Jediná rozumná strategie vůči Íránu je zadržování

3. 2. 2020

čas čtení 4 minuty
Můj zájem o Blízký východ vznikl během íránské krize na americkém velvyslanectví - během těch 444 dní nepolevujícího hněvu, který se šířil Spojenými státy. Lidé skutečně chodili po ulicích s odznáčky "Do prdele s Íránem" na bundách a komik Steve Dahl napsal píseň "Ajatolláh" - na melodii "My Sharona" - která Íráncům hrozila jadernou anihilací. Byl to matoucí okamžik pro malé dítě, které teprve poznávalo svět za hranicí svého fotbalového hřiště, napsal Steven A. Cook.


Od té doby se ale téma nestalo méně matoucím. Za posledních čtyřicet let američtí politici nekonečně debatovali o hlavním tématu americké blízkovýchodní politiky: Co by měly Spojené státy dělat s Íránem? Odpověď se často ukázala být nejasná, z velké části kvůli domácí politice. Traumata konce 70. a počátku 80. let za sebou zanechala část americké politické komunity zbytečně válkychtivou, jiné zase změnila v důvěřivé holubice - a zbývající se obávali obou předchozích skupin a snažili se najít strategii "tak akorát", která by změnila chování Íránu.

Avšak centrální otázka získala novou naléhavost. Americký prezident Donald Trump přijal rozhodnutí zabít íránského velitele Kásima Sulejmáního, což vyvolalo obavy z násilné eskalace - dokonce války - mezi USA a Íránem. Přišel čas přímo odpovědět na otázku, co mohou vlastně Spojené státy s Íránem dělat - a naštěstí je k dispozici dobrá odpověď, i když pro nikoho ve Washingtonu nebude uspokojující.

Je již jasné, že stávající americký přístup je třeba vylepšit. Navzdory úderu na Sulejmáního není úplně jasné, čeho prezident chce dosáhnout. Kombinuje jestřábí rétoriku s periodickými nabídkami jednání, zatímco sleduje politiku "maximálního nátlaku", která donedávna nezahrnovala vojenskou sílu. V závislosti na tom, kdo se ptá, administrativa usiluje buď o úplnou změnu režimu, nebo o robustnější jadernou dohodu než Obamova JCPOA. Tento zmatek doplňují prezidentské primárky Demokratické strany, v nichž přední kandidáti prohlásili, že mají v úmyslu vrátit se k JCPOA, pokud Írán dodrží své závazky - nebo, v případě Bernieho Sanderse, bez jakýchkoliv podmínek.

To, že Trumpova administrativa a politika v americko-íránských vztazích předkládají před politiky binární volbu - změnu režimu nebo existující jadernou dohodu - ještě neznamená, že neexistují jiné možnosti. Americká vláda například může usilovat o "velký obchod" s Íránem, který by vyřešil všechna sporná témata - zejména jaderný program, využití proxies ke vměšování v regionu a propuštění Američanů zadržovaných Teheránem. Nicméně nejracionálnějším rozhodnutím za současných okolností je další strategie, o níž se Washington již nezmiňuje: Zadržování.

Poslední čtyři dekády ukazují, že USA nemohou změnit chování Íránu ani přinucením, ani pobídkami. A nemají vliv potřebný k tomu, aby přinutily ostatní země v regionu změnit jejich vlastní přístupy k Íránu. Za těchto okolností cokoliv, co je možné, je lepší než aspirace, které se jen sotva blíží realitě - a tím, co je možné, je zadržování. Clintonova administrativa se v 90. letech řídila touto politikou, a úspěšně. Jistě, existovaly problémy s Teheránem, ale vztahy mezi USA a Íránem byly stabilnější v tom ohledu, že konflikt a eskalace byly méně pravděpodobné. Bylo tomu tak proto, že USA a Írán dosáhly jisté rovnováhy, v níž každý chápal jistá základní pravidla hry, která umožňovala zvládat krize. Zadržování vyžaduje americké síly v regionu a možná i aplikaci násilí, aby se ukázalo, co je přijatelné. Není to pro Spojené státy bez rizika. Ale zmíněný přístup omezuje možnost eskalace, protože američtí politici by přestali uvažovat o možnosti změny režimu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6858

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2020