruh "kritickým rozumem" zpochybňuje správnost odsouzení Rosenbergových nezávislou americkou justicí v řádném procesu - a zároveň ani v nejmenším nepochybuje, že loutkové procesy pořádané proti "nepřátelům sovětského zřízení", které s řádným soudem nikdy neměly ani za mák společného, dospěly k "pravdě".

Jak ještě mezi válkami ukázal sociolog Karl Mannheim, fašisté svůj postoj k ideologii coby "účelnému mýtu" původně dovedli ještě dále. Nicméně spisovatel Alexandr Solženicyn bude později konfrontovat praktiky gestapa a sovětského bezpečnostního aparátu, aby konstatoval, že nacistům i při mučení ještě pořád šlo o zvrácené hledání pravdy, kdežto v sovětských mučírnách se za jediný cíl bralo přiznání vyšetřovaného.

Jinak řečeno, pravda ve smyslu fakticky obhajitelného tvrzení byla ze sovětské vyšetřovací a justiční praxe systémově vyloučena už před více jak sto lety, cílem bylo jen "zaujmout správný postoj" a vytlouci z vyšetřovaného přiznání - ať už ve skutečnosti (ne)udělal cokoliv. Dnešní praxe putinské justice se této metě znovu mílovými kroky blíží, jak ukazují v satelitním Bělorusku zinscenovaná veřejná vystoupení mučeného a zlomeného Romana Prataseviče.

Je svým způsobem zajímavé, že příznivci Rosenbergových, kteří se přiklonili na stranu systému, podle jehož vlastních pravidel byl obviněný vždy automaticky vinen, argumentují v jejich kauze chybějícím přiznáním.

Přitom však není pochyb, že kdyby Rosenbergovy dostali do ruky sovětští čekisté, během několika málo dní by se přiznali i k tomu, že chystali atentát na tehdejšího generálního tajemníka amerických komunistů Williama Fostera a spikli se s Elvisem Presleym proti Alexandrovcům.

***

Model "progresívnosti", v němž figuruje programové oslavování západních zrádců a kolaborantů s ruským imperialismem, v době nedávno minulé přinesl novou vlnu martyrologie v podobě vyzdvihování prokremelských aktivistů Assangeho a Snowdena. Přitom Assangeho spojení s Kremlem je mimo veškerou pochybnost poté, co pomohl Rusku vyprat předvolební protrumpovskou propagandu proti nenáviděné Demokratické straně, stejně jako po odhalení faktu, že cíleně zorganizoval Snowdenův útěk do Ruské federace.


Zatímco vždy zůstane svým způsobem kontroverzním každý případ "delikventa", který porušoval zákon proto, aby někomu konkrétnímu pomohl a zbavil ho nelidského utrpení (jako u lidí, kteří za 2. světové války nerespektovali "platné" Norimberské zákony, nebo v současnosti lidé, kteří pomáhají uprchlíkům nad rámec zákona), napomáhání nepříteli bez ohledu na to, komu a kolik to přinese lidského utrpení či že to některé bude dokonce stát život - jako v případě bezohledného sociopata Assangeho, jemuž bylo naprosto jedno, že zaviní smrt spojenců Západu v Afghánistánu a Iráku, nebo Snowdena, který v ruském exilu poslušně slouží kremelské propagandě v jejím úsilí rozvracet demokracie po celém světě a v mezičase si přivydělává k bídnému služnému v inflačních rublech pochybnou online reklamou - neexistuje ve skutečnosti žádné morální ospravedlnění, ba dokonce ani polehčující okolnosti.

Kdo se rozhodl, že je pro něj osobně výhodnější v boji se skutečnými nebo domnělými nedostatky vlastního demokratického systému udělat kariéru coby napomahač nepřátelského systému, který je výrazně horší a ještě ke všemu naprosto nereformovatelný, samozřejmě si těžko může nárokovat roli morální ikony. Přesně o to se nicméně pokouší současná levičákistická propaganda.

Snowden, kterého za jeho služby dodnes "hostí" stejný režim, jenž se pokusil zavraždit opozičníka Navalného, jen zázrakem přeživšího politika vězní v pracovním táboře s neadekvátní zdravotní péčí, výslovně odmítá zaručit mu přežití a zákonem zakázal jakékoliv opoziční organizace či zpochybňování oficiálních historických mýtů o SSSR, nemá dnes co říci nikomu na světě - kromě naivních konzumentů blbé reklamy, ovšem.

Celá koncepce "kritické levicovosti", která je schopna do nebe vychvalovat zrádce spolupracující s Putinem proti demokratickému Západu, nikdy nestála za nic - a patří k průvodním jevům rychle postupující degenerace kdysi tak ambiciózní levicové intelektuální kultury.

***

Z dnešního pohledu je třeba vyzdvihnout úplně jiné téma než setrvačné vznášení otazníků nad vinou Rosenbergových, kterou nakonec musely proti své vůli uznat i jejich děti.

Nezávislá justice v demokratických zemích nemůže nadále hájit trest smrti dokonce ani v takových případech, jako byla kauza Rosenbergovi. Šance na (jakkoliv neúplnou a neuspokojivou) nápravu v případě justičního omylu mohou být v právním systému zachovány jedině tehdy, pokud se principiálně vyhne nehumánním a nevratným krokům, jako jsou popravy odsouzených.

Tolik k demokratické justici.

Pokud jde o radikální levičákismus, z nějž se na obou stranách Atlantiku postupně stává cosi velmi podobného americké jižanské mytologii nostalgicky oslavující "lost cause" a systematicky vyzdvihující historické chyby, omyly i zločiny coby údajné morální kvality poražených, tomu zřejmě již dávno není pomoci.

Ovšemže současný český experiment s "konzervativní levicí" v kruzích kolem Jana Kellera zapadá do modelu zahledění do romantické, nikdy neexistující minulosti, když budoucnost už není, co bývala, stejně dobře jako "vlastenecký" skotský nacionalista Salmond do vysílání ruského propagandistického kanálu RT.

0
Vytisknout
5409

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2021