Jak se pan Zaorálek stal ministrem kultury

26. 8. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Zítra jmenuje prezident Zeman Lubomíra Zaorálka ministrem kultury. Zdá se mi, že to jasně odporuje často šířeným představám, že motivem Zemanova jednání v posledních letech je msta těm sociálním demokratům, kteří ho „podrazili“ při volbě prezidenta v roce 2003 (pan Zaorálek rozhodně patřil k tomu křídlu ČSSD, které Zemana prezidentem nechtělo).

Zaorálek a Zeman spolu dokázali vycházet ostatně už za Sobotkovy vlády, kdy byl první jmenovaný ministrem zahraničí, což je nota bene oblast zvláštního zájmu pro prezidenta republiky.


Celé dění kolem ministerstva kultury v posledních měsících bych shrnul takto:

1. ministr Staněk nejprve udělal to, co prezident chtěl, tedy odvolal šéfa Národní galerie Fajta.

2. ČSSD kolem toho chvíli kroužila a málem Staňka jako ministra podržela, když tu se stalo, že začala trvat na jeho odvolání podle logiky: je to náš ministr a my si ho můžeme odvolat.

3. vybrala si také hned Staňkova nástupce, pana Šmardu, který zprvu nevypadal, že by o rezort vůbec měl zájem.

4. prezident chtěl Staňka, svého hrdinu, podržet co nejdéle, nicméně narazil na premiéra, který se postavil za ČSSD, protože chtěl udržet vládu, takže nakonec prezident Staňka odvolal (poté, co Staněk dostal ještě dost času na mnohé děsivé kroky, udělané na poslední chvíli).

5. za to se ale pomstil tím, že odmítal pana Šmardu jmenovat ministrem kultury, mezitím totiž ČSSD několikrát vyhrožovala, že odejde z vlády, pokud nebude Šmarda jmenován, což se prezidentu nakonec asi zalíbilo (a asi ho mrzelo, že ČSSD k odchodu z vlády nedonutil přes odmítnutí odvolat Staňka).

6. během odvolávání Staňka a prosazování Šmardy se hodně psalo o Ústavě, o tom, jak prezident Ústavu porušuje, jak je premiér slabý, že si na prezidentovi nedokáže Ústavu vynutit atd., což spolu s představou, jak Zeman svou neústupností nutí ČSSD odejít z vlády, ačkoli ČSSD se ničeho jiného nebojí více než právě odchodu z vlády, přimělo premiéra k tomu, aby zaútočil na Šmardu a odmítl ho jako kandidáta na ministra kultury.

7. ČSSD po tomto útoku zůstala překvapivě klidná, takže to skoro vypadalo, jako by premiér tento útok s vedením strany předem konzultoval (a pomatení komentátoři právem předpokládali, že to je konec vládní koalice).

8. z ústavní krize se stal „spor“ uvnitř koalice a přes to, že šéf ČSSD veřejně (a naprosto klidně, jako by hrál divadelní roli) trval na tom, že Šmarda zůstává jejich kandidátem, Šmarda během pár dní rezignoval a ČSSD našla během dalších pár dní kandidáta, na němž se zjevně předem domluvila s prezidentem.

Můj odhad je, že pan Zaorálek musel prezidentovi slíbit, že nepůjde proti krokům, které učinil pan Staněk. Jinými slovy: pan Zaorálek jako zkušený politik s protizemanovskou pověstí a dobrou rétorikou bude mít za úkol fakticky udržet Staňkovu linii s tím, že zmate kulturní veřejnost, která proti Staňkovi vystupovala dost jednotně. Uvidíme také, kde se nakonec pan Staněk uplatní jako velmi cenný prezidentův spojenec. Rozhodně zůstává stále poslancem sociální demokracie ve Sněmovně.

Tak nějak vypadá jedna z lekcí pro všechny, kdo se podle rady organizátorů nedávné velké demonstrace na Letné chtějí blíže zajímat o politiku.



0
Vytisknout
10291

Diskuse

Obsah vydání | 29. 8. 2019