Jak nás citovali, druhý díl

27. 3. 2019 / Boris Cvek

Zhruba před rokem jsem psal do Britských listů o tom, jak japonští vědci citovali náš článek v Nature, aniž by vzali v potaz jeho obsah. Ten přístup je velmi jednoduchý a naprosto stupidní: chci poukázat na to, že disulfiram je sloučenina s důležitými protinádorovými vlastnostmi, proto cituji ten článek v Nature, ale zároveň naprosto ignoruji jeho obsah, který ukazuje, že protinádorové vlastnosti disulfiramu nejsou spojené s disulfiramem, který ani v lidském těle prakticky neexistuje, ale s jeho sloučeninou s mědí.


Proč ti vědci ignoruji obsah toho našeho článku? Protože jim jde o jejich agendu. Chtějí ukázat, že objevili, že disulfiram reaguje s nějakou bílkovinou, která je zajímá, a to chtějí vydávat za příčinu jeho protinádorových účinků. Kdyby měli mentálně přijmout fakt, že je úplně jedno, s čím disulfiram reaguje ve zkumavce, protože pacient, který disulfiram požije, ho v těle nemá (disulfiram se velmi rychle rozpadá na jiné látky), zhroutil by se jim celý jejich vědecký záměr. Vůbec je nezajímá, že aktivní látkou, která zabíjí nádory, je sloučenina disulfiramu a mědi. My jsme ukázali, že taková sloučenina existuje v tumorech a dokonce se tam hromadí. O disulfiramu to nikdy nikdo neprokázal a ani by to prokázat nemohl.

V současnosti má náš článek v Nature 47 citací a téměř všechny jsou na úrovni těchto absurdit. Je to opravdu bolestné čtení, ale čtení, které dokonale vypovídá o stavu dnešní vědy v těchto oborech. Teď si představte, kolik takové pseudovědecké úsilí stojí peněz, času, lidské práce… Samozřejmě nic z tohoto balastu nevyšlo v opravdu prestižních časopisech. Poslední takový případ je článek belgických vědců, publikovaný v časopise Scientific Reports.

Tento článek (Spillier Q. et al. 2019) chce ukázat, že disulfiram dokáže inhibovat nějakou bílkovinu, kterou autoři označují zkratkou PHGDH. Vrcholem idiocie – a člověk by si říkal, jak tohle může projít recenzním řízením, kdyby ovšem nevěděl, jak ta recenzní řízení de facto fungují – je to, jak tihle vědci vnímají otázku koncentrací. Nejprve pracují s komplexem disulfiramu s mědí, látkou, kterou označují stejně jako my CuET, aby ukázali, že ve zkumavce CuET inhibuje PHGDH až při koncentraci asi 10 mikromolů na litr. To se jim zdá správně jako příliš vysoká koncentrace, takže tím vyřadí CuET ze hry.

Nicméně potom na PHGDH aplikují desetkrát vyšší koncentraci disulfiramu a ukazují, že disulfiram tuto bílkovinu skutečně inhibuje. Zároveň ale tvrdí, že právě tohle je příčinou schopnosti disulfiramu zabíjet buňky, což vidí při koncentraci disulfiramu stokrát nižší. Tedy: disulfiram zabíjí buňky při stokrát nižší koncentraci, než je potřeba pro inhibici bílkoviny, o kterou se autoři zajímají. To je naprosto typický důkaz pro to, že interakce disulfiramu s touto bílkovinou není příčinou smrtelného účinku disulfiramu na buňky. A přesto autoři tvrdí opak.

Kouzelný je poslední odstavec článku, v němž je řečeno, že „protože je známo“, že disulfiram je v těle velmi rychle převeden na jiné sloučeniny, „naše výsledky naznačují“, že ten disulfiram, který v krvi ještě koluje, může mít taky protinádorovou aktivitu, a to kvůli své reakci s PHGDH. Nakonec uvádějí, že nejvyšší koncentrace disulfiramu v krvi, jaká kdy byla popsána, je něco přes jeden mikromol na litr, což je stokrát méně než koncentrace potřebná k tomu, aby ve zkumavce disulfiram inhiboval PHGDH.

Odkaz na článek v Scientific Reports ZDE

 

 

0
Vytisknout
3625

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2019