Milion chvilek za francouzskou revoluci

14. 7. 2019 / Tomáš Korda


Dnes si připomínáme kulaté výročí Velké francouzské revoluce. Když dnes pozorujeme pozvolný rozklad liberálních demokracií, proč se právě v této souvislosti zamýšlet nad Francouzskou revolucí, kdy se část (třetí stav) naučila mluvit jménem celku (národa). Konkrétně řečeno, bude Milion chvilek za demokracii vědět, na čem je a co má dělat, když se zamyslí nad touto historickou událostí a pochopí, co znamená, když část mluví jménem celku?

Milion chvilek za demokracii chce mluvit jménem celku, ale nechce si přiznat, že je zároveň pouhou (dílčí a zvláštní) částí (obyvatelstva). Proto a snad jen proto dělá to, že politiku moralizuje. Což třetí stav za Francouzské revoluce nedělal, politiku nemoralizoval. Ke své stranickosti se hrdě přiznal, aniž se zřekl mluvit jménem celého národa.

 

Milion chvilek čelí následujícímu problému: chce z politiky odstranit člověka, který sice ohrožuje ústavu, který však na druhou stranu byl sotva před pár lety zvolen v právoplatných demokratických volbách. Má lid prostředním jím zvoleného Babiše právo ohrožovat, obcházet a nakonec i zrušit ústavu? Dělat si z ní prázdný list papíru?

Jistěže ano, jde o ústavu demokratickou, která lidu nebyla dána shora Bohem, ale kterou si lid dal sám. Sám na sebe si lid uvalil ústavu, čili on sám ji ze sebe může také shodit. Copak se ústava nemůže lidu zhnusit? A to až do té míry, že si kdekdo včetně politiků z ní bude dělat legraci, nebude ji brát vážně? Zeman nebo Babiš se ale s Milionem chvilek shodnou na zachování naší ztrouchnivělé ústavy. První tábor proto, aby bylo nadále co pošlapávat, druhý, aby bylo co zachraňovat. Je to jako nefunkční manželství, jež na místo toho, aby vedlo k rozvodu a svou nefunkčností dál nepošlapávalo mravní institut manželství, trvá a propadá se do patologické závislosti.

Vzpomeňme na nevalnou volební účast, kterou lid dává najevo, nakolik je panující ústavě loajální, nakolik si ji váží. Jestliže na Letné bylo tři sta tisíc lidí, tak při 60% účasti z osmi milionů voličů se zhruba 3,2 miliónů lidí voleb nezúčastnilo – nevoliči by tedy zaplnili Letenskou pláň deset krát. Kolik z nich se probudilo a přišlo na Letnou bránit tu naší skvělou ústavu, pokud jde nyní do tuhého? A kolik z nich ještě přijde, až si uvědomí, že teprve teď jde do tuhého. Uvědomí si to? Může se ústava na výjezd blanických rytířů spolehnout? Můžeme v to doufat? Ale podstatné je, co to vypovídá o samotné ústavě, pokud ji má zachránit někdo shůry, respektive z hory. Není v takovém případě ústava už dávno mrtvá, již dávno zchátralá? Nejspíše ano, když potřebuje zachraňovat a když už dlouho neoslovuje a nepodmaňuje si srdce a mysl svých občanů. Opuštěné duše se lehce loví do sítí odporu proti ústavě, která je nechala napospas.

Oněch tři sta tisíc lidí na Letné sice ukázaly, jak je jim naše ústava drahá, leč zároveň ukázaly, že přišly už pozdě, že přišly na její pohřeb. Jak píše Marx: My Němci jsme v čele se svými pastýři zavítali do společnosti svobody vždy jen jednou, v den jejího pohřbu.

Nicméně – oněch tři sta tisíc lidí přesto přišlo a z toho musíme vycházet, jako musíme vycházet z toho, že chtějí zachránit něco, co už zachránit nelze, z čeho duch už dávno vyvanul a zbyl jen prázdný papír.

Odtud nemůže vést cesta nikam jinam než k požadavku nové ústavy – nového zákona. Proto stojí za to věnovat alespoň jednu z milionu chvilek promyšlení Francouzské revoluce. Na rozdíl od Americké revoluce si francouzský lid neulehčil situaci tím, že by nejprve emigroval na nové území a pak si tam dal ústavu. Díky odtržení od mateřské země se Americká revoluce mohla pohodlně obejít bez násilí a teroru. Z tohoto důvodu je zároveň i vztah Američanů k ústavě až křiklavě fetišistický, jako kdyby si Američané nedali ústavu sami, ale dostali ji od otců zakladatelů, kteří jasnozřivě stáli na konci dějinného vývoje a dali Američanům ústavu platnou jednou pro vždy – přípustné je nanejvýš k ní připínat dodatky. Zatímco Francouzi s přepsáním ústavy nemají žádnou potíž. Dnes mají ústavu už pátou. První ponaučení pro Milion chvilek za demokracii zní, raději Francouze než Američany. Raději zbrusu nová ústava než stará, která svou opožděnost za dějinným vývojem přiznává a zároveň zakrývá dodatky. Když se proto v Americe někdo ústavy dotkne, jako Obama, který chtěl omezit právo na nošení zbraně, dojde automaticky k morálnímu výbuchu hněvu, že coby komunista utočí na svobodu. Ve Francii žádný morální populismus nehrozí. Žluté vesty se rozhodně proti Macronovi nebouří proto, že by porušoval ústavu, spíše jeho politiku budou chápat jako dobrý objektivní důvod pro sepsání nové ústavy. Než se na Letné na americký způsob morálně vzpínat, lepší po francouzsku promýšlet novou ústavu.

Milion chvilek záměrně vystupuje jako nadstranické hnutí bez ambic vytvořit politickou stranu, což je postup zcela správný a korektní vzhledem k tomu, že nechce prosadit ten či onen zákon, ale chce hájit samotnou ústavu, která má nadstranicky trvat v čase bez ohledu na střídání vlád. Toto hnutí či spíše platforma chce, aby bylo respektováno něco, co má respektovat každá vláda, každá politická strana. Tudíž nedává smysl, aby Milion chvilek vytvořilo stranu, která bude bojovat proti ostatním, protože tím by automaticky ostatní strany byly nařčeny z toho, že jsou protiústavní.

Kdyby Milion chvilek založilo stranu, chovalo by se podobně povýšeně jako kdysi strany komunistické, jež se nad pouhé demokratické strany morálně nadřazovaly a tuto morální nadřazenost zakrývaly vědeckým pohledem na dějiny a kapitalistický svět vůbec. Z tohoto úhlu pohledu páni Klausové a jiní za disidentskou povýšeností šikovně (ideologicko-kriticky) odhalují povýšenost, která byla vlastní komunistickým stranám. To oni (paradoxně) hají dědictví Sametové revoluce. Disidentská morálka sehrála a nyní dohrává roli mizejícího prostředníka mezi starým a novým režimem.

Když by Milion chvilek podlehlo pokušení účastnit se politického boje, nejspíše by zle pohořelo. Jen by se potvrdilo, co už každý ví, že Havel je mrtvý, podobně jako je mrtvý Marx či Bůh, ač si to příslušné intelektuální sektory obyvatelstva nechtějí přiznat.

Když ale Milion chvilek na druhou stranu dostojí tomu, co říká, a do veleb nepůjde, stane se totéž. Zůstane jen prázdná vzpomínka a dobrý pocit, že jsme se zasnažili, ale svět se bohužel vydal jiným směrem.

Této bezvýchodné situaci se říká krize a Milion chvilek pro demokracii je v krizi. Má dvě možnosti a obě představují slepou uličku: Zůstat nadstranickou platformou morálně znechucených, kterým nevoní zkaženost této země, je stejně špatné rozhodnutí, jako rozhodnutí jít do veleb s programem zachraňme ústavu. Copak nestačí vzpomínka na Občanské fórum?

Za této situace, když máte na výběr ze dvou stejně špatných možností a žádná třetí neexistuje, pak špatná není ani jedna, protože špatná je spíše sama tyranizující volba „buď-anebo“. Řešení tkví v tom udělat jeden krok, který bude jak nadstranický, tak stranicko-politický. Není těžké ho uhodnout a lze k němu dospět vylučující metodou – jen to chce trochu odvahy a zkusit si jen tak nanečisto poskládat ze šesti sirek čtyři rovnostranné trojúhelníky. Po chvilce člověk zjistí, že na jedné ploše (ve 2D) řešení neexistuje. Úkol se dá splnit jen v trojrozměrném prostoru a řešením je jehlan.

Co tedy zbývá Milionu chvilek? Jít do voleb. Ale s čím? S něčím nadstranickým. Avšak má smysl jít bojovat za záchranu panující ústavy, která nikomu už není drahá, a čehož prezident Zeman není příčinou, ale symptomem – vrcholkem ledovce? Neboli ústava je tak zvětralá, že dokonce i prezident se jí směje. Pravda není to, co je pod vrcholkem ledovce, ale vrcholek ledovce je pravdou toho, co je pod hladinou. V tomto smyslu je politická reprezentace pravdou lidu a nejpravdivější výpovědí o něm samém. Pod hladinou není nic lepšího, duchovnějšího ani mravnějšího než to, co se tyčí nad hladinu. Pokud se někdo v takovém zrcadle štítí poznat, pak tímto odmítáním pravdy jen participuje na tom, aby se nad hladinu prodraly ještě větší hnusy.

Tedy: Milion chvilek musí jít do voleb za novou ústavu. Čím chce však vylepšit tu současnou, když jí doteď tak bránilo. Co je špatného na naší ústavě? Existuje jenom jedna věc, která na ní může být špatná a která zapříčiňuje, že ústava chřadne a větrá každým dnem. Její fatální vada spočívá v tom, že jde o ústavu naší, českou – ústavu jednoho národa. Jiným slovy Milion chvilek musí jít do boje za Ústavu, která bude moci si činit nárok být ústavou všech zemí Evropské unie a která zruší platnost všech ústav národních států. Tímto činem Milion chvilek dokáže, že ačkoli se účastní politického boje na úrovni národního státu, přesto si udržuje nadstranickost, protože bojuje za něco, za co by mohly bojovat podobná uskupení napříč všemi zeměmi Evropy. Tímto programem a jen takovýmto programem dokáže Milion chvilek vytřít zrak všem nacionalistům, kteří ničí ústavu, ale novou ústavu nechtějí. Není jiná možnost. A z toho je třeba vycházet.

Například hnutí DiEM25 z toho vychází. Ve volbách do Evropského parlamentu představilo voličům program, který byl pro všechny země identický. Jedno, jestli jsi Maďar nebo Španěl, protože pokud volíš tento program, jsi Evropan. Nejsi morálně vyspělejší, jsi pouze někdo jiný. Jako straník, jsi zároveň nadstranický. Jako část mluvíš jménem celku, který tímto vzniká. Aby Evropská unie byla celkem s jedním ekonomickým a politickým centrem, musí její ústava říkat, že na jejím území panuje jedna fiskální a měnovou politika a že výkonná moc (Evropská komise) se zodpovídá moci zákonodárné (Evropskému parlamentu) a nikoli národním státům, jak je tomu do teď.

Takové Evropy, jež si dá ústavu, se Babiš upřímně bojí. Nikoli zaplněné Letné, ale Letné, která bude skandovat všechnu moc Bruselu. V tom snad spočívá ta pravá moc bezmocných.

0
Vytisknout
6632

Diskuse

Obsah vydání | 16. 7. 2019