Ostudná role USA na Blízkém východě je podepřena historií a žitou skutečností
14. 1. 2019 / Daniel Veselý
Šéf americké diplomacie Mike Pompeo minulý týden přednesl v Káhiře kontroverzní projev, podle nějž Spojené státy na Blízkém východě představují sílu dobra, přičemž pověstné zlo symbolizuje šíitský Írán. USA prý na rozdíl od Íránu netouží po dominanci na Blízkém východě a okupaci cizích zemí. Je ilustrativní pozorovat, kterak přední američtí politikové věří svým vlastním bludům, zatímco ignorují nejen neúprosná fakta, ale i názory, jakož i letitou křivdu blízkovýchodní populace.
Pompeova řeč se diametrálně liší od proslulého Obamova poselství arabskému světu z roku 2009, v němž předchozí nájemník Oválné pracovny ukázal vlídnou tvář Spojených států, třebaže realita se jako tradičně míjela se vzletnými proklamacemi a frázemi. Barack Obama připustil, že jeho vlast nebyla ve vztahu s islámským světem vždy onou andělskou silou dobra, a distancoval se od šíitsko-sunnitské konfrontace, řka, že je nutné podat Teheránu přátelskou ruku.
I když je uzavření jaderné dohody s Íránem zásadním Obamovým diplomatickým úspěchem, jeho celkový blízkovýchodní odkaz je potřísněn krví tisíců obětí bezpilotních útoků, destrukcí Libye a de facto rozdmýcháním migrační krize, klíčovou podporou katastrofálního saúdského tažení v Jemenu s desítkami tisíc mrtvých, protežováním Tel Avivu zásilkami sofistikovaných zbraní a při ilegálním osidlování palestinského území či pohřbením nadějí arabského jara v Bahrajnu – a takto bychom mohli pokračovat dále.
V konečném důsledku jsou proslovy architektů americké politiky v blízkovýchodním regionu irelevantní – a totéž se týká postojů blízkovýchodních autokratů spolupracujících s Bílým domem. Ilustrativní je v tomto ohledu nedávný průzkum veřejného mínění Zogby Research Services prezentující názory obyvatelstva osmi arabských zemí, Turecka a Íránu. Tito lidé, s výjimkou Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, do značné míry odmítají americké angažmá v blízkovýchodním regionu. Důvodem je především ničivá invaze a okupace Iráku a americká podpora izraelské okupace palestinských území.
Většina dotázaných vyjadřuje sympatie Evropské unii, Číně, dále pak Turecku a Saúdské Arábii. Průzkum veřejného mínění ukazuje, že prioritou respondentů je primárně ukončení okupace palestinských teritorií, následuje řešení syrského konfliktu a poté nebezpečí vyplývající z íránského vměšování do regionálních záležitostí.
Šéf americké diplomacie samozřejmě ignoruje, že Spojené státy dlouhé dekády blokují řešení nejpalčivějšího blízkovýchodního problému. Ostatně Trumpův kabinet už ani nepředstírá roli nestranného mediátora v tzv. izraelsko-palestinském konfliktu a naopak dělá vše proto, aby jej co nejvíce prohloubil. Drtivá většina respondentů považuje Spojené státy, Rusko a Írán kvůli vojenským aktivitám v Sýrii za „negativní aktéry“, takže ani v druhém případě nejsou USA ideálním adeptem na ukončení drastického konfliktu. Tato skutečnost však zaráží blízkovýchodního experta Juana Colea. Ačkoli se obyvatelé arabského světa obávají džihádismu inspirovaného Daešem, prakticky ignorují americkou úlohu při destrukci Islámského státu, což může být dáno tradiční nevraživostí Arabů vůči Spojeným státům.
Vize mocné arabské koalice proti Íránu, o níž sní osazenstvo Bílého domu, naráží na nepohodlnou skutečnost, že USA jsou arabskou populací považovány za ještě větší zlo než Írán (arabská animozita vůči Íránu však sahá až do raného islámského období). Přestože většina dotázaných kladně hodnotí odstoupení Trumpovy administrativy od jaderné dohody s Íránem, o zásadní konfrontaci se šíitskou velmocí - vyjma obyvatel Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Tuniska – prakticky nikdo nestojí.
Kořeny neskrývané nevole vůči Spojeným státům na Blízkém východě lze vystopovat už v roce 1958, kdy se americký prezident Dwight Eisenhower podivoval nad tím, že USA v blízkovýchodním regionu čelí nenávistné kampani – nikoliv však ze strany blízkovýchodních vlád, nýbrž ze strany obyčejných lidí. Národní bezpečnostní rada (NSC) příčiny této „nenávistné kampaně“ rozklíčovala o několik měsíců dříve a analyzovala je v detailní zprávě. V očích většiny běžných Arabů představovaly Spojené státy překážku na cestě k arabskému nacionalismu, potažmo překážku v ekonomickém rozvoji regionu. Lidé na Blízkém východě se tehdy obávali, že USA vyvinou nátlak na arabské režimy, aby byly odhodlány podpořit světovou válku proti Sovětskému svazu, jehož vliv je podle zprávy nutno zastavit (podobnost s dnešními postoji Bílého domu vůči Rusku i Íránu není čistě náhodná). Většina Arabů prý vnímala Sovětský svaz s neskrývaným respektem, neboť Kreml „dokázal s úspěchem využít klíčová témata jako je arabsko-izraelský spor a arabské aspirace na sebeurčení a jednotu, a proto prestiž USA upadá“. Je vcelku ilustrující, jak o svém úhlavním nepříteli tehdy referovali američtí političtí stratégové a jak se jevil tamnímu obyvatelstvu. Nicméně tyto plané iluze vesměs vzaly za své poté, co si ani Sovětský svaz při upevňování svého vlivu v blízkém pohraničí nebral servítky.
Historická fakta a inspirace pro „kampaň nenávisti“ mají svou neúprosnou logiku: Bílý dům uzavřel ďábelský pakt s nejreakčnějším blízkovýchodním režimem v Saúdské Arábii, dlouhá desetiletí podporoval izraelskou okupaci a zábor palestinského území a periodické izraelské agrese v Gaze a sousedních státech. CIA v roce 1949 zorchestrovala státní převrat v Sýrii a o čtyři roky později zinscenovala puč v Íránu, kde svrhla demokraticky zvolenou vládu. V roce 1963 se v Iráku s pomocí brutálního násilí dostal k moci mladý Saddám Husajn, za což byl vděčný Kennedyho vládě.
Washington taktéž podporoval zkorumpované a zločinné autoritáře a diktátory, jako byli Saddám Husajn v Iráku, Rezá Pahlaví v Íránu, Zia Al Haq v Pákistánu, Husní Mubárak v Egyptě, Ben Ali v Tunisku, arabští tyrani v Zálivu a další. Carterova administrativa pravděpodobně dala v roce 1980 Saddámovi Husajnovi zelenou k napadení Íránu a Reaganův kabinet s několika západními zeměmi a SSSR podporoval Saddámovu válečnou řež proti Teheránu, jež připravila více než milion lidí o život.
USA provedly dvě invaze do Iráku, přičemž následky druhé intervence jsou v této zemi patrné dodnes. Koneckonců i bývalý americký prezident Barack Obama a jeden z architektů druhého iráckého tažení Tony Blair připustili, že anglo-americká invaze přispěla ke vzniku a rozmachu Daeše. Spojené státy a Velká Británie pod hlavičkou OSN podrobily v 90. letech Mezopotámii neúprosnému ekonomickému embargu, které připravilo o život statisíce osob a které se stalo jedním z motivačních impulzů Usámy bin Ládina k provedení teroristických útoků na území Spojených států v září 2001.
Američany vedená válka proti teroru v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu si mohla vyžádat stovky tisíc až dva miliony lidských životů, což Bílý dům samo o sobě jako benigní sílu diskvalifikuje. Spojené státy se v roce 2011 podílely na zničení Libye, již dodnes sužuje násilí, obchod s otroky a destruktivní vměšování cizích mocností. Washington v následujícím roce přispěl k destabilizaci Levanty výcvikem a vyzbrojováním radikálních islamistů v marné snaze svrhnout Asadův režim, aby tak jen prodloužil válečnou agónii. Jde sice o neúplný výčet, leč na vyvrácení Pompeovy teze o Spojených státech a jejich pozitivní úloze v regionu to bohatě stačí.
Mike Pompeo svou ostudnou řeč přednesl v Egyptě, tedy v zemi, již ovládá jeden z nejhorších diktátorů současnosti. Generál Sísí nese odpovědnost za masakr více než 800 demonstrujících během jediného dne; je tedy strůjcem krveprolití srovnatelného, ba dokonce horšího než byl masakr na náměstí Nebeského klidu. Dnes v egyptských žalářích živoří 40 tisíc politických vězňů včetně několika Američanů – navzdory tomu je Sísí příliš cenným a spolehlivým spojencem Trumpova Bílého domu. USA hrají na Blízkém východě asi takovou pozitivní roli, jakou hrál Sovětský svaz ve východním bloku. Přičemž tato analogie je vůči SSSR ještě nespravedlivá. Jen naprostý bloud může uvěřit Pompeovým báchorkám o působení amerického dobra na Blízkém východě, neboť historická fakta spolu se žitou zkušeností obyvatel Blízkého východu hovoří o naprostém opaku.
Diskuse