Bělorusko se stává (Bělo)ruskem

21. 8. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Ruští propagandisté v úterý převzali od stávkujících redaktorů provoz (bělo)ruské televize ZDE ZDE. A od stejného dne také ruská letadla převážejí do (Bělo)ruska příslušníky Putinovy národní gardy (přibližný ekvivalent někdejších čs. vojsk ministerstva vnitra), kteří se zapojují do potlačování protestů ZDE ZDE ZDE. Jak daleko dospělo třeba převzetí běloruské KGB ruskými službami zatím pochopitelně nevíme. - I kdyby se teď ještě našel nějaký příslušník (bělo)ruského establishmentu ochotný sesadit Lukašenka silou a umožnit tak reálnou výměnu na nejvyšším mocenském postu, Kreml už by to nedovolil.


Přebíráním mocenského a propagandistického aparátu sousední diktatury dosahuje Putin základních předpokladů pro převzetí donedávna nezávislého státu. Až dosud v Bělorusku rozkazoval výlučně Lukašenko, nikoliv Putin - a Minsk si věru dával záležet, aby si v zahraničí všimli, že výběr prezidentových přátel (mj. gruzínský exprezident Michail Saakašvili) či ne-tak-docela-přátel (vedení ruských loutkových států Abcházie a Jižní Osetie) někdy tak docela neodpovídá prioritám Moskvy. A pokud už Lukašenko něco řekl, úřady se mohly přetrhnout, aby to realizovaly.

Ovšem v okamžiku, kdy Moskva kontroluje televizi a přinejmenším část jednotek potlačujících demonstrace, věci přestaly být tak prosté. Nejen že Lukašenko provedl dalekosáhlá přizpůsobení své politiky posledních let nepřehlédnutelnému faktu, že bez pomoci Moskvy se již u moci neudrží. Zároveň také přestal být jediným aktérem, který přijímá všechna klíčová rozhodnutí.

Ve finále se tedy ukázalo, že zachování byť jen třeba zdání osobní moci je pro něj důležitější než suverenita a nezávislost země. Vzhledem k letitým zkušenostem s kariérními komunisty (v jeho případě od roku 1979) a s ohledem na Lukašenkův záporný postoj k Bělověžským dohodám v roce 1991 by to ovšem nemělo nikoho překvapovat. Masku běloruského vlastence si Saša oportunisticky nasadil teprve v posledních letech, mj. až dávno poté, co zlikvidoval poslední pokus oživit běloruštinu jako úřední a literární jazyk.

Pokud skutečně použijeme přirovnání současné běloruské tragédie k čs. zkušenosti z roku 1968, mohou paralely podle okolností buď velmi zavádět, nebo naopak leccos rychle objasnit. Také čs. vedení v šedesátém osmém naivně pracovalo s dosavadní zkušeností snaživého premianta mezi satelity Moskvy. Dokud dělalo víceméně téměř vše tak, jak po něm gosudar žádal, nemohlo téměř narazit na formy sovětské moci, s nimiž jinde dělali rozsáhlé zkušenosti již od konce 2. světové války. Právě proto si také o "přátelství se Sovětským svazem" dělalo neuvěřitelné iluze.

Jakmile ovšem Praha opustila politiku "děláme, co Kremlu na očích vidíme", v maximálně zkrácené lhůtě byla vstupem armád názorně poučena o skutečné povaze čs.-sovětských vztahů.

Podobně se teď Bělorusové velmi rychle dozvídají pravdu o charakteru "spojeneckých" vztahů s Ruskou federací. V první fázi tím, jak vychází najevo, že už si ve své zemi nadále nepovládnou.

Doba, kdy Putin považoval formálně nezávislé Bělorusko za užitečný nárazníkový stát na hranicích NATO, dospěla ke svému konci. Nyní má jiné plány. Formální nezávislost Minsku se do nich již příliš nehodí.

Události tedy právě začaly překotným tempem komplikovat donedávna "samozřejmou" představu (bělo)ruské suverenity.

0
Vytisknout
10235

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2020