O náboženství a společnosti pro pana Urbana

10. 1. 2019 / Boris Cvek

Pan Urban píše, že Mojžíš a Mohamed, na rozdíl od Ježíše, byli vojevůdci. Ale to je opravdu historicky hodně daleko. Mě tyhle argumenty vždycky dokážou zvednout ze židle, neboť si vzpomenu třeba na Dantovu Božskou komedii. Ano, renesanční papežové byli vojevůdci, velmi cyničtí. Představa, že postava Ježíše nějak brání tomu, aby se z křesťanství stalo krvavé náboženství války, je naprosto absurdní.

 

Bible nebo Korán se vždy čtou podle potřeb dané společnosti – v době vrchnostenských států podle potřeb dané vrchnosti (Dantovo vrcholné dílo je střetů mezi takovými vrchnostmi v rámci malé střední Itálie plné). Pan Urban píše, že náboženští vůdci dávají svým ovečkám nějaké jednoduché návody. To asi jde v rámci sekt, ale ne v rámci širších společností, kdy se výklad posvátných knih přizpůsobuje okolnostem, tedy tomu, jaké mocenské, majetkové i jiné společenské důsledky by daný výklad měl. Je to velmi plastická věc. Navíc v každé širší společnosti je spousta tlaků na různé konkurenční důrazy. Napětí můžeme vidět dokonce i dnes v tak úzkém prostředí, jako je český katolický klérus, ba můžeme jasně tušit i politické vazby a motivace, typ společnosti, který se těmito interpretacemi Písma zastává a hájí. Bylo to tak vždy a bude to tak vždy. Tím spíše v islámu, který nemá vertikální strukturu jako katolická církev. V křesťanství je nespolehlivost litery reflektována už v Novém zákoně samém, mnohokrát nepřímo, ale přímo svatým Pavlem v Druhém listu Korintským (3. kapitola):

Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti, a přece byla nastolena s oslňující slávou, takže synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář – oč slavnější bude služba Ducha!“

Můj oblíbený příklad z křesťanského prostředí je anglikánská církev: v New Hampshire si věřící tamní anglikánské církev (v USA se anglikánům říká episkopálové) za biskupa zvolili homosexuála, který žil ve svazku s mužem – v té samé době se anglikáni v Ugandě podíleli na tvorbě zákonů, které měly znovu kriminalizovat homosexualitu. A je to jedno náboženství, jedna církev. S čím to asi tak může souviset? S Biblí? Jak by asi četl Bibli člověk, který se narodil mimo jakoukoli společnost? Nijak. Takový člověk by neuměl číst, neměl by ani slova. Vždy, když něco čteme, čteme to skrze kulturní podhoubí, v němž žijeme. Např. samozřejmě o homosexualitě není v Bibli ani slovo, je to medicínský koncept z konce 19. století. Stejně tam nemůže být nic o krevním oběhu. Jenže mnozí lidé čtou Bibli právě tak, že zakazuje něco, co tehdy nikdo neznal, tedy realizovanou sexuální preferenci, která je vrozená. Čtou to tak, protože byli homofobně vychováni.

Je-li, jak pan Urban píše, radikální islamismus moderní revoluční hnutí jako fašismus nebo bolševismus, což si nemyslím, minimálně to není stranicky organizovaný systém, pak je ale jasné – a je to jasné i bez premisy, vyslovené panem Urbanem – že abychom pochopili jak bolševismus, tak fašismus, tak radikální islamismus, musíme zkoumat společenské poměry, které jim daly sílu. A když je budeme zkoumat, tak zjistíme, že pro islámské společnosti těžko může platit nějaká striktní volba mezi liberální demokracií a revoluční islámskou teokracií. Ani jedno tam není možné.

Ostatně ani Írán, v němž se uskutečnila islámská revoluce, není nějakým jednolitým teokratickým státem a už vůbec není srovnatelný s nacistickým Německem nebo SSSR. Když už jsme u Íránu, víme, že tento stát mocensky podporuje křesťanskou Arménii proti souvěrcům z Ázerbájdžánu, neboť chce vyvážit svazek mezi sunnitským Tureckem a šíitským Ázerbájdžánem. To jsou reálné dějiny, jak je známe od nepaměti. Celé dějiny cynické oscilace Benátek mezi nejrůznějšími spojenci, kdy se tento katolický městský stát spojoval i s Osmany proti svým souvěrcům, aliance kardinála de Richelieu s protestanty proti katolickým Habsburkům. Celé dějiny galikanismu jako takové interpretace křesťanství, která by umožnila co největší nezávislost francouzského krále na Římu. Založení anglikánské církve Jindřichem VIII. Avignonské zajetí papežů.

A nakonec: Výmarská republika je panu Urbanovi příkladem státu, kde fungovaly zákony, instituce, a kde přesto nastoupil nacismus. Já jsem ale výslovně zmínil jako základní věc společenské vztahy. Pan Urban dokonce sám explicitně to sousloví užívá: „Díky společenským vztahům, právním normám, institucím? Vzpomeňme si na Výmarskou republiku. Ta ve své době patřila, pokud jde o ty společenské vztahy, právní normy a instituce k nejsvobodnějším státům světa.“ Opravdu společenské vztahy ve Výmarské republice nebyly příčinou nástupu nacismu? Výmarská republika byla přece nový stát bez vlastních tradic demokratických společenských vztahů (takových, jaké líčí Tocqueville při popisu americké demokracie), stát vzniklý porážkou vilémovského Německa, stát frustrovaný, v němž existovalo obrovské sociální napětí, které hrozilo eskalovat bolševickým směrem. Bez tohoto společenského podhoubí by nacismus nemohl uspět. Právní normy a instituce nikdy nemohou fungovat bez hlubšího společenského podhoubí, které lze nazvat široce „společenskými vztahy“. A proto ve Výmarské republice selhaly.

0
Vytisknout
2017

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2019