Jaký je budoucí (?) britský premiér Boris Johnson

16. 6. 2019



V sobotním diskusním pořadu posluchačů "Any Answers" se zmínil jeden občan, že se osobně setkal s Borisem Johnsonem v roce 2016 nedlouho před referendem o brexitu. Řekl mu, že relativně významná země jako Británie by měla i nadále spolupracovat se svými evropskými partnery na ekonomických projektech.

Boris Johnson na to opáčil: "Jakých?"

Občan řekl: "No třeba Airbus."

Boris Johnson: "Co je to Airbus?"

* * *

Jeremy Vine je britská celebrita. Je to moderátor každodenních pořadů v lidové britské rozhlasové stanici BBC Radio 2. Na své facebookové stránce zveřejnil svou zkušenost s Borisem Johnsonem, která je dost podobná výše zmíněné epizodě:

Už zbývaly jen čtyři minuty, když do místnosti vběhl Boris Johnson. Už jsem byl znepokojen - možná víc znepokojen než Boris. Byla to ceremonie pro udílení cen v hotelu Hilton v centru Londýna, v milionářské Park Lane. Místnost byla plná finančníků s motýlky.
Bylo to asi dva roky předtím, než se Johnson stal primátorem Londýna. V této chvíli byl řadovým poslancem Konzervativní strany a komentátorem v novinách. Právě teď měl pronést zábavný projev.

Za čtyři minuty.

Tak tam čekám, v 21.26 hodin, u stolů, kolem nichž seděly desítky londýnských bankéřů, a snažím se odpovídat na jejich otázky: "Dostaví se Boris vůbec?" "Chodí normálně takhle pozdě?" "Ztratil se?"

Odpovídal jsem na všechny ty otázky, jak nejlépe jsem uměl (a) je mi líto, (b) nevím, (c) nesetkávám se s Borisem zase tak často. Víte, vysvětlil jsem, jsem tady jen proto, abych rozdal ceny za ... (podíval jsem se na nápis na zadní části jeviště) ... "mezinárodní sekuritizaci" a Boris má pronést po recepci projev. Takže jsme to společně vůbec nekoordinovali. Nevím, kde je. Ano, jsem taky trochu znepokojen.

Upřímně řečeno, ani já jsem neměl tušení, co je to sekuritizace. Akce měla grandiozní název, něco jako "Mezinárodní ceny za sekuritizaci 2006" a nechtěl jsem se ptát, za co se ty ceny vlastně udělují, vzhledem k tomu, že jsem je měl udělovat já.

Náhle -  RÁNA. Rozletěly se dveře, zlaté vlasy, na židli vedle mě se vrhla masa těla ve večerním obleku a následovala bezdechá otázka, ve 21.28 hodin.

"JEREMY. Kde to vlastně jsem?"

Začal jsem pociťovat opravdu velký stres - něco jako úpal se mi začalo šířit po pažích a po zádech. Takže přišel pozdě a nepřipravil si projev. A měl jít na podium za devadesát sekund.

Řekl jsem: "Jsou to ceny za sekuritizaci, Borisi."

Řekl: "Aha. A kdo má projev?"

"Vy."

"A do háje!" vykřikl. "Kdy?"

Podíval jsem se na hodinky. "No - teď."

V tuto chvíli jsme už připoutali pozornost celého stolu. Mluvím dost často na recepcích a jsem nejspokojenější, když si tak čtrnáct dní před recepcí něco o ní zjistím - co je to za akci - kdo tam bude, atd. - a pak si projev napíšu dlouho předem. Není tomu tak, že jsem školní šprt. Prostě je tomu tak, že nepřipravenost, ten sen, kdy sedíte u závěrečných zkoušek v předmětu, o němž jste nevěděl, že se na něj máte naučit, to mě děsí. Později budeme mluvit o veřejných projevech a co jsem se o nich naučil. Ale teď byla krizová situace. Viděl jsem, že nás sleduje celý stůl.

Boris řekl: "Dobře, tak zaprvé. Co JE TO, ta sekuritizace?"

Nervózní smích. Muž z jedné velké banky z Dálného východu, který měl onen luxusní účas, jaký vídáte na titulních stránkách magazínů, vysvětlil tiše s americkým přízvukem: "Je to, kam bereme váš dluh - řekněme vaši hypotéku - "

Boris na něho civí.

" - a rozdělíme jej na malé části, spojíme každou z nich s jinými, podobnými fragmenty dluhů a prodáváme jej po světě, takže tím riziko v podstatě zmizí."

Všichni přikyvovali.

Tato slova se mi ozvěnou vrátila o dva roky později, kdy se všechny ty neviditelné fragmenty dluhů náhle vrátily příjemci a my jsme se stali obětí laviny hnoje, která tekla tak dlouho, až pohřbila banky, podniky i domovy po celém západním světě a téměř způsobila, že přestaly fungovat i bankomaty.

Ale v této chvíli byl tenhle člověk expertem a my jsme mu naslouchali.

Boris požádal o kus papíru. Někdo mu dal papír formátu A4, druhou stranu jídelního lístku. Položil si ho na stehno, pod ubrusem.

"Má někdo tužku?" zeptal se. "Rychle!"

Dali mu přes stůl propisku. Velmi rychle si ji vzal a budoucí primátor Londýna a budoucí ministr zahraničí začal psát to, co vypadalo jako plán na projev. Teď už bylo hodně po půl desáté. Jeden z organizátorů na nás z druhé strany místnosti zoufale civěl, jako by uvažoval: "Jak dlouho mu máme ještě dát?" Cítil jsem znovu ten úpal na kůži. Jestliže jsem já za něho pociťoval stres, co asi cítil Boris sám? Zjevně se blížila katastrofa. Měl jít za minutu na jeviště s nečitelnými poznámkami napsanými na zadní stránce jídelního lístku a vůbec ani netušil, na jaké akci je. Projevy na recepcích trvají obyčejně tak dvacet třicet minut. Kolik má Boris materiálu? Podíval jsem se na jeho klikyháky, ale nemohl jsem to pořádně rozeznat. Napsal asi deset slov. Nahoře bylo jedno, které jsem rozluštil:

OVCE

a pak pod ním další, velkými písmeny:

ŽRALOK

ale ostatní klikyháky jsem nepřečetl. Boris si odkašlával a úpěl, jako by se snažil zformulovat nějakou myšlenku. Pak ho zatáhli za rukáv a slyšel jsem oznámení: "Dámy a pánové, prosím, přivítejte pana poslance a novináře, Borise Johnsona, který přichází na jeviště."

Potlesk.

Přitlačil jsem své dlaně na kalhoty, připraven na katastrofu. A pak jsem si povšiml - on omylem nechal ten kus papíru na stole. Mám za ním běžet? Bylo by to příliš zjevné. Už byl na pódiu.

"Dámy a pánové - éééééééééééééééé," začal.

Možná to bude horší, než jak jsem si to představoval. Možná to budou muset zrušit a začít rovnou udělovat ty ceny. Měl jsem připravený pětiminutový projev, po němž mělo následovat osmnáct cen za sekuritizaci. Projev jsem měl už v ruce. Musím být připraven.

Boris měl výraz člověka, kterého vytáhli za kotníky ze studny. Jeho světlé vlasy stály rovně nahoru a on začal říkat pár úvodních slov, kdy tu a tam náhodné slovo, ne vždycky to zjevně, vykřikl dvojnásobnou silou.

" - éééééééééé, Vítejte na MEZINÁRODNÍ - éééééé"

Ke katastrofě došlo. Nevěděl, nepamatoval si, na jaké je akci. To je největší hrůza, jakou může řečník zažít, zapomenout, kde je.

Johnson pak udělal šílenost. Aby zjistil, kde je, se otevřeně obrátil a podíval se na velké logo promítané na pozadí pódia.

" - na mezinárodních cenách za SEKURITIZACI. ANO!" vykřikl triumfálně, a k mému překvapení mu začali přítomní za to bouřlivě tleskat. Všichni si uvědomili, že tohle nebude normální projev. Propadli jsme chaosu, byli jsme v chaosu, a měli jsme si to užít.

"OVCE!" začal. Začal vyprávět o farmě svého strýce a jak ŠOKUJÍCÍ to je, že nesmějí pohřbít zvířata, která ZROVNA chcípla, tak jak to dělávali v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Ne, předpisy EU nyní znamenají, že musejí informovat jatka. "Jedna ovce dnes chcípla. OVCE. A můj strýc musel ZATELEFONOVAT na jatka ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů. Jmenoval se Mick - ne vlastně Jim - ne, sorry, MARGARETA, tak to bylo, MARGARETA...."

Lidi se teď smáli, až se za břicho popadali, ale poslouchali. Pokračoval.

"A proto je mým politickým hrdinou starosta z filmu ČELISTI."

Smích.

"Ano. Protože NECHAL PLÁŽE ZPŘÍSTUPNĚNÉ VEŘEJNOSTI."

Další bouře smíchu kolem mne. Mluvil, jako kdyby ho každá věta teprve teď napadla, a jako by každá další myšlenka přicházela jako překvapení.

"Ano, on ZRUŠIL, ZAPŘÍSAHAL SE, ODMÍTL všechny ty pitomé bezpečnostní předpisy a vyhlásil, že lidi mohou PLAVAT, PLAVAT!"

Další bouře smíchu.

"No, je pravda," pokračoval Johnson nejistě, "že v důsledku toho několik malých dětí sežral žralok. Ale jak obrovské potěšení měla VĚTŠINA z těch pláží, protože byl ten starosta tak odvážný?"

Vynikající. Celá místnost hýkala smíchy a tleskala. Už vůbec nevadilo, že Boris nemá přednášku, nemá plán, netuší, kde je, a že prostě jen improvizuje. Uvědomuju si, že jsem v přítomnosti génia.

Projev je nyní asi v půlce. Možná protože po katastrofě ohledně času a zapomenutých poznámek získal Boris nyní sebevědomí, začíná vyprávět historku o bývalém ministru zahraničí Georgi Brownovi.

Jakmile začne, vím co čekat. Historka "George Brown v Peru" je tak známá, že už ji většina lidí nevypráví. Ta historka je pravděpodobně falešná. George Brown byl v šedesátých a sedmdesátých letech vysoký labouritický politik, který začal v důsledku stresu vysokého úřadu pít (proslul tím, že řekl: "Spousta politiků pije a prohání ženské - já jsem nikdy ženské neproháněl"). Prý byl na oficiální recepci v jižní Americe, když před sebou uviděl nádhernou Peruánku a požádal ji, aby si s ním zatančila valčík.

Odpověď přišla ve třech částech.

"Nemohu s vámi pane ministře tančit, zaprvé, protože jste opilý. Zadruhé, protože hudebníci nehrají valčík, ale peruánskou státní hymu. A zatřetí s vámi nemohu tančit, protože jsem arcibiskup z Limy."

Tak to je ta historka. Boris ji začíná vyprávět energicky. "A pak následovala odpověď, od té vidiny v šarlatových šatech, NE, nemohu s vámi TANČIT, zaprvé, protože jste opilý."

Odmlčel se.

"ZADRUHÉ, protože tohle není VALČÍK, ale naše státní HYMNA." Zase pauza. "A zatřetí, protože - "

Teď Boris přestal.

Podíval se kolem sebe.

Bylo ticho.

Podíval se za sebe na logo na plátně, jako kdyby mu měly pomoci ceny za mezinárodní sekuritizaci.

Osamělý člověk v sále vybuchl smíchem.

A nakonec se ozvalo z pódia: "Strašně se všem omlouvám, ale já jsem ten třetí důvod zapomněl. Strašně se omlouvám."

Všichni vybuchli ve vlnu smíchu. Pět minut vyprávěl příběh o Georgi Brownovi a zapomněl vyústění. V životě jsem nic takového nezažil.

Něco na tom chaosu - asi ta realita - bylo nesmírně příjemné. Tady jsme měli opak politika, najednou jsme měli před sebou poslance, který byl naprosto reálný, který přišel bez projevu, bez programu a pak zapomněl, nejen název této akce, ale i celý svůj projev a dokonce i vyústění své nejzábavnější historky - sledoval jsem to ohromen.

Nakonec Johnson řekl: "Tak jo. Jeremy VINE je tady a bude nyní udělovat - " zase se podíval za sebe "ceny za mezinárodní sekuritizaci" - potlesk a nadšení, že se mu podařilo říct to jméno napodruhé. "- a já tady vlastně už některé ty ceny mám." Vzal do ruky jednu z těch skleněných cen. "Ona to vlastně ani není cena, ale taková nějaká pastilka proti kašli."

Smích. Lidi mávají. Pokřikují. Potlesk.

Udělal jsem něco, co jsem nikdy dosud neudělal. Zrušil jsem své vtípky, které jsem chtěl před udělováním cen pronést, protože jsem si uvědomil, že po tom všem nemohu být vůbec zábavný. Byl jsem tím úplně smeten z jeviště.

Později jsem Borisovi poslal pohlednici -

"Borisi. Bylo to vynikající. Inspirující. Nejkomičtější projev, jaký jsem kdy zažil. V přítomnosti mistra. Čelisti!"

Reagoval o týden později klikyhákem, jaký jsem si pamatoval z rubu toho jídelního lístku:

"Jeremy. Byl jsi NEUVĚŘITELNÝ!"

Myslel jsem na ten večer dlouho. Během blairovských let jsme si zvykli na prezentaci informací, která byla tak mechanicky hladká, tak profesionální, že jsme jí přestali věřit. Tato mistrovská prezentace informací byla nakonec úplně kontraproduktivní a proslula pod názvem spin, manipulace. Když se stal premiérem Gordon Brown, jeho první veřejný projev byl chválen, protože jeho hlavu zablokoval sloup, takže hlavní kamera nebyla schopná snímat pořádně jeho tvář. Byl Boris, se svou naprostou nepřipraveností, součástí nové vlny?

O osmnáct měsíců později po tom senzačním večeru o sekuritizaci jsem přišel na udílení cen v úplně jiném průmyslovém odvětví. Už si nepamatuju, jaké bylo, ale zase jsem se na to poslušně předem připravil a přinesl jsem si projev. Organizátoři ale chtěli ode mne jen pět minut.

"Mluví tady někdo jiný?" zeptal jsem se.

"Boris Johnson," řekla organizátorka a zamračila se. "Víte, kde je?"

A bylo to úplně stejné jako předtím. Měl mluvit v 21.30. Dorazil asi sedm minut předtím, vrhl se se smíchem na židli vedle mne.

"Jeremy," zeptal se mě. "Co je tohle za akci?"

Řekl jsem mu to. Ostatní u stolu pomohli. Má tady někdo papír a tužku? Dali mu obojí. Byla to tentokrát lepší propiska, papírem byl zase jídelní lístek. Díval jsem se, fascinován, jak si Boris dal papír na stehno a napsal pár slov - ano zase OVCE - téměř nečitelnými klikyháky.

Pak vylezl na pódim.

"Je to vynikající pocta, být tady s vámi na - aha."

Smích.

Obrátí se, přečte to z plátna.

Šokovaný výraz, jako kdyby - čestné slovo, ještě se mi to nikdy v životě nestalo, Panebože, je mi to líto, jak trapné je, že jsem zapomněl, na jakých cenách jsem.

Silnější smích. Vlasy všude.

Tiráda o strýci, jemuž není dovoleno pohřbít uhynulou ovci a musí telefonovat muži na jatkách. "Nepamatuju se, jak se jmenoval. Mick - ne, Jim. Počkat. Byla to MARGARET."

Pak mluví o starostovi z Čelistí, který nechal pláže otevřené.

Pauza na okamžik. "Uznávám, že v důsledku toho sežral žralok pár malých dětí..."

Vlasy jsou nyní úplně všude, papír s poznámkami si zase zapomněl na stole, lidi reagují smíchem a nadšením.

Přechází k historce o Georgi Brownovi. Tentokrát si bude pamatovat první, druhý i třetí důvod, ne? Nemůže přece znovu zapomenout její vyústění?

"ZADRUHÉ, protože tohle není VALČÍK, ale naše státní HYMNA. A zatřetí protože - "

Nakloním se kupředu na své židli. Nevěřím tomu, co sleduji.

"Tohle je opravdu trapné. Je mi strašně líto. Zapomněl jsem ten třetí důvod. Je mi líto, jděme dál, zapomeňte na to."

Lidi mu pořádají ovaci ve stoje.

Nyní se Johnson chystá představit mne a myslím, že vím, co bude, a taky to je.

"Mám tady vlastně některé ty -- ééé - no, snad se jim dá říct CENY. Svého druhu. No, vypadá to tak trochu jako pastilka proti kašli."

Když to řekl podruhé - pastilka proti kašli - zažil jsem svůj okamžik Hercule Poirota. Vzhledem k tomu, že jsem jako teenager přečetl všech šestašedesát detektivek Agathy Christie, uvědomil jsem si, že onen životně důležitý moment není ta scéna, kdy se všichni sejdou v obývacím pokoji a Poirot jim vysvětlí, jak se vražda stala a kdo to udělal. Ne, klíčovým momentem v každé té knize je ona chvíle před koncem, kdy se řešení náhle objeví v mozku onoho velkého muže. V této chvíle se belgický detektiv dotkne konců svého kníru, mrkne a vysloví klíčovou větu:

"Nyní, mon ami, já rozumím všemu."

Když jsem Borise sledoval na té druhé akci, uprostřed recepce podnikatelů ve večerních oblecích, kteří všichni hýkají smíchy, na okamžik jsem byl mimo. Dotkl bych se býval konců svého kníru, kdybych nějaký měl. Lidi, kteří dělají projevy na recepcích, obyčejně nemají příležitost se navzájem sledovat, protože mluvčí normálně nepracují ve dvojicích. Takže, když se náhodou setkáme, sledujeme to fascinovaně. Nyní, pomyslel jsem si, už rozumím všemu.

Od té doby jsme sledovali Borisův pokrok. Poslanec, pak dvakrát zvolený primátor, pak ministr. Nyní se stane možná premiérem.

A když ho pozoruji zdálky, často vzpomínám na ty dva jeho projevy a uvažuji o nich.

Johnson se stal ministrem zahraničí poté, co stál v čele argumentace za brexit. Měl své úspěchy i neúspěchy - než dospějeme k závěru, že všechno, co dělá, je součástí brilatně prováděné manipulace, bychom pravděpodobně měli odkázat na důkaz jeho chaotického pokusu stát se premiérem v létě roku 2016. Jeho kampaň s cílem stát se premiérem byla zlikvidována právě na tiskové konferenci, kterou zorganizoval, aby ji zahájil. Poslanci, kteří tam dorazili na jeho podporu, seděli s otevřenými ústy, když jim řekl, že  tu práci dělat nemůže. Byla to opravdická nehoda? Lidé, kteří předstírají, že měli autonehodu, nebývají zraněni.

Avšak...

Uvědomuju si, že tyto dva Borisovy projevy mě vedou k zásadní otázce, otázce, která je opravdu důležitá, když nasloucháte politikovi:

Je tenhle člověk skutečný?

Zdroj v angličtině ZDE  






0
Vytisknout
4543

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2019